Lacey dychtivě vstoupila do chaty. Téměř okamžitě ji zaplavil nenadálý, avšak nezvykle silný pocit, že přišla domů.
Chodba působila přinejmenším rustikálním dojmem: podlahu tvořila neopracovaná dřevěná prkna a stěny pokrývaly vybledlé vzorované tapety. Středem schodiště po její pravici se táhl červený plyšový koberec se zlatými běhouny, jako by původní majitel věřil, že se nejedná o malebnou chatku, nýbrž o majestátní sídlo. Na levé straně se nacházely otevřené dveře, které ji přímo vyzývaly ke vstupu.
„Jak jsem říkal, je trochu zubožená,“ omlouval se Ivan, zatímco Lacey pokračovala po špičkách dovnitř.
Ocitla se v obývacím pokoji. Tři stěny zakrývaly tapety s blednoucími mátově zelenými a bílými pruhy, zatímco poslední stěna byla odhalená, takže šlo vidět každý kamenný blok, který ji tvořil. Velké arkýřové okno shlíželo na oceán a snížený parapet fungoval zároveň jako lavice. Celý jeden roh zabírala kamna na dřevo s dlouhou černou rourou a vedle nich stál stříbrný kbelík plný štípaného dříví. Většinu další zdi nebylo ani vidět, protože se před ní tyčila široká dřevěná knihovna. Pohovka, křeslo a podnožka spolu vzájemně ladily a budily dojem originálního nábytku ze čtyřicátých let. Všechno zoufale potřebovalo oprášit, Lacey to však připadalo jen o to dokonalejší.
Otočila se čelem k Ivanovi. Zdálo se, že úzkostlivě čeká na její verdikt.
„Zbožňuju to tady!“ vyhrkla nadšeně.
Ivanův výraz se změnil v překvapení (s náznakem pýchy, neuniklo Lacey).
„Uf!“ vykřikl. „To je ale úleva!“
Lacey se nedokázala ovládnout. Plná vzrušení pobíhala po pokoji a prohlížela si každou maličkost. Ve zdobené, vyřezávané knihovničce našla pár detektivek se stránkami zkroucenými stářím. O poličku níž ležela keramická pokladnička ve tvaru ovečky a hodiny, které už dlouho netikaly. Úplně dole se nacházela sbírka čajníků z křehkého porcelánu. Pro milovníka starožitností to byl splněný sen.
„Můžu si prohlédnout zbytek domu?“ chtěla vědět Lacey a cítila, jak se jí hruď nadouvá radostí.
„Jen si poslužte,“ odpověděl Ivan. „Já zajdu dolů do sklepa a zapnu vodu a topení.“
Vyšli do malé, temné chodby a Ivan zmizel průchodem pod schody, zatímco Lacey pokračovala do kuchyně. Srdce jí bušilo nervózním očekáváním.
Jen co prošla dveřmi, hlasitě zalapala po dechu.
Kuchyň vypadala, jako by ji někdo vystřihl z muzea o životě ve viktoriánských dobách. Stála tu pravá černá Arga, z háčků u stropu visely mosazné hrnce a pánvice a přímo uprostřed se rozprostíral veliký čtvercový řeznický stůl. Z okna viděla rozlehlou louku. Na opačné straně elegantních francouzských dveří se nacházela terasa s vratkým stolečkem a židlí. Lacey už si v duchu dokázala představit, jak tam bude sedět, vychutnávat si čerstvě upečený croissant z pekárny a popíjet přitom organickou peruánskou kávu z nezávislé kavárny dole v městečku.
Ze zasnění ji hrubě vytrhlo hlučné bouchání. Ozvalo se odněkud zpod Laceyiných nohou; cítila, jak se podlahová prkna otřásla.
„Ivane?“ zavolala Lacey a spěšně zamířila zpátky na chodbu. „Je všechno v pořádku?“
Otevřenými dveřmi k ní ze sklepa dolehl jeho hlas. „To jen ty trubky. Řekl bych, že už je celá léta nikdo nepoužíval. Možná chvíli potrvá, než se uklidní.“
Nato se domem rozlehlo další obrovské bouchnutí a Lacey nadskočila. Když už teď ale znala jeho neškodnou příčinu, neubránila se smíchu.
Ivan se znovu objevil nad schodištěm do sklepa.
„Tak, to máme všechno hotové. Vážně doufám, že ty trubky nebudou vyvádět příliš dlouho,“ poznamenal svým typicky ustaraným způsobem.
Lacey zavrtěla hlavou. „Přidává to k celkovému půvabu.“
„No, můžete tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ dodal. „Budu mít oči na šťopkách a pokud se v některém hotelu uvolní místo, dám vám vědět.“
„Nedělejte si starosti,“ uklidňovala ho Lacey. „Tohle je přesně to místo, o kterém jsem ani nevěděla, že ho hledám.“
Ivan ji obdařil jedním ze svých nesmělých úsměvů. „Tak co byste řekla na deset liber za noc?“
Lacey vylétlo obočí. „Deset? To jako dvanáct dolarů nebo tak nějak?“
„Je to moc?“ vyhrkl rychle Ivan a tváře se mu zbarvily do ruda. „Co třeba pět?“
„Je to málo!“ zvolala Lacey a moc dobře si přitom uvědomovala, že s ním smlouvá, aby cenu zvýšil, místo snížil. Jenže kdyby přijala jeho nehorázně podceněnou nabídku, rovnalo by se to krádeži a Lacey neměla v úmyslu tohoto milého nemotoru zneužít, když ji zachránil ze situace dámy v nesnázích. „Máte tu dobovou chatu se dvěma ložnicemi. Ideální pro celou rodinu. Až se to tu trochu opráší a vycídí, budete si moct s přehledem účtovat i stovky dolarů za noc.“
Zdálo se, že Ivan neví, kam se podívat. Řeči o penězích mu očividně nebyly příjemné, což Lacey jen utvrdilo v názoru, že pro život obchodníka není stavěný. Doufala, že toho žádný z jeho nájemníků nevyužívá.
„Tak co kdybychom se dohodli na patnácti librách za noc?“ navrhl Ivan. „A na to oprášení a cídění vám sem někoho pošlu.“
„Dvacet,“ opáčila Lacey. „A oprášit a vycídit si to tu můžu sama.“ Usmála se a natáhla ruku. „A teď mi dejte ten klíč. Ne jako odpověď neberu.“
Ivanovi nyní kromě tváří zčervenaly i uši a celý krk. Sotva patrným pokývnutím dal najevo souhlas a vložil jí bronzový klíč do dlaně.
„Na vizitce najdete moje číslo. Jestli se něco pokazí, zavolejte mi. Nebo bych spíš měl říct až se něco pokazí.“
„Díky,“ odpověděla Lacey vděčně s malým uchechtnutím.
Ivan odešel.
Teď, když osaměla, se Lacey vydala nahoru, aby dokončila svou prohlídku. Hlavní ložnice se nacházela v přední části domu a měla balkón a výhled na moře. Jednalo se o další místnost, která jako by vypadla z muzea; tento dojem umocňovala jednak velká postel z tmavého dubu s nebesy a jednak stejně vyvedená skříň, jejíž rozměry by stačily k tomu, aby jí člověk mohl projít do Narnie. Druhou ložnici našla v zadní části domu. Okna tohoto pokoje vyhlížela na louku. Záchod nebyl v koupelně, nýbrž v oddělené místnosti, sotva větší než skříň. K umývání sloužila bílá oválná vana na bronzových nohách. Samostatná sprcha tu nebyla, jen nástavec na kohoutku vany.
Lacey se vrátila do hlavní ložnice a zabořila se do postele s nebesy. Poprvé měla příležitost přehrát si v hlavě události celého toho bláznivého dne a málem ji to porazilo. Ještě dnes ráno byla čtrnáct let vdaná žena. Teď byla svobodná. Před pár hodinami žila v New Yorku a nezadržitelně se hnala za kariérou. Nyní seděla v Anglii, v chatce na vrcholu útesu. Jak nečekané! Jak vzrušující! Za celý svůj život nikdy neudělala něco tak odvážného, ale že to byl panečku skvělý pocit!
Z potrubí se ozvalo hlasité bouchnutí a Lacey zapištěla. Vzápětí se ovšem dala do hurónského smíchu.
Natáhla se na posteli, zírala na látková nebesa nad sebou a naslouchala, jak se vlny nadcházejícího přílivu tříští o útesy. Ten zvuk jí náhle připomněl dlouho ztracenou dětskou touhu žít u moře. Zajímavé, že na ten sen úplně zapomněla. Co kdyby se do Wilfordshiru nevrátila? Zůstal by navždycky pohřbený hluboko v její mysli, kde už by ho nikdy neobjevila? Napadlo ji, kolik dalších vzpomínek se jí asi při zdejším pobytu vrátí. Možná, že až se zítra probudí, půjde trochu prozkoumat městečko a uvidí, na co přitom narazí.
Kapitola třetí
Lacey probudil podivný hluk.
Prudce se posadila. Neznámý pokoj, osvětlený pouze tenkým paprskem denního světla, který sem pronikal mezi zataženými závěsy, ji na okamžik zmátl. Chvilku jí trvalo, než se jí mozek znovu překalibroval a ona si vzpomněla, že už není ve svém new yorském bytě, nýbrž v kamenné chatě na wilfordshirských útesech v Anglii.
Hluk se ozval znovu. Tentokrát nešlo o žádné bouchání trubek, ale o něco úplně jiného. Něco, co znělo jaksi zvířecky.