Thor se však najednou zarazil. Uvědomil si, že jim chybí ještě někdo další. O'Connor.
Vrhnul se k zábradlí a začal očima prohledávat vodu. Vzpomněl si, že O'Connor přece v záchvatu šílenství skočil přes palubu.
„O’Connore!” rozkřičel se.
Ostatní se také vzpamatovali, doběhli k zábradlí a začali pohledem prohledávat hladinu. Thor si mohl krk ukroutit, když hledal v krvavých vodách kolem lodi i zpátky v soutěsce. A tu najednou O'Connora spatřil. Zmítal se v proudech přímo na okraji Úžin.
Thor nemeškal. Veden instinkty se přehoupl přes zábradlí a nohama napřed skočil do krvavých vod.
Vysoká teplota i mazlavost tohoto podivného moře jej zaskočila. Bylo to spíše jako plavat v rozehřátém blátě než ve vodě.
Sebralo mu spoustu sil jenom se prodrat tím hnusem zpátky na povrch, aby se mohl nadechnout. Podíval se k O'Connorovi a viděl, že se jeho přítel začíná topit. V panice kolem sebe plácal rukama. Proud jej však již vynesl mimo soutěsku a tak i v jeho mysli šílenství již určitě polevilo.
Teď se však topil a Thor věděl, že jestli se k němu co nejrychleji nedostane, zmizí pod hladinou a už jej nikdy nikdo nenajde.
Thor zabral a vší silou se začal prodírat tou břečkou. Jenom pár temp stačilo, aby jej ramena rozbolela tak, jako kdyby celý den trénoval údery. Přesto se však k topícímu se O'Connorovi blížil.
Adrenalin jej hnal kupředu a dával mu medvědí sílu. Věděl, že je to teď nebo nikdy. Nadechl se, ponořil se celý pod hladinu a potom se mocně odrazil kupředu. Pokusil se otevřít oči v naději, že pod vodou něco spatří, ale rudá tekutina byla zcela neprůhledná. Navíc jej oči okamžitě začaly nesnesitelně štípat.
Musel se tedy spolehnout jenom na svůj instinkt. Namířil svoje zvláštní schopnosti tak, aby alespoň částečně dokázal vidět i bez očí.
Dalším mohutným odražením se posunul kupředu a nahmatal rukáv.
S nadějí O'Connora chytil a začal jej tahat k hladině. Kvůli hustotě vody byl hrozně těžký.
Thor se ze všech sil odrážel nohama a pomalu mířil zpátky k hladině. Jeho plíce řvaly po kyslíku, každičký sval v těle pálil, ale on věděl, že nesmí polevit. V té husté kapalině byl mnohem větší tlak než v obyčejné vodě. Cítil, že mu to snad rozdrtí plíce. S každým záběrem ruky měl pocit, jako kdyby se snažil hýbat celým světem.
Když už si myslel, že to nezvládne a bude O'Connorem stažen zpátky do hlubiny, kde je oba potká ošklivá smrt, tu se najednou hladina nad ním rozevřela a on se vynořil. Byli nedaleko vstupu do Úžin šílenství. O'Connor vyplaval opodál, rozkašlal se a Thor si mohl konečně dokonale oddechnout.
Díval se, jak šílenství v očích jeho přítele mizí a pomaloučku se do nich opět navrací příčetnost.
O'Connor vykašlal chuchvalec krvavé vody, zmateně se rozhlédl kolem sebe a potom se podíval na Thora.
„Co tady děláme?” zeptal se zmateně. „Kde to jsme?”
„Thorgrine!“ ozval se hlas.
Oslovený uslyšel, jak za ním něco dopadlo do vody, otočil se a spatřil lano hozené z paluby jejich lodi. U zábradlí stála Angela s ostatními, kteří mezitím otočili plavidlo, aby jim mohli pomoci.
Thor pevně uchopil lano, O’Connora si podepřel druhou rukou a dal znamení Eldenovi, který už byl připravený začít je oba svou ohromnou silou vytahovat nahoru. Ostatní členové družiny se přidali, a tak se oba brzy šťastně dostali na palubu. Dopadli na ni jako umáčené, odporně zapáchající krvavé smotky.
Oba dva leželi zcela vyčerpaní na palubě, kašlali krvavou vodu a dívali se jeden na druhého. Thor spatřil v O’Connorových očích obrovskou vděčnost. Nebylo potřeba žádných slov, jako poděkování to zcela stačilo. Bojovali spolu už tak dlouho, že už si to stejně všechno dávno mnohokrát řekli. Obětovat se jeden pro druhého bylo něco, co dělali každou chvíli. Právě proto ještě pořád byli naživu.
O‘Connor najednou vyprskl smíchy.
Thor se nejprve zalekl, že jej šílenství ještě zcela neopustilo, ale potom si uvědomil, že je jeho přítel v naprostém pořádku. Smál se sám sobě a z radosti, že opět svobodně dýchá. Byl zase sám sebou.
Thor se dal do smíchu též a ostatní se záhy přidali. Bylo už opravdu stěží uvěřitelné, že navzdory tomu všemu, čím si prošli, stále ještě žijí.
Potom vytáhli Thora s O’Connorem zpátky na nohy a ještě je radostně objali. Jejich loď se konečně pohupovala na vodách klidně a mířila dál do té zvláštní země.
Thor spokojeně sledoval, jak se s každou vteřinou vzdalují dál a dál od té strašlivé soutěsky. Cítil se čím dál silnější. Zvládli to, propluli Úžinami šílenství, i když zato málem zaplatili strašlivou cenu. Thor si nemyslel, že by přežili, kdyby se pokusili projet ještě jednou.
„Tam!“ zvolal najednou Matus.
Všichni se podívali směrem, kterým ukázal, a užasli. Před nimi se rozkládal zcela nový pohled. Pevnina Krvavé země. Byl to temný svět, nad kterým se neustále převalovaly těžké mraky a okolní voda byla i nadále krvavě rudá a lepkavá. Země samotná byla černá jako uhel, zcela prosta jakýchkoliv stromů či jiných známek života. Vypadala jako hromada bláta a popela.
Thorovo srdce se roztlouklo rychleji, když v dálce spatřil obrovský černý hrad, postavený zřejmě ze stejného materiálu jako byl zbytek té země. Vypadal vlastně jako kdyby z ní přímo vyrůstal. Thor okamžitě pocítil, že je to místo plné velkého zla.
Přímo ke hradu vedl úzký kanál, lemovaný z obou stran hořícími pochodněmi a na konci přehrazený padacím mostem. Thor viděl pochodně i v oknech hradu a najednou si byl jistý, jednoduše to věděl, že jeho Guwayne musí být někde tam uvnitř.
„Plachty naplno!“ zavelel s pocitem nové naděje.
Družina se vrhla do akce, rychle začala vykasávat plachty a chytat do nich vítr, který tu dul o poznání silněji. Vůbec poprvé, co dorazili do této prazvláštní země, pocítil Thor špetku optimismu. Možná, že naděje na záchranu jeho syna ještě není zcela mrtvá.
„Jsem ráda, že jsi naživu,“ ozvalo se za ním.
Thor se usmál na Angelu, poklekl k ní a objal ji.
„Já jsem taky rád, že jsi to zvládla,“ odpověděl.
„Nechápu, co se to stalo,“ řekla. „V jeden moment jsem byla v pořádku, a najednou…jako kdyby mě něco ovládlo.“
Thor zakroutil hlavou a snažil se na ten pocit raději zapomenout.
„Šílenství je nejhorší nepřítel ze všech,“ odpověděl. „Naše vlastní já se může stát hrozbou, kterou nejsme schopni porazit.“
Dívka se zamračila.
„Stane se něco hrozného znovu?“ zeptala se a ustaraně si přitom prohlížela okolí. „Je tu nějaké další místo hrůzy?“
Thor se rozhlížel také. Musel přemýšlet o tom samém, když tu se najednou odpověď nabídla sama od sebe. Příliš brzy než aby byla vítána.
Ozvalo se hlasité zašplouchání, jako když se vedle lodi právě vynořila obrovská velryba. Všichni se podívali na tu nejohyzdnější obludu, kterou kdy na vlastní oči spatřili. Vypadala jako ohromná, třicet metrů dlouhá oliheň zářivě rudé barvy. Vyletěla z vody vedle lodi a doširoka roztáhla zdánlivě nekonečně dlouhá chapadla. Patřila na ně žlutýma očima plnýma zloby. Pod nimi byla mohutná tlama, plná řad ostrých žlutých zubů. Obluda vyskočila několik metrů nad lepkavou krvavou hladinu a letěla přímo proti jejich lodi, stahujíc přitom chapadla tak, aby je záhy mohla uchopit a rozlámat na kusy.
Na Thora i ostatní brzy padl její stín, oznamující, že právě unikli z jedné hrůzy jenom proto, aby se vrhli do další.
KAPITOLA DRUHÁ
Imperiální velitel znovu a znovu bičoval svou zertu a uháněl na ní napříč Velkou Pustinou po stopě, kterou sledoval již celé dny. Jeho muži se stále snažili držet za ním. Už mleli z posledního, protože jim ani teď ještě nedopřál minutu odpočinku. Jeli dokonce i v noci. Ten muž dobře věděl, jak dostat ze zerty úplně všechno a to samé platilo i o lidech.