Muži se konečně dostali až ke stojanu a uložili meč do světelného kužele. Zapadl do vidlic s charakteristickým břinknutím, které potom ještě rezonovalo místností dál v několikeré ozvěně. Potom se opět rozhostilo napjaté ticho.
Zástup diváku se začal spontánně rozestupovat, aby uvolnil Garethovi cestu k meči.
Ten pomalu vstal z trůnu a vychutnával si okamžik, kdy se k němu upínala pozornost všech přítomných. Dokázal doslova cítit pohled všech lidí v sále. Dobře věděl, že chvíle jako tato už nikdy nepřijde. Celé království k němu teď vzhlíželo s takovou intenzitou a s obrovským očekáváním. Nikdo si nechtěl nechat ujít byť jenom sebemenší pohyb jeho těla. Představoval si tuto chvíli už mnohokrát předtím, vlastně už odmalička. A teď to bylo konečně tu. Přál si, aby všechno plynulo co nejpomaleji.
Začal sestupovat ze schodů, vedoucích k trůnu. Bral je pěkně jeden po druhém a každý krok prodlužoval tak, jak jen to bylo únosné. Potom se vydal po měkkém rudém koberci směrem ke stojanu s mečem. Připadal si, že právě kráčí svým vlastním, milionkrát vysněným snem. Téměř dokázal vidět sám sebe, jak slavnostně kráčí vstříc té chvíli. Měl pocit, že už tuto cestu urazil mnohokrát předtím, a stejně tak již mnohokrát pozvedl Meč Osudu vysoko nad hlavu. Ten pocit jej jenom utvrzoval v tom, že je předurčen k tomu, aby to dokázal, že kráčí vstříc příznivému osudu.
V duchu viděl, jak se to má stát. Přistoupí sebevědomě ke stojanu, uchopí meč jednou rukou, zatímco druhou nechá ležérně opřenou v bok. A jakmile se napětí přihlížejících vystupňuje k maximu, tak meč jediným, plavným a rychlým pohybem zvedne vysoko nad hlavu. Všichni zalapají po dechu, padnou tvářemi k zemi a potom jej prohlásí za Vyvoleného, nejdůležitějšího ze všech MacGilovských králů, který kdy vládl, a který bude vládnout navždy. Někteří budou při tom pohledu plakat radostí. A jiní se budou krčit strachy. A všichni budou děkovat Bohu, že žijí své životy právě v době, kdy se tato událost stala. Budou jej uctívat jako boha.
Gareth došel k meči. Teď už stál jenom jediný metr od něj v naučené póze, avšak hluboko uvnitř se třásl. Chtěl věřit, že důvodem bylo nadšení. Přesto, že Meč Osudu viděl již mnohokrát předtím, teď, když vstoupil do kuželu světla k němu, byl unešen jeho krásou. Možná to bylo proto, že vlastně ještě nikdy nesměl přistoupit tak blízko. Meč byl úchvatný. Dlouhá zářící čepel, která byla ukována z materiálu, jenž nikdo nedokázal pojmenovat, tepaný jílec zdobený nespočetnými ornamenty, nejvzácnějšími drahými kameny a se znakem MacGilského orla na záštitě. Když přikročil o krok blíže a naklonil se nad zbraň, okamžitě ucítil mocnou energii, která z meče vyzařovala. Přišlo mu, jako kdyby zbraň pulzovala životem. Náhle dýchal ztěžka. Už za několik málo chvil bude meč v jeho dlani. Vysoko nad hlavou. Zářící v kuželu slunečního světla a celý svět to uvidí.
Podívejte se, Gareth Veliký.
Natáhl ruku a položil ji na jílec. Potom pomaloučku ovinul prsty kolem zdobené rukojeti. Dotek každého z drahokamů, každého záhybu tepání, jej doslova elektrizoval. Cítil jak energie meče proudí do jeho ruky, nahoru po paži k rameni a rozlévá se do celého těla. Nepřipomínalo to nic, co cítil kdy předtím. Tohle byla jeho chvíle. Chvíle, která znamenala všechno.
V posledním okamžiku se přece jenom rozhodl nic neriskovat, a raději rychle položil na jílec i druhou ruku, načež meč oběma pevně uchopil. Zavřel oči a snažil se uklidnit náhle tak mělký dech.
Pokud jste mi bohové nakloněni, dovolte mi pozvednout tento meč. Dejte mi tím znamení. Ukažte mi, že jsem skutečný král. Ukažte mi, že jsem předurčen k tomu, abych vládnul.
Modlil se potichu a čekal na znamení, na perfektní chvíli. Ale vteřiny ubíhaly, teď už jich bylo plných deset, a on stále bez hnutí čekal, celé království se dívalo, a neslyšel nic.
Potom před sebou najednou uviděl tvář svého otce, která se na něj zlostně zamračila.
V šoku otevřel oči a snažil se okamžitě tu představu zapudit. Jeho srdce se zběsile rozbušilo. Chtě, nechtě, nedalo se to vykládat jinak, než jako velmi špatné znamení. Ale tím se teď nesměl zdržovat.
Bylo to teď nebo nikdy.
Gareth se naklonil a vší silou, která se v jeho pažích ukrývala, se pokusil meč zvednout. Zápasil s jeho vahou s veškerou energií, kterou měl, celé jeho tělo se roztřáslo námahou.
Meč se ani nepohnul. Bylo to stejné jako kdyby se pokoušel pohnout se základy Země samotné.
Zkoušel to silněji a silněji, více a ještě víc. Nakonec už nahlas sténal a křičel, aby si dodal ještě více sil.
O vteřinu později se zhroutil k zemi.
Čepel se za celou dobu nehnula ani o milimetr.
Když dopadl na zem, sálem proletělo šokované zalapání po dechu. Několik rádců vyrazilo králi na pomoc, podívat se zda je v pořádku, ale on je všechny hrubě odstrčil a sám se v nejhlubším ponížení škrábal zpátky na nohy.
Potom se rozhlédl po shromážděných poddaných, aby zjistil, jak se na něj dívají teď.
Někteří se od něj už odvrátili a odcházeli pryč. Gareth dobře viděl zklamání ve tvářích všech. Teď všichni do jednoho věděli, že není skutečným králem. Nebyl osudem určeným šampionem rodu MacGilů. Neznamenal vůbec nic. Byl jenom další princ, který si uzurpoval trůn.
Hořel neskutečnou hanbou. Ještě nikdy se ve svém životě necítil tak sám jako v tento moment. Všechno, co si kdy představoval od okamžiku, kdy byl malým dítětem, to všechno byly jenom lži. Lži sobě samému. A on svým vlastním fantaziím bláznovsky uvěřil.
A teď na to doplatil.
KAPITOLA ŠESTÁ
Gareth přecházel nervózně komnatou sem a tam. Jeho mysl bouřila vztekem i studem nad neúspěchem s pozvedáváním meče. Snažil se představit si, jaké to asi bude mít důsledky. Dělalo se mu z toho zle. Nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a pokusil se pozvednout Meč Osudu, který nedokázal zvednout žádný z MacGilů po celých sedm generací před ním. Proč si myslel, že by mohl dopadnout lépe než jeho předkové? Co ho přivedlo k tomu, že měl pocit, že je něco lepšího než byli oni?
Měl si to uvědomit předtím. Měl být opatrný a v žádném případě neměl přeceňovat vlastní možnosti. Měl se prostě spokojit s faktem, že získal otcův trůn. Proč se proboha snažil mít ještě víc?
Teď všichni jeho poddaní věděli, že není Vyvoleným. Jeho vláda tím bude už navždycky poznamenána a dost možná to roznítí nové pochybnosti o jeho účasti na otcově smrti. Už teď viděl, že se na něj každý dívá jinak než předtím. Jako kdyby byl duchem. Jako kdyby se už připravovali, že po něm brzy přijde někdo další.
A co bylo ještě horší, poprvé ve svém životě se Gareth sám před sebou cítil nejistý. Celý svůj předchozí život viděl svou stezku jasně narýsovanou. Žil v domnění, že jednoho dne nastoupí na otcův trůn, že bude vládnout a že pozvedne ten slavný meč. Teď byla jeho sebedůvěra otřesena v samotných základech. Teď si najednou nemohl být jistý vůbec ničím.
Úplně nejhorší ze všeho ale bylo, že nedokázal z mysli vypudit obraz otcovy zamračené tváře, která se mu zjevila těsně předtím, než se pokusil meč zvednout. Měl to být snad nějaký způsob jeho odplaty?
„Bravo,“ ozval se zatrpklý hlas.
Gareth se šokovaně otočil, neboť netušil, že není v místnosti sám. Podle hlasu okamžitě poznal, o koho se jedná. Znal ho už dlouhá léta a po stejnou dobu jej doslova nenáviděl. Byla to jeho manželka.
Helena.
Stála ve vzdáleném koutě komnaty, dívala se na něj a jemně pokuřovala ze své opiové dýmky. Zhluboka vydechla kouř, podržela jej na moment v plicích a potom jej pomalu a s rozkoší zase vydechla. Její oči byly zarudlé jemnými krvavými žilkami a Garethovi bylo jasné, že kouří bez přestání už notně dlouho.