„Má paní, prosím dovol mi projít jako prvnímu,“ řekl. „Nevíme, jaké hrůzy nás na mostě čekají.“
Gwendolyn jeho nabídka dojala. Přesto ale zvedla ruku a jemně ho odstrčila.
„Ne,“ řekla. „Já půjdu.“
Dál už neváhala, udělala krok kupředu a pevně při tom svírala lanové zábradlí.
Když vykročila, zasáhl ji do ruky mrazivý pocit, pocit ledu zařezávajícího se do masa. Chladný pocit vystřelující skrz její dlaně a paže. Prudce se nadechla a sama si nebyla jistá, zda se vůbec dokáže udržet.
Přišel další poryv větru a rozkymácel most ze strany na stranu, takže musela sevřít zábradlí ještě pevněji. Mrazivá bolest byla stále silnější. Ze všech sil se snažila udržet rovnováhu, přesto ale cítila, jak jí nohy kloužou po ledem pokrytých prknech. Most se prudce zhoupl do leva a Gwen si byla na moment jistá, že určitě přepadne. Pak se ale most zhoupl zpět opačným směrem.
Gwen padla na kolena. Ušla stěží deset stop a už jí srdce bilo tak, že mohla jen stěží dýchat. Ruce měla tak ztuhlé, že je skoro ani necítila.
Zavřela oči, zhluboka se nadechla a myslela při tom na Thora. Představovala si jeho tvář, každý drobný detail. Obrnila se svojí láskou k němu. Odhodláním ho zachránit. Ať to stojí cokoli.
Ať to stojí cokoli.
Gwendolyn otevřela oči a přiměla se udělat několik kroků kupředu. Pevně svírala zábradlí a tentokrát byla odhodlaná nezastavit za žádnou cenu. Vítr a sníh ji mohly srazit dolů do hlubin Kaňonu. Ale jí to teď bylo jedno. Už nešlo o ni. Šlo o lásku jejího života. Pro něj by dokázala udělat cokoli.
Gwendolyn cítila, jak se most za jejími zády pohnul pod novým zatížením a když se ohlédla, uviděla Steffena, Aberthola, Alistair a Krohna, jak ji následují. Viděla, jak Krohnovi kloužou tlapy na namrzlém povrchu, když ve spěchu prokličkoval kolem ostatních a zastavil se až po jejím boku.
„Nejsem si jistý, jestli to zvládnu,“ vykřikl Aberthol napjatým hlasem po několika nejistých krocích.
Jak stál, celý se třásl napětím a křečovitě svíral zábradlí. Slabý, starý muž, který se stěží dokázal udržet.
„Dokážeš to,“ řekla Alistair. Pak se k němu postavila a ovinula si jeho ruku kolem pasu. „Jsem tu s tebou. Neboj se.“
Když skupina opět vyrazila, pokračovala Alistair s ním a pomáhala mu kupředu. Dál a dál na most. Pěkně krok za krokem.
Gwen musela opět obdivovat Alistaiřino odhodlání tváří v tvář nepřízni osudu. Její klidnou povahu a nebojácnost. Měla schopnost, které Gwendolyn nerozuměla. Gwen nedokázala vysvětlit, proč k ní cítila takovou náklonnost, jakou cítila, ale přesto ji během krátké doby dobře poznala. Brala ji jako sestru. Z její přítomnosti čerpala sílu. A ze Steffenovy také.
Vítr se na chvíli uklidnil a tak toho využili. Brzy se dostali za polovinu mostu, protože dokázali jít rychleji. Gwen si na kluzká prkna zvykala stále víc. Vzdálená strana Kaňonu už byla na dohled, už jen padesát metrů daleko, a Gwendolynino srdce se naplnilo optimismem. Nakonec to snad přece zvládnou.
Přihnal se čerstvý poryv větru, tentokrát silnější než všechny předchozí. Tak silný, že Gwen opět klesla na kolena a musela sevřít zábradlí oběma rukama. Na tom, jestli se udrží, závisel její holý život, protože most se zhoupl téměř kolmo a pak se stejně prudce řítil na opačnou stranu. Cítila, jak prkno pod její nohou povolilo, a vykřikla, když jí v prázdném místě zmizela noha. Zasekla se až po stehno. Snažila se vykroutit, ale nemohla se dostat ven.
Gwendolyn obrátila hlavu a viděla, jak se Aberthol pustil Alistair a začal klouzat přímo k okraji mostu. Alistair zareagovala rychle, napřáhla ruku a zachytila ho za zápěstí těsně před tím, než sklouzl přes okraj.
Alistair se nakláněla přes okraj mostu, pevně se držela a Aberthol se houpal přímo pod ní. Mezi ním a dnem Kaňonu nebylo nic než obrovská prázdnota. Alistair byla celá napjatá a Gwen se modlila, aby lano vydrželo. Cítila se naprosto bezmocně s nohou uvězněnou mezi prkny. Srdce jí divoce bilo, když se snažila vyprostit, aby mohla pomoct těm dvěma.
Most se divoce houpal a Alistair i Aberthol se houpali s ním.
„Pusť mě!“ zaječel Aberthol. „Zachraň se!“
Abertholovi vyklouzla z ruky hůlka a teď se krouživým pohybem řítila přímo do hlubin Kaňonu. Zbývala mu už jen hůl přivázaná na zádech.
„Budeš v pořádku,“ řekla klidně Alistair.
Gwen byla překvapená tím, jak je Alistair klidná a jak si věří.
„Dívej se mi do očí,“ pevným hlasem poručila Abertholovi.
„Cože?“ zaječel Aberthol.
„Dívej se mi do očí,“ přikázala Alistair a v hlase jí zaznívala stále větší síla.
V tónu jejího hlasu bylo něco, co nutilo lidi k poslušnosti, a Aberthol k ní vzhlédl. Jejich oči se setkaly, a když k tomu došlo, začaly Alistaiřiny oči zářit. Jejich záře dopadla na Aberthola a Gwendolyn jen nevěřícně sledovala, jak záře obklopila Aberthola, jak se Alistair zaklonila a jedním trhnutím vytáhla Aberthola zpět nahoru na most.
Aberthol omráčeně ležel na mostě, ztěžka oddechoval a s úžasem hleděl na Alistair. Pak se rychle obrátil a pevně se zachytil lanového zábradlí oběma rukama, ještě předtím, než dorazil další poryv větru.
„Má paní!“ vykřikl Steffen.
Sklonil se ke Gwendolyn, pevně ji sevřel kolem ramen a vší silou trhnul.
Gwen se pomalu začala vysvobozovat z prken, ale když už byla téměř volná, vyklouzla Steffenovi z mrazem zkřehlých prstů a zapadla zpět na stejné místo. Tentokrát ještě hlouběji. Náhle pod ní povolilo další prkno a Gwendolyn vykřikla, když ucítila, že se řítí dolů.
Rychle natáhla ruce a jednou se zachytila lanoví mostu, druhou sevřela Steffenovo zápěstí. Když se houpala ve volném prostoru, připadala si, jako by jí trhali ramena z kloubů. Steffen se také kymácel, nakláněl se příliš daleko přes okraj. Riskoval svůj život jen proto, aby zachránil ten její. Jedinou věcí, která je chránila před pádem do hlubiny, byla praskající lana.
Ozvalo se zavrčení, když Krohn přiskočil a zabořil tesáky do kožešin Gwenina kabátu. Potom ji s kňučením a vrčením začal táhnout vší silou vzhůru.
Pomalu Gwen vytahovali, kousek po kousku, dokud se konečně nedokázala zachytit prken mostu. Pak se přitáhla, a když se konečně vyškrábala zpět na most, zhroutila se vyčerpaně obličejem dolů a ztěžka oddechovala.
Krohn jí znovu a znovu olizoval obličej a ona měla nevýslovnou radost. Byla mu neskonale vděčná, jemu a Steffenovi, který teď ležel vedle ní. Měla ohromnou radost, že žije a že ji zachránili před strašlivou smrtí.
Pak ale uslyšela podivný hlasitý zvuk a cítila, že se celý most zachvěl. Když se ohlédla, krev jí ztuhla v žilách: jedno z lan ukotvujících most ke Kaňonu prasklo.
Celý most se otřásal a Gwen s hrůzou sledovala, že i druhé kotvící lano, které drželo už jen na vlásku, praskalo také.
Všichni vykřikli, když se most oddělil od stěny Kaňonu, a zhoupl se s nimi tak drsně, že Gwen mohla jen stěží dýchat, jak prudce letěli vzduchem. Doslova rychlostí světla se k nim přibližovala vzdálenější stěna Kaňonu.
Gwen vzhlédla, rozmazaně viděla blížící se kamennou stěnu a věděla, že během několika málo chvil je zabije tvrdý dopad. Těla jim rozdrtí náraz, a i kdyby někdo přežil, zřítí se dolů do hlubin země.
„Kameni, ustup! PŘIKAZUJI TI TO!“ zaduněl hlas naplněný starověkou syrovou autoritou, hlas jaký Gwendolyn nikdy neslyšela.
Koutkem oka zahlédla Alistair svírající jednou rukou lano, druhou dlaň měla namířenou na útes, do kterého měli během několika chvil narazit. Alistair na něj nebojácně upírala pohled a z dlaně jí vyzařovalo žluté světlo. Jak se rychle blížili ke stěně Kaňonu, připravovala se Gwendolyn na náraz. To, co se stalo pak, ji ale šokovalo.
Přímo před očima se jí pevná kamenná stěna Kaňonu proměnila ve sníh. Když narazili, necítila Gwendolyn praskání kostí, které očekávala. Místo toho cítila, jak se její tělo noří do stěny lehkého, načechraného sněhu. Byl mrazivý a celou ji pokryl, vnikl jí do očí, nosu i uší, ale nezranil ji.