Jenže se k němu hrnuli stále další a další. Bylo jich příliš mnoho. Za každých šest, které poslal k zemi, se v jeho blízkosti objevilo nových dvanáct. Dav kolem něj brzy tak zhoustnul, že už ani neměl kam ustupovat. Už teď ztěžka oddychoval a netrvalo dlouho a cizí čepel proťala kůži na jeho paži. S jeho výkřikem se objevila i krev. Otočil se a bodnul útočníka pod žebra, ale škoda už byla napáchána. Byl zraněný a nepřátel přitom stále přibývalo. Bylo jasné, že už se dlouho neudrží.
Alespoň, uvědomil si, se mu podařilo odejít tou nejčestnější cestou.
“REECI!” prořízl okolní lomoz najednou výkřik.
Byl to ženský hlas.
Trhl sebou, když poznal o koho se jedná. Byl to hlas jediné ženy na světě, který by jej upoutal i uprostřed zuřící bouře. Dokonce i teď, těsně před jeho konečným pádem:
Stara.
Zvedl hlavu a spatřil ji jak stojí na vrcholu dřevěné tribuny, která po stranách obkružovala místnost. Stála vysoko nad nimi a ve tváři se jí zračil výraz nejvyššího zděšení. Na krku se jí při křiku jasně rýsovaly žíly. Všiml si také, že v rukou držela luk a šípy. Zacílila někam na druhou stranu místnosti.
Sledoval ten směr a zjistil na co Stara míří. Bylo to dlouhé, tlusté lano, které drželo obrovský železný lustr. Měl v průměru dobrých patnáct metrů a visel na železném háku přímo nad nimi. Jeho jednotlivá ramena byla tlustá jako mladé stromky a na každém se plápolalo několik stovek svící.
Uvědomil si, co se Stara chystá provést. Pokud se trefí, lustr se zřítí dolů a rozdrtí všechny, kteří se včas neschovají do bezpečí. Další myšlenka patřila tomu, že on stojí přímo pod středem lustru.
Stara na něj křičela proto, aby odtamtud co nejrychleji vypadl.
Zachvátila ho panika. Otočil se, rozvířil meče a zběsile se vrhnul do davu útočníků. Za žádnou cenu nesměl zůstat tady, až to bude padat. Kopal kolem sebe, rozdával údery loktem i hlavou a byl by i kousal, kdyby mu to mělo nějak pomoci na cestě odsud. Z dětství si pamatoval, jak skvělá vždy Stara se svým lukem byla. Bylo jisté, že se trefí. I když si tímto úprkem odkryl vlastní záda, ani na vteřinu neváhal, že Stara muže, kteří jej pronásledují, doslova smete.
O vteřinu později se ozvalo zadrnčení tětivy a vzduch prořízl zvuk letícího šípu. Záhy se lano utrhlo a gigantický železný lustr byl najednou v pohybu. Ozvalo se strašlivé zařinčení, jež roztřáslo celou místností. Rána byla tak silná, že Reece ztratil pevnou oporu pod nohama. Za zády pocítil závah větru, jak jej lustr jenom o kousíček minul. Zřítil se na všechny čtyři na kamennou podlahu.
Za sebou uslyšel výkřiky těch, kteří takové štěstí neměli. Ohlédl se a spatřil, jakou spoušť tam Stara napáchala: desítky mužů ležely rozdrceny na zemi, všude krev, křik a smrt. Jeho život tím ale zachránila.
Vyškrábal se na nohy a podíval se k místu, kde ji prve spatřil. Teď už byla v nebezpečí i ona. Několik mužů se k ní blížilo. Založila další šíp a zamířila, ale oba přitom věděli, že nemá nekonečně střel ani času.
Nervózně se podívala ke dveřím a hledala únikovou cestu. Jenže to stejné už napadlo i nepřátele, kteří dveře rychle zahradili vlastními těly a navíc je ještě utěsnili těžkou dřevěnou petlicí.
Tak jako tak byli v pasti. Všechny únikové cesty byly odříznuty. Reece si na chviličku myslel, že možná přece jenom nezemře, ale teď si uvědomil, že je to čeká všechny.
Viděl jak Stara zoufale těká očima po sále. Potom se její pohled ustálil na nejvyšším bodě dřevěné tribuny na zadní stěně sálu.
Naznačila Reecovi gestem, aby se tam vydal. Neměl tušení, co má v plánu. Žádnou únikovou cestu tam neviděl. Ona ale v tomto hradě vyrostla a znala jej lépe jak on. Možná, že tam nějaká skrytá skulina přece jenom někde je.
Otočil se a rozběhl naznačeným směrem. Po cestě bojoval s přeživšími, kteří už na něj znovu začínali dotírat. Nešel však do přímého kontaktu, jenom odrážel jejich útoky a přitom postupoval pořád dál a dál. Musel se na to místo dostat co nejrychleji a nikde se nezdržovat.
Podíval se směrem ke Srogovi a Matusovi. I jim přece musel pomoci. To, co viděl, jej však příjemně překvapilo. Matus se totiž už chopil dvou dlouhých mečů, patřících původně jeho strážcům, a oba je bodl. Teď přeřezával Srogova pouta a propouštěl jej na svobodu. Lord se poté zmocnil dalšího meče a s vlčí zarputilostí se pustil do nepřátel.
“Matusi!” křičel na přítele.
Oslovený se na něj podíval. Spatřil v té chvíli i Staru a došlo mu, že ti dva něco plánují. Chytil Sroga za rameno a naznačil mu, že se i oni musejí vydat stejným směrem.
Prostor před Reecem se teď začal otevírat. V tomto rohu sálu nebylo zdaleka tolik vojáků, jako na místě vypuknutí bitky. Ostatní se navíc shromažďovali u východu. Reece se jenom modlil, aby Stara skutečně věděla co dělá.
Ta se vydala sprintem přes dřevěné tribuny a stoupala po nich stále výš. Muže, kteří se po ní přitom sápali, kopala nekompromisně do tváří. Reece se hnal za ní, sledoval její počínání a stále neměl sebemenší tušení, co má za lubem.
Konečně se dostal až pod tribunu, na kterou se svižně vyhoupnul. Několika rychlými kroky potom přeběhnul na tu vyšší a tak stoupal pořád dál až najednou, dobrých pět metrů nad hlavami ostatních, stanul na nejvzdálenější a nejvyšší části dřevěné nástavby. Tam se shledal se Starou a netrvalo dlouho a přibyli k nim i Srog s Matusem. Na pronásledovatele měli v tu chvíli docela slušný náskok. S výjimkou jednoho, který se objevil přímo za Starou a chtěl jí vrazit dýku do zad. Reece ji na poslední chvíli odstrčil stranou a proklál muže mečem.
Stara neměla ani čas Reecovi poděkovat. Namísto toho už střílela šípy na blížící se vojáky a srážela je z tribuny zpátky do sálu.
Všichni čtyři teď stáli na nejvyšší tribuně, zády ke zdi a zezdola se k nim blížila stovka přeživších pronásledovatelů. V tom rohu byli v dokonalé pasti. Odsud nebylo kam uniknout.
Reece nemohl pochopit, proč je sem Stara všechny nalákala. Útěk z tohoto místa byl zhola nemožný a bylo jasné, že již brzy budou všichni mrtví.
„Tohle byl ten plán?“ vykřikl směrem k ní ve chvíli, kdy už museli znovu odrážet další útočníky. „Vždyť tu žádná úniková cesta není!”
„Podívej se líp,“ odpověděla.
Reece se ve vhodném okamžiku zaklonil a spatřil nad nimi další železný lustr. Tento byl podstatně menších rozměrů, ale i tak poměrně masivní. Byl upevněn ke zdi dlouhým lanem, které teď měli doslova na dosah ruky.
Reecova tvář se zachmuřila.
„Nechápu,“ řekl.
„To lano,“ pokračovala Stara. „Chyť ho. Vy ostatní taky. A držte se ho jako o život.”
Učinili jak jim řekla. Každý uchopil lano oběma rukama a pevně jej sevřel. Teprve v této chvíli Reecovi došlo, co se Stara chystá provést.
„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ stačil se ještě zeptat.
Ale už bylo příliš pozdě.
Stara popadla Reecův meč, chytila se jej pevně jednou rukou a druhou lano přesekla.
Reecův žaludek se okamžitě propadl o úroveň níž, jak byli vystřeleni jako protiváha padajícího lustru, vzhůru ke stropu. Všichni se křečovitě drželi lana a zatínali zuby. Lustr je jenom o chloupek minul a potom se zřítil na dolní tribuny, kde pohřbil pár dalších nešťastníků, zatímco čtyři utečenci se zastavili na laně těsně pod stropem.
Viseli teď dobrých patnáct metrů nad zemí a lano nepůsobilo zrovna nejpevněji.
Reece se podíval pod sebe a okamžitě toho zalitoval. Jeho zpocené dlaně klouzaly po laně.
„Tam!“ vykřikla Stara a ukázala rukou.
Podíval se směrem, který mu naznačila bradou, a spatřil na zdi před nimi okno. Konečně pochopil, co má na mysli. Okno bylo dostatečně velké aby jím prošli. Bylo však potřeba to udělat rychle. Lano se jim zařezávalo do rukou a oni každou chvíli sklouzávali níž a níž. Reece nevěděl, jak dlouho potrvá, než mu uklouzne ruka.