„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Můj pane, jsem Aberthol. Vážený rádce tvého ctěného otce,“ odpověděl starý muž a přistoupil blíže.
Pomalu se něco začínalo objevovat. Aberthol. Rada. Zasedání. V Garethově hlavě leželo nedozírné pole nafukovacích balonků, po nichž se právě prohánělo stádo zdivočelých slonů. Přál si, aby mu všichni jednoduše dali pokoj.“
„Nech mě být,“ vyštěkl. „Však já přijdu.“
Aberthol přikývl a pospíšil si ze dveří ještě než se něco stane. Sluha za nimi potom nehlučně zavřel.
Gareth klečel na zemi, krvácející rukou se držel za hlavu a snažil se vzpomenout si. Bylo toho na něj už příliš. Přesto se však jednotlivé střípky začínaly skládat jeden k druhému. Štít je vypnutý, Impérium útočí, polovina jeho dvora jej opustila, jeho sestra Gwendolyn je odvedla pryč, do Silésie…Gwendolyn…. To bylo ono. To bylo to, na co se pokoušel vzpomenout.
Gwendolyn. Strašlivě ji nenáviděl. Více než kdykoliv dříve teď lačnil po její krvi. Musel ji nechat co nejdříve zabít. Všechny jeho problémy jsou jenom následkem jejích akcí. Musí najít cestu, jak se k ní dostat, i kdyby při tom měl sám zahynout. A jestli se mu to podaří, tak potom zabije i všechny ostatní sourozence.
Ta myšlenka mu pomohla cítit se o něco lépe.
S vynaložením obrovské snahy se potom dostal zpátky na nohy a potácivě se vydal napříč místností. Když se blížil ke dveřím, všiml si vedle nich stojící alabastrové busty, která znázorňovala jeho otce MacGila. S výrazem šílence ji oběma rukama uchopil a zuřivě jí mrštil proti zdi.
Busta se rozletěla na tisíc malých kousků a Gareth se poprvé po několika dnech spokojeně usmál. Možná, že dnešek ještě nebude tak špatný, jak se zatím zdálo.
*
Gareth pospíchal do Trůnního sálu, následován hloučkem osobních sluhů. Při vstupu za sebou schválně sám prudce zabouchl dveře, aby všichni uvnitř místnosti poznali, že už je tady. Radní se okamžitě postavili za svým stolem do pozoru.
Obyčejně by to Garetha potěšilo, ale dneska mu bylo všechno jedno. Zjevení otce mu zkazilo náladu a vztek na sestru, která jej opustila, to vše jenom znásobil. Jeho emoce hrozily vybouchnout každým okamžikem a on potřeboval, aby se o tom svět dověděl.
Ve svém opiovém opojení se potácel napříč rozhlehlým sálem k trůnu. Desítky rádců pokorně čekaly, až se na něm usadí. Jeho Rada se silně rozrostla a nálada dnešního zasedání byla vzrušená, protože město opouštělo stále více a více lidí, a také především kvůli zvěstem, že Štít je nefunkční. Každou chvíli se navíc různí lidé pokoušeli dostat na zasedání, aby se dověděli nějaké odpovědi.
Gareth samozřejmě neměl ani jedinou.
Když stoupal po slonovinových schodech, vedoucích k otcově trůnu, všiml si, že vedle něj stojí lord Kultin, nájemný rytíř, velitel jeho osobní žoldácké jednotky a nejspíše jeden z posledních, kterým ještě mohl plně důvěřovat. Za ním stálo několik desítek jeho mužů. Jako vždy bez sebemenšího pohybu, rovní jako svíčky, ruce připravené na mečích. Budili dojem, že jsou připravení v kterémkoliv momentu na Garethův povel vyrazit a začít zabíjet. To dobře působilo na jeho rádce. A Garethovi samotnému to poskytovalo konejšivý pocit bezpečí v tomto zmateném světě.
Posadil se na trůn a přehlédl místnost. Bylo v ní tolik tváří, některé z nich poznával, ale velkou většinu ne. A nikomu z těch lidí nevěřil. Každým dnem svůj dvůr čistil od zrádců, posílal je do podzemních kobek a ještě mnohem častěji rovnou na oprátku. V poslední době neprošel ani jediný den, aby nenechal zabít alespoň hrstku mužů. Říkal si, že je to docela dobré opatření, alespoň to udrží jeho poddané nohama na zemi a oni nebudou kout žádné pikle.
Místnost se v tichosti posadila, ale nikdo nepromluvil. Všichni, zdálo se, měli strach začít. Což bylo přesně to, co Gareth potřeboval. Působit strach svým poddaným mu činilo doslova fyzické potěšení.
Konečně se osmělil Aberthol a předstoupil před krále. Údery jeho hole o podlahu rezonovaly tichou místností. Odkašlal si.
„Můj králi,“ začal, „žijeme v časech velkých problémů. Nejsem si jistý, jaké zprávy se k tobě již donesly, Štít je neaktivní, Gwendolyn opustila město se Stříbrnými, Legií, velkou částí běžného vojska a polovinou poddaných. Ti, kteří zůstali, k tobě vzhlížejí v naději. Rádi by věděli, co se bude dít teď. Lidé potřebují nějakou reakci, můj králi.“
„Navíc,“ osmělil se další z radních, kterého Gareth poznával jenom velice matně, „šíří se zvěsti, že Kaňon už dokonce byl překonán a že císař Andronicus napadl McCloudskou stranu Prstenu v čele milionové armády.
Všichni poděšeně zalapali po dechu, dokonce i Kulkinovi disciplinovaní vojáci si mezi sebou začali šeptat. V sále byla zaseta semínka paniky a strachu.
„To nemůže být pravda!“ vykřikl jeden z vojáků.
„Nejspíše to pravda je!“ trval na svém Radní.
„Potom jsme nadobro ztraceni!“ vykřikl někdo další. „Pokud jsou McCloudi vyřízeni, my budeme další na řadě, a teď nejsme schopni je nijak zadržet.“
„Měli bychom probrat podmínky naší kapitulace, můj králi,“ řekl Aberthol klidně.
„Kapitulace?!“ ozval se rozhořčený hlas dalšího z vojáků. „Já se žádnému cizinci nevzdám!“
„Pokud se nevzdáme,“ odpověděl mu jiný. „Rozdrtí nás na padrť. Jak se můžeme postavit milionu vojáků?“
Místnost se rozhořčeně rozdebatovala. Radní i vojáci se hádali mezi sebou. Zavládl naprostý chaos.
Předseda rady zaklepal svou železnou o holí o kamennou podlahu, aby zjednal pořádek.
„TICHO!“
Sál se postupně uklidnil a všichni se opět podívali směrem ke Garethovi.
„Toto jsou všechno rozhodnutí hodná krále a ne nás,“ řekl předseda Rady. „Král Gareth MacGil je jediný, kdo má o podmínkách kapitulace přemýšlet – pokud k ní vůbec podle jeho názoru má dojít. Nikdo z nás do toho nemá co strkat nos.“
Gareth se na trůně neklidně ošil.
„Můj pane,“ řekl Aberthol vyčerpaným hlasem, „jak bychom se podle tebe měli s imperiální hrozbou vypořádat?“
Místnost se propadla do hrobového ticha.
Gareth nehnutě seděl, díval se na své radní a chtěl jim odpovědět. Jenže bylo těžší a těžší udržet myšlenky pohromadě. V hlase mu stále zněl otcův vyčítavý hlas, jako by byl zase malý kluk. Měl pocit, že z toho neustávajícího křiku snad zešílí, ale nijak se toho nemohl zbavit.
Nehty nevědomky znovu a znovu škrábal dřevěné opěradlo svého trůnu a skřípavý zvuk, který tím vytvářel, se odrážel všude po ztichlém sále.
Radní si začali vyměňovat neklidné pohledy.
„Můj králi,“ vyzval jej další z nich, „pokud si vybereš vojenské řešení, musíme okamžitě začít s opevňováním Králova Dvora. Musíme zapečetit všechny brány, silnice a zpevnit hradby. Musíme se zásobit na dlouhé obléhání a přijmout do města obyvatele okolních vesnic, musíme stáhnout co nejvíce vojáků budeme schopni a ze schopných mužů další vycvičit. Je to mnoho, co musíme udělat a času může být málo. Prosím, náš králi, pověz nám, co dělat.“
Nato se místnost opět propadla do zadumaného ticha. Všichni se dívali na Garetha.
Ten konečně znovu zvedl bradu a podíval se na ně.
„Nebudeme s Impériem bojovat,“ prohlásil, „ale ani se nevzdáme.“
V místnosti nezůstal jediný člověk, který by neměl na tváři zmatený výraz.
„Co tedy potom máme dělat, můj králi?“ zeptal se Aberthol.
Gareth si odkašlal.
„Zabijeme Gwendolyn!“ vykřikl. „To je jediné, na čem teď záleží.“
Následovala další vlna šokovaného ticha.
„Gwendolyn?“ zeptal se jeden z radních překvapeně, zatímco ostatní si mezi sebou začali rozhořčeně šeptat.
„Pošleme za ní všechny naše síly, aby ji zabily a spolu s ní všechny, kteří nás zradili. Musíme je zničit ještě předtím, než se dostanou do Silésie,“ oznámil jim Gareth.
„Můj králi, ale jak nám to má pomoci?“ zeptal se někdo. „Pokud vyrazíme abychom ji napadli, budeme potom před imperiálním útokem zcela nechráněni. Obklíčí nás a potom nás všechny pozabíjí.“