„ÚTOK!“ zahřměl.
Tasil meč a vyskočil na zábradlí, ze kterého potom kočičím skokem seskočil rovnou na písčitý říční břeh. Stovky mužů z posádek následovaly jeho příkladu a brzy zaplavily pláž jako kobylky. Okamžitě se museli začít potýkat s imperiány, kteří už se vzpamatovali natolik, že začali opětovat střelbu z luků. Ostrované s mohutným bojovým pokřikem vyrazili k pevnosti, zatímco imperiáni se rychle zformovali a vyrazili jim v ústrety.
Erec se přikrčil, když se na něj vyřítil ohromný nepřátelský voják, třímající těžkou dvoubřitou sekeru. Sekl s ní ze strany ve snaze utnout Erecovi hlavu. Stříbrný se sehnul, bodnul útočníka do břicha a pokračoval dál. Jeho bojové reflexy, vypilované léty dřiny, se sepnuly naplno a on kolem sebe začal rozsévat smrt. Dalšího nepřítele bodnul do srdce, ustoupil do strany, aby se vyhnul ráně sekerou zezadu a aniž by se otočil, zaútočil loktem s bodcem na konci proti dalšímu.
Erec se v řadách svých mužů pohyboval o poznání svižněji a rychleji. Byl silnější než kdokoliv z nich, i když minimálně Strom by s tím nesouhlasil. Začali se probíjet imperiálními řadami, jako kdyby to byla jenom tlupa nemotorných zpola vycvičených sedláků. Moment překvapení se však brzy vyčerpal, boj začal být tužší a jejich postup se zpomalil. Imperiální vojáci byli ohromní chlapi a jakmile nad nimi člověk ztratil psychologickou výhodu, byl to začátek konce. Erec teď viděl, že kolem začíná umírat příliš mnoho z jeho vojáků.
On a Strom se však nadále probíjeli nepřáteli s lehkostí. Razili si jimi cestu jako démoni vypuštění z pekla. Nikdo z imperiánů je nedokázal zasáhnout.
Jejich počínání inspirovalo ostatní a tak bylo brzy po boji. Písek říčního břehu se zbarvil do ruda a těla, která do té břečky dopadla, patřila z velké části imperiánům. Přesto mezi nimi však bylo i nezanedbatelné množství Jihoostrovanů.
Erec rozzuřeně vedl svůj voj vstříc pevnosti, která byla stále těžce bráněna. Vyběhl po kamenných schodech a srazil se s vojákem, který vedl další jednotku imperiánů do výpadu. Nekompromisně jej bodl do srdce a zároveň se uhnul ráně jeho bojové palice. Ukročil do strany, sekl dalšího a poslal jej padat ze schodů, ale ráně vojáka, přibíhajícího za ním se už nestihl vyhnout. Jenže to už dorazili ostatní a Strom svým mečem ránu mířenou na Ereca odvedl stranou a jílcem meče potom útočníka srazil. To už se jejich rytíři valili nahoru po schodech jako lavina.
Erec pokračoval kupředu, bral schody po třech, až se dostal k hořejšímu ochozu hradu. Desítky imperiánů, jež ochoz držely, nyní, při pohledu na porážku jejich bratří a rychlý postup Erecových mužů, začaly panikařit a dávaly se na útěk. Vojáci utíkali na druhou stranu hradu, kde bylo další schodiště, vedoucí do uliček otrocké vesnice. Jenže tam se se zlou potázali. Vesničané měli dostatek času pochopit, co se to děje a jaké naděje jim z toho plynou. Jejich shrbené hřbety a uslzené oči byly teď ty tam a ruce, které ještě před chvíli motykami okopávaly tvrdou zem, teď třímaly tytéž nástroje za zcela jiným účelem, avšak s nemenší zručností. Pustili se do imperiánů s mnohem větší chutí, než předtím do práce a jakmile ukořistili jejich biče, začali jim teprve dávat opravdový výprask.
Vojáci nic podobného nečekali a tak jim naběhli do rány zcela nepřipraveni. Otroci je bili hlava nehlava, i když už leželi na zemi, znovu a znovu a znovu, dokud se nepřestali hýbat a mnohdy i dlouho potom. Do vesnice konečně dorazila spravedlnost.
Erec stál na ochozu dobytého hradu, ztěžka oddychoval a tiše se díval, jak jsou poslední zbytky imperiánů likvidovány. Bylo po bitvě. Jeho rytíři obsadili celou pevnost a koho nezabili oni, toho uhnali a ubili vesničané v ulicích.
Potom se všude rozlehly oslavné výkřiky, které sílily a sílily, až i ten největší strašpytel, zalezlý kdesi v prasečím chlívku věděl, že se stalo něco mimořádného. Byl to křik vítězství, svobody a triumfu. Erec teď už věděl, že to za to zdržení stálo. Tohle byla cesta, po které šampion rytířského řádu Stříbrných musel kráčet.
KAPITOLA SEDMÁ
Godfrey seděl na podlaze v podzemním úkrytu pod Silisiným palácem. Akorth s Fultonem a Ario s Merekem seděli vedle něj, zatímco Drey ležel na podlaze u jejich nohou a Silis se svými muži seděla naproti. Nikdo nemluvil, jejich hlavy byly svěšené, rukama objímali vlastní kolena a všichni věděli, že smrt může přijít v každém okamžiku. Místnost se otřásala, jak v ulicích nad ní postupovala armáda drancující město Volusia. Podle zvuku to vypadalo jako když se jej Rytíři Sedmi rozhodli roztrhat na cucky.
Godfrey si dopřál další dlouhý lok ze svého měchu s vínem. Už byl poslední. Pokoušel se jím položit mlhu na strach z přicházejících imperiánů, ale nějak se to nedařilo. Zíral na vlastní boty a přemýšlel, jak jen to mohlo všechno dojít až sem. Ani ne před dvěma roky byl v bezpečí a pohodlí v Prstenu, pil jako duha a neměl jiné starosti, než která krčma má zrovna nejlepší pivo a který nevěstinec zrovna přijal do služeb nové krásky. A teď byl na druhé straně moře v Impériu chycen v pasti v podzemí cizího města, které se armáda toho stejného státu bůhvíproč pokoušela rozbít na kusy. Vlastně už teď byli všichni ve společné rakvi.
V hlavě mu bzučelo, ale on nevzdával svou snahu přimět se myslet jasně. Věděl, na co jeho přátelé teď myslí, četl to z jejich pohledů. Nikdy ho neměli poslechnout a namísto toho se měli pokusit o útěk, když se k tomu nabízela možnost. Kdyby se nevrátili pro Silis, mohli zkusit své štěstí na lodi a třeba by se, navzdory jejímu tvrzení, nakonec z přístavu nějak dostali. Teď už mohli být od Volusie pořádně daleko.
Pokoušel se nalézt uspokojení v tom, že se mu, alespoň prozatím, podařilo této ženě zachránit život. Kdyby sem nedorazil včas a nevaroval ji, teď by již určitě byla mrtvá. Ta cesta tedy nebyla zbytečná, i když se mu to rozhodnutí příliš nepodobalo.
„A co teď?“ zeptal se Akorth.
Podíval se na něj a v jeho očích bylo obvinění. Nahlas vyslovil to, co si ostatní nejspíše mysleli též.
Godfrey se rozhlédl po té malé pochodněmi spoře osvětlené místnosti. Ty pochodně už navíc dohořívaly. Zbývalo jim něco maličko jídla a poslední měch s pitím. Potom už bude následovat jenom čekání na smrt. Nahoře se město nadále otřásalo pod údery útočící armády. Godfrey přemýšlel, jak dlouho to ještě potrvá. Hodiny? Dny? Jak dlouho může Rytířům Sedmi zabrat obsazení města Volusie? Odejdou potom?
„Po nás nejdou,“ řekl do šera. „Tam nahoře bojují imperiáni proti imperiánům. Chtějí se Volusii pomstít. S námi to nemá nic společného.“
Silis ale zakroutila hlavou.
„Oni tu vyplení úplně všechno,“ řekla vážným, pevným hlasem. „Rytíři Sedmi dělají svou práci pořádně a nikdy se nevzdávají.“
Všichni se odmlčeli.
„Jak dlouho tady dole můžeme přežít?“ zeptal se Merek.
Silis se podívala na tenčíci se zásoby a zakroutila hlavou.
„Možná tak týden,“ odpověděla.
Tu najednou shora přišla strašlivá rána. Strop nad nimi se otřásl a zasypal je sprškou suti. Godfrey cítil, že kamenná podlaha pod jeho nohama se zachvěla.
Silis vyskočila a ustaraně si začala prohlížet strop, který hrozil provalením.
„Už jsou v mém paláci,“ řekla spíše sama k sobě, než k ostatním.
Godfrey viděl smutek v její tváři. Nedivil se, právě přicházela o všechno, co měla.
Když se na něj však podívala, spatřil v jejích očích vděčnost.
„Kdyby nebylo vás, teď bych byla tam nahoře. Zachránili jste nás.“
Godfrey si povzdechl.
„Jenže co z toho?“ zeptal se rozmrzele. „Jediné, čeho jsme dosáhli je, že zemřeme tady dole a pomaleji.“
Silis se také zamračila.