Když se smířila s tím, že s Warkfinem nehne, uvědomila si, že její další šancí je co nejrychleji pro Ereca zorganizovat nějakou pomoc. Její rytíř jí sice nakázal, aby tu zůstala, ale to bylo to poslední, co hodlala udělat. Byla dcerou krále a jako taková přece nemohla jenom tak utéct a potom se někde schovávat. Erec v ní našel zalíbení proto, že mu přišla vznešená a ona jej teď nemohla zbabělým chováním zradit. Kdyby navíc nic nepodnikla, už by se na sebe po zbytek života nemohla ani podívat.
Znala město velmi dobře a Warkfin už byl za městskými hradbami přece jenom sdílnější k jejím povelům, a tak se nechal vést nejkratší cestou k Vévodskému hradu. Proletěla branou, okamžitě seskočila a bez povšimnutí proběhla kolem stráží u vchodu do tvrze, které učinily jenom chabý pokus o její zastavení. Ztratila se jim v mramorem vykládaných chodbách hradu, které znala tak dobře díky své příležitostné práci během hostin.
V rychlosti potom naletěla do těžkých dveří vedoucích do velkého sálu, se zařinčením je otevřela a vpadla dovnitř.
V sále zrovna probíhala jakási porada. Bylo tu několik rádců, pár Vévodových rytířů a samozřejmě pán hradu osobně. Všichni se k ní překvapeně otočili. V jejich tvářích se zračila nevole, že jsou vyrušování během projednávání nějaké důležité záležitosti.
„Co jsi zač, ženská?“ křikl na ni jeden z nich.
„Co si to dovoluješ vyrušovat jeho lordstvo během porady?“ přidal se jiný.
„Já ji poznávám,“ řekl Vévoda klidným hlasem.
„Já taky,“ přidal se Brandt, v jehož hlase se však zračilo znepokojení. Byl jedním z nejlepších Erecových přátel. „Jsi Alistair, že? Erecova nevěsta.“
Se slzami v očích doběhla až k němu a chytila jej hystericky za ruce.
„Prosím, můj pane, pomož mi. Jde o Ereca!“
„Co se stalo?“ zeptal se Vévoda teď už také znepokojeně.
„Je ve smrtelném nebezpečí. Přímo teď čelí úplně sám celé armádě jezdců z Kuželky! Nedovolil mi, abych tam zůstala. Prosím! Potřebuje vaši pomoc!“
Všichni rytíři bez jediného slova vyskočili na nohy a vyrazili k východu ze síně. Ani jediný z nich nezaváhal jít Erecovi na pomoc. Alistair se otočila a následovala je.
„Ty zůstaneš tady!“ křikl na ni Brandt.
„Nikdy!“ odpověděla v běhu. „Dovedu vás tam!“
Všichni společně potom proběhli spletitými chodbami hradu až k místu, kde byli ustájeni bojoví hřebci. Rytíři se bleskurychle vyšvihli do sedel svých zvířat. Alistair naskočila na Warkfina, kterého sem štolba zrovna přiváděl z nádvoří, a vyrazila v čele skupiny ven z hradu.
Jak projížděli nádvořím, vojáci, kteří je spatřili, okamžitě nasedali na své koně a přidávali se k nim – v okamžiku, kdy opouštěli brány města už jejich jednotka měla dobrých sto mečů. Alistair jela spolu s Brandtem a Vévodou v čele.
„Jestli Erec přijde na to, že jsi přijela s námi, zabije mě,“ řekl jí Brandt. „Prosím, prostě nám pověz kde je, má paní.“
Ale Alistair jenom paličatě zakroutila hlavou a měla co dělat aby udržela slzy. Celá jednotka se za dunění čtyř stovek kopyt valila do krajiny za městem.
„Radši skončím v mělkém hrobě, než abych Ereca opustila!“
KAPITOLA TŘETÍ
Thor vedl Percivala opatrně po lesní cestě. Reece, O’Connor, Elden a dvojčata jej v sedlech svých koní následovali. Krohn běžel několik kroků před nimi. Zrovna vyjížděli z lesa, rozkládajícího se na vnější straně Kaňonu. Když dosáhli jeho hranice, srdce všech se rozbušila očekáváním. Thor zvedl ruku a naznačil ostatním, aby byli co nejtišší. Celá jednotka se zastavila.
Thor přehlédl do dálky se rozpínající pláž, blankytně modré nebe a mezi nimi nažloutlé vody moře, které je odnesou do Impéria. Tartuvian. Neviděli ten oceán od okamžiku, kdy se vrátili ze Stovky. Bylo zvláštní být zase zpátky – a tentokrát na výpravě, která měla zachránit celý Prsten.
Poté, co překročili most přes Kaňon, absolvovali krátkou bezproblémovou jízdu lesem. Kolk s Bromem jim předtím pověděli o malé, poblíž pobřežního skaliska ukryté lodi, která měla kotvit na břehu Tartuvianu. To byla jejich cesta na druhou stranu moře. Thor se jejich instrukcemi řídil s největší možnou přesností. Když se teď zastavili na začátku pláže, okamžitě spatřili onen strom. V jeho kořenech byla jistě ukrytá jejich loď. Thor si oddychnul.
Jenže potom si všiml pohybu kolem skaliska. Procházelo se tam sedm imperiálních vojáků, jako by hledali, co tam může být ukryto. A zdálo se, že už loď dokonce i objevili, protože na sebe gestikulovali a odhazovali větve, které sloužily pro její lepší maskování. Ani jediný z nich tu přece neměl být!
To byla smůla. Thor přehlédl pozorně celý horizont a v jednom místě objevil něco, co klidně mohla být celá Imperiální flotila, plující daleko od břehu. Tisíce černých plachet, plujících pod imperiálními vlajkami. Naštěstí ale očividně nepluli sem, ale místo toho směřovali na jih, jako kdyby chtěli objet Prsten k jeho McCloudské straně. O pláž, na které malá skupinka legionářů vyčkávala, nejevili sebemenší zájem.
Až na tu hlídku u lodi. Těch sedm vojáků je pravděpodobně na nějaké běžné hlídce a nešťastná náhoda tomu chtěla, že zrovna v tento okamžik museli objevit jejich loď. Vskutku špatně načasováno. Kdyby se jim bývalo podařilo se sem dostat byť jen o jedinou hodinu dříve, byli by teď už dávno na moři a hlídka by jenom neškodně projela kolem. Jenže namísto toho se s nimi teď museli vypořádat. Obejít je samozřejmě nebylo možné.
Thor pro jistotu znovu pozorně přezkoumal celou šíři pláže a s úlevou konstatoval, že tu opravdu nikdo jiný už není. Jistě to byla jenom osamělá hlídka.
„Myslel jsem, že měla ta loď být skvěle ukrytá,“ řekl O’Connor.
„Evidentně ne dost dobře,“ odpověděl Elden.
Všichni se dívali směrem k vojákům, kteří začali prozkoumávat loď.
„Nepotrvá dlouho a zalarmují víc vojáků,“ řekl Conven.
„A potom už to bude sakra těžký se k lodi prosekat,“ dodal Conval.
Thor věděl, že mají pravdu. Nemohli to riskovat.
„O’Connore,“ řekl, „ty jsi z nás nejlepší lukostřelec. Viděl jsem tě trefit se na padesát metrů. Vidíš toho imperiána s lukem? Dokážeš ho odsud sundat první střelou?“
O’Connor vážně přikývnul a podíval se na vojáka. Nenuceně potom sňal z ramene svůj luk, založil šíp, zamířil, zaklonil se a natáhl.
Po očku se potom podíval na Thora. Stejně jako zbytek jednotky.
„O’Connore, na můj signál to na něj pošli. My se potom vrhneme na ty zbývající. Všichni ostatní, použijte vrhací zbraně ještě než se k nim dostanem, ale nejdřív se musíme nepozorovaně dostat co nejblíž.“
Nato Thor dal znamení a O’Connor okamžitě poslal šíp vysoko do vzduchu.
Střela se svištěním opsala oblouk, na jehož konci se její kovový hrot perfektně zaryl do hrudi vojáka s lukem. Ten na okamžik překvapeně vykulil oči a nechápal, co se mu to stalo, ale potom rozepjal do široka paže a padl s žuchnutím tváří do písku, přímo k nohám svých spolubojovníků.
Thor s ostatními vyrazili jako dobře promazaný stroj do útoku. Dusot kopyt jejich koní je během chvilky prozradil a zbývajících šest imperiálních vojáků se připravilo na srážku. Vyskočili na své koně a rozjeli se náhlému nepříteli v ústrety.
I tak měla ale Thorova skupina stále výhodu momentu překvapení. Thor roztočil po boku svůj prak a vrhl poměrně velký valoun, kterým trefil do hlavy muže, jenž zrovna nasedal na svého koně. Rána měla takovou razanci, že jej na místě zabila. Voják padl mrtvý k zemi a přitom stále v rukou křečovitě svíral otěže, čímž na sebe ještě strhnul vlastního koně.
Reece za jízdy vrhnul svou sekeru, Elden oštěp a dvojčata použila vrhací nože. Jeli v hlubokém písku pláže a krok jejich koní nebyl tak jistý jako obvykle, což značně stěžovalo míření. Reecova sekera našla svůj cíl a dalšího z nich zabila, ale ostatní minuli.