„PŘIVAŽTE SE!“ velel Kolk.
Thor se podíval pod lavici, aby tam našel několik námořních lan a konečně pochopil, k čemu tam celou dobu jsou. Sáhl dolů po jednom z nich, ovinul si ho kolem zápěstí a konec uvázal k veslu. Tak byl najednou svázán s lavicí i s veslem a mohl konečně sedět pevně na svém místě.
Fungovalo to. Náhle přestalo být tak obtížné udržet se na místě a za chvilku už byl schopný začít veslovat.
Všichni ostatní se také pustili do práce. Thor si ještě všimnul, že Reece se usadil k veslu jenom o jedinou řadu před ním. Po chvilce už bylo cítit, že se loď hýbe a během několika minut obloha kdesi vpředu zesvětlala.
Veslovali a veslovali, kůže je pálila z toho podivného deště, každý sval v jejich tělech křičel o trochu odpočinku, až nakonec déšť začal slábnout. Thor cítil, že na něj najednou padá méně a méně vody. O několik okamžiků později déšť ustal a nad ním se znovu otevřela čistá a slunečná obloha.
Překvapeně se rozhlédl. Najednou bylo zase kompletně jasno a z oblohy už nespadla ani kapka. Tohle byla snad nejpodivnější věc, jakou kdy zažil. Zadní polovina lodi byla ještě bičována deštěm, zatímco ta přední byla náhle zalita horkými slunečními paprsky.
O okamžik později už se pod čistým a blankytně modrým nebem ocitla celá loď. Okamžitě do nich udeřilo žhavé slunce. Řev proudících vod vystřídalo obvyklé šumění oceánu a dešťová stěna se vzdalovala tak rychle, že si všichni jenom vyměňovali překvapené pohledy. Bylo to jako by právě prošli oponou, která oddělovala dva různé světy.
„POHOV!“ zavelel hurónským hlasem Kolk.
Všichni chlapci téměř zároveň zahodili vesla, zhroutili se v lavicích a sípavě lapali po dechu. Thor udělal to samé. Každičký sval jeho těla se třásl. Byl neskutečně šťastný, že už je to za nimi. Naklonil se kupředu, těžce oddychoval a snažil se ulevit těžce zkoušeným svalům, zatímco jejich loď právě vplouvala do nových vod.
Po chvíli se konečně dokázal sebrat, postavit se na nohy a rozhlédnout kolem sebe. Podíval se přes palubu na vodu, aby zjistil, že změnila barvu. Teď byla mnohem světlejší a silně načervenalá. Bylo jasné, že vstoupili do jiného moře.
„Dračí moře,“ řekl Reece, který se teď také rozhlížel po vodní hladině. „Říká se, že je rudé kvůli krvi svých obětí.“
Thor se znovu pozorně zadíval na hladinu. Tu a tam se z hloubky vynořovaly bubliny a na obzoru každou chvíli cosi velkého vyskočilo z vody, aby v ní záhy zase zmizelo. Tvor nikdy nezůstal nad hladinou dostatečně dlouho, aby si ho mohl prohlédnout. Thor ale nijak necítil potřebu se jakkoliv přibližovat kvůli lepšímu výhledu.
Rozhlížel se do všech stran ve snaze zorientovat se v novém světě. Všechno se na druhé straně od děšťové stěny zdálo tak jiné a cizí. Dokonce i ve vzduchu se vznášela lehce narudlá mlha, která přikrývala vodní hladinu jako průsvitná peřina. Když se rozhlédl po horizontu, spatřil několik malých ostrovů, které se rozprostíraly po jeho šíři jako nášlapné kameny v zahradním jezírku.
Najednou se zvedl silný vítr, načež Kolk ihned reagoval:
„VYKASAT PLACHTY!“
Všichni se okamžitě dali do práce, společně tahali za lana a vytahovali plachtoví výš a výše, aby mohli konečně zachytit trochu větru a cestovat snadněji. Plachty se rychle nadmuly a loď se pohnula. Thor měl pocit, že takhle rychle od začátku výpravy snad ještě nepluli. Vítr je hnal přímo k ostrovům. Po chvíli si galéra musela začít prokusovat cestu velkými vlnami, které se objevily bůhví odkud, takže se paluba pohupovala nahoru a dolů.
Thor se vydal na příď, opřel se o zábradlí a rozhlížel se. Reece se k němu záhy připojil a netrvalo dlouho, aby se objevil i O’Connor. Všichni tři tam spolu pak stáli a sledovali ostrovy, které se začínaly rychle přibližovat. Dlouhou chvíli nikdo z nich nic neříkal a jenom nechávali vítr, aby chladil jejich unavené svaly a odpočívali.
Po chvíli si Thor uvědomil, že míří k jednomu konkrétnímu ostrovu, který byl teď stále větší a větší. To musel být určitě cíl jejich cesty.
„Mlžný ostrov,“ řekl Reece s respektem.
Thor se udiveně díval na ostrov. Když se přiblížil dost na to, aby mohli rozeznat detaily jeho pobřeží, zjistili, že je skalnatý a neúrodný. Rozkládal se mnoho mil do obou směrů. Byl dlouhý, úzký a díky specifickému zakřivení připomínal obrovskou podkovu. O skalnaté pobřeží se rozbíjely obrovské vlny, jejichž hřmění bylo slyšet dokonce až sem. Vysoké sloupce zpěněné vody vylétávaly každou chvíli k nebesům a zkrápěly strmé skály ostrova, stoupající rovnou z moře. Mezi kameny se občas našel úzký proužek pláže, ale ten okamžitě přecházel v další vysokou skalní stěnu. Thor přemýšlel, jak tady asi tak dokáží přistát.
Jako by toto místo nebylo již dostatečně zvláštní, vinula se i nad ostrovem zarudlá mlha, která se jako rosa třpytila ve slunečních paprscích. Působilo to zlověstně. Bylo tu cítit cosi, co nepocházelo z lidského světa, možná ani ne z této planety.
„Říká se, že je tu už miliony let,“ řekl O’Connor. „Je starší než Prsten. Dokonce i než Impérium.“
„Je to říše draků,“ řekl Elden, který se k nim také přidal.
Zatímco sledovali ostrov, druhé slunce se pomalu začalo blížit k západu, což naplnilo oblohu odstíny rudé a nachové barvy. Bylo to zvláštní, slunce nikdy nezapadalo už takhle brzy. Thor si říkal co všechno bude ještě v tomto novém světě jiné.
„Žije na ostrově nějaký drak?“ zeptal se.
Elden zakroutil hlavou.
„Ne. Slyšel jsem ale, že žije poblíž. Říkají, že ta rudá mlha je ve skutečnosti dračí dech. Žije na jednom z dalších ostrovů a vítr roznáší jeho dech po celém okolí, takže pokrývá i tenhle ostrov.“
Potom se ozval jakýsi zvuk. Nejdřív to znělo jako hluboké dunění hromu, táhlý rachot dost hlasitý na to, dokázal rozechvět celou loď. Krohn vystrčil hlavu zpoza Thorovy košile a zamňoukal.
Všichni se otočili po směru, odkud zvuk přicházel. Na horizontu uviděli slabý obrys plamenů, které olizovaly horizont a následně se ztrácely v oblaku černého kouře, jako kdyby tam právě vybuchla malá sopka.
„Drak,“ řekl Reece. „Teď už jsme na jeho území.“
Thor polkl a přemýšlel, co je čeká dále.
„Jak tu ale můžeme před ním být v bezpečí?“ zeptal se O’Connor.
„Nejste v bezpečí vůbec nikde,“ ozval se hluboký hlas.
Chlapci se otočili, aby spatřili Kolka, který stál s rukama v bok za nimi a přes jejich hlavy také sledoval horizont.
„To je základní myšlenka Stovky. Budete riskovat svoje životy každičký jeden den. Tohle není žádné cvičení. Drak žije blízko a není tu nic, co by mu zabránilo v útoku, pokud se pro něj rozhodne. Nejspíše ale nic nepodnikne, protože úzkostlivě hlídá svůj poklad na svém vlastním ostrově. Draci neradi nechávají své poklady bez dohledu. Uslyšíte ale jeho hlas a v noci uvidíte plameny, které chrlí. A pokud ho nějak vyprovokujeme, potom se ani já neodvažuju přemýšlet, co by se s námi mohlo stát.“
Zvuk se ozval znovu a stejně jako předtím jej doplnily plameny, tryskající na obzoru. Galéra se mezitím přiblížila k ostrovu natolik, že mohli rozeznat jednotlivé detaily pobřeží, o které se neustále rozbíjely vysoké vlny. Thor si prohlížel vysokou stěnu útesů a přemýšlel, jak se jim asi povede dostat se nahoru na vysušenou rovinu ostrova.
„Ale kde tady můžeme přistát? Nikde nevidím vhodné kotviště,“ řekl Thor.
„To by bylo příliš snadné,“ odpověděl Kolk.
„Jak se teda dostaneme na ostrov?“ zeptal se O’Connor.
Kolkovou tváří přeběhl ďábelský úsměv.
„Poplavete,“ řekl.
Na kratičkou chvíli si Thor myslel, že generál jenom žertuje, ale když se jeho tvář nijak nezměnila, došlo mu, že to tak skutečně bude. Ztěžka polknul.
„Poplaveme?“ opakoval Reece nedůvěřivě.
„Ty vody se skoro hemží všemožnými tvory!“ řekl Elden.