Romulus pokývl a jeho muži přivlekli tucet vzájemně spoutaných otroků. Pak je provazy pevně přivázali po obvodu dřevěné hranice. Otroci zírali s vytřeštěnýma očima a nevěřícím výrazem. Hrůzou ječeli a trhali provazy, když si uvědomili, že vojáci už měli připravené pochodně a chystali se je upálit zaživa.
„NE!“ ječel jeden z nich. „Prosím! Snažně tě prosím! Tohle ne. Cokoli, ale tohle ne!“
Romulus je ignoroval. Místo toho, aby jim věnoval pozornost, se ke všem otočil zády, udělal několik kroků kupředu, rozpřáhl ruce, zaklonil se a pohlédl do nebes.
„OMARE!“ zvolal. „Poskytni nám světlo, abychom viděli! Přijmi dnes moji oběť. Projdi se mnou cestu do Prstenu. Dej mi znamení. Řekni mi, jestli uspěju!“
Romulus spustil ruce. V tu chvíli vyrazili jeho muži kupředu a hodili pochodně na hranici.
Ozvaly se hrůzyplné výkřiky otroků upalovaných zaživa. Jiskry létaly všude kolem. Romulus stál s hlavou hrdě vztyčenou, tvář ozářenou ohněm a sledoval hrůzný spektákl.
Pak přikývl a jeho muži přivezli bezokou stařenu. Tvář měla vrásčitou, tělo pokroucené. Několik mužů ji vezlo na vozíku, ona se naklonila směrem k plamenům a Romulus ji trpělivě pozoroval, očekával její proroctví.
„Uspěješ,“ pronesla. „Pokud nespatříš konvergenci sluncí.“
Romulus se zeširoka usmál. Konvergenci sluncí? Ta nenastala už snad tisíc let.
Proroctví ho potěšilo, v hrudi ucítil teplo. Tohle bylo vše, co potřeboval slyšet. Bohové byli na jeho straně.
Romulus sebral plášť, nasedl na koně a tvrdě ho pobídl kupředu. Sám vyrazil přes písek na cestu, která ho měla dovést k Východnímu přechodu, dál přes Kaňon a také už brzy k samému středu Prstenu.
KAPITOLA OSMÁ
Selese s Illeprou po boku procházela zbytky bojiště. Obě směřovaly od těla k tělu, hledali jakékoli známky života. Ze Silesie to byla dlouhá, náročná cesta a tak se daly dohromady, následovaly hlavní část armády, staraly se o raněné a mrtvé. Oddělily se od ostatních léčitelů a staly se blízkými přítelkyněmi. Spojovala je nepřízeň osudu. Přirozeně je to k sobě táhlo, byly téměř stejného věku, i na pohled si byly podobné, a co bylo možná nejdůležitější, každá milovala jednoho z MacGilů. Selese milovala Reece a Illepra, i když to jen nerada přiznávala, milovala Godfreyho.
Dělaly, co mohly, aby se udržely u hlavní části armády, kličkovaly mezi poli, skrz lesy a bahnité cesty, neustále se staraly o zraněné MacGilovce. Naneštěstí je nebylo složité najít. Byla jimi bohatě posetá celá krajina. V některých případech je Selese dokázala uzdravit. V příliš mnoha případech ale bylo to nejlepší, co pro ně mohly s Illeprou udělat, jen ovázat jejich rány, osvobodit je od bolestí pomocí lektvarů a umožnit jim klidný odchod.
Selese to lámalo srdce. Celý život byla léčitelkou v malém městečku, nikdy se nemusela vypořádat s ničím tak krutým. Byla zvyklá řešit drobné škrábance, říznutí a zranění, možná občasné kousnutí od forsytha. Nebyla ale zvyklá na tak ohromné krveprolití a smrt. Tak vážná zranění ji hluboce rmoutila.
Selese toužila uzdravovat lidi a vidět je, jak jsou zase v pořádku. Ale od doby, kdy opustila Silesii, neviděla nic než nekonečnou krvavou stezku. Jak si to jen mohli lidé vzájemně dělat? Všichni ti zranění byli něčí synové, otcové, manželé. Jak může být lidstvo tak kruté?
Ještě víc ji trápilo, že nemůže pomoct každému člověku, kterého potkala. Její zásoby byly omezené pouze na to, co dokázaly unést, a vzhledem k tomu, jak dlouhou cestu už ušly, to nebylo mnoho. Ostatní léčitelé království byli rozptýleni po celém Prstenu. Byli armádou sami pro sebe, ale zároveň příliš rozptýleni a měli málo zásob. Bez potřebných vozů, koní a skupin pomocníků dokázala unést jen velmi málo.
Zavřela oči a při chůzi zhluboka oddechovala. Před očima se jí míhaly tváře všech zraněných. Až moc často ošetřovala smrtelně zraněné vojáky křičící bolestí, sledovala, jak jejich oči pohasínají a poskytla jim Blatox. Byl to velmi dobře fungující uklidňující prostředek, pomáhal i proti bolesti, ale nedokázal uzdravit hnisající rány ani zastavit infekci. Bez všech potřebných zásob to bylo jediné, co mohla dělat. Chtělo se jí z toho zároveň brečet i křičet.
Selese i Illepra poklekly každá nad jedním vojákem, jen několik stop od sebe. Obě měly plné ruce práce se šitím sečných zranění. Selese byla nucena používat stejnou jehlu až příliš často, přála si, aby měla možnost použít čistou. Ale neměla na výběr. Voják křičel bolestí, zatímco mu zašívala dlouhou ránu na jeho paži. Nezdálo se ale, že by rána chtěla zůstat uzavřená. Neustále z ní prosakovala krev. Selese na ni přitiskla dlaň a snažila se proud krve zastavit.
Byla to ale prohraná bitva. Kdyby se k vojákovi dostala o den dřív, bylo by vše v pořádku. Teď mu ale ruka už zezelenala. Věděla, že bojuje s nevyhnutelným.
„Budeš v pořádku,“ pronesla Selese k vojákovi.
„Ne, nebudu,“ řekl a hleděl na ni se smrtí v očích. Selese už ten pohled viděla mnohokrát. „Řekni mi to. Já umřu, že?“
Selese se zhluboka nadechla a zadržela dech. Nevěděla, jak odpovědět. Nenáviděla, když měla lhát, ale zároveň mu nedokázala říct pravdu.
„Náš osud spočívá v rukou našich stvořitelů,“ řekla. „Pro nikoho z nás není nikdy příliš pozdě. Pij,“ pronesla k němu měkce, vyjmula z brašny visící jí na opasku malou ampuli Blatoxu, přiložila mu ji ke rtům a pohladila ho po čele.
Upřel na ni svůj pohled a poprvé za celou dobu klidně vydechl.
„Cítím se lépe,“ řekl.
O chvíli později zavřel oči.
Selese cítila, jak jí po tváři stéká slza, a rychle ji setřela.
Illepra skončila se svým zraněným, obě unaveně vstaly a společně vyrazily na svou nekonečnou cestu od těla k tělu. Samozřejmě zamířily na východ, následovaly hlavní část armády.
„Jsme tu vlastně vůbec k něčemu?“ zeptala se Selese po dlouhé chvíli ticha.
„Samozřejmě,“ odpověděla Illepra.
„Nepřipadá mi to tak,“ řekla Selese. „Jen pár jsme jich zachránily a tolik jsme jich ztratily.“
„A těch pár vojáků?“ oponovala Illepra. „Ti za to nestojí?“
Selese se zamyslela.
„Samozřejmě, že ano,“ pronesla nakonec. „Ale co ti všichni ostatní?“
Pak zavřela oči a zkusila si je vybavit, ale už z nich byly jen rozmazané tváře.
Illepra zavrtěla hlavou.
„Přemýšlíš o tom špatně. Jsi snílek, příliš naivní. Nemůžeš přece zachránit všechny. My jsme tuhle válku nezačaly. Jen po ní uklízíme.“
Pak pokračovaly v chůzi mlčky, šly stále na východ, přes pole posetá těly. Selese byla vděčná, že je s ní aspoň Illepra. Poskytovaly si vzájemně útěchu, sdílely zkušenosti a cestou i léčitelské zásoby. Selese byla ohromena Illepřinou znalostí bylin, s takovou se nikdy dřív nesetkala. Illepra zase obdivovala unikátní masti, které Selese objevila ve své malé vesnici. Skvěle se vzájemně doplňovaly.
Jak pochodovaly a znovu prohlížely mrtvá těla, Selesiny úvahy se stočily k Reecovi. I přes to všechno, co měla kolem sebe, ho nedokázala vyhnat z hlavy. Podnikla celou cestu do Silesie jen proto, aby ho našla, aby mohla být s ním. Ale osud je znovu rozdělil, příliš brzy. Hloupá válka je odvála každého jiným směrem. Stále přemýšlela nad tím, jestli je Reece v bezpečí. Uvažovala, kde přesně na bojišti byl. Každému tělu, které míjely, se rychle podívala do tváře a vždy prožívala okamžiky hrůzy, když se modlila a doufala, že to nebude on. U každého těla, ke kterému se blížily, se jí svíral žaludek až do doby, než ho otočila a uviděla, že to není Reece. U každého si s úlevou vydechla. Přesto se měla na každém kroku na pozoru, stále se bála, že ho najde zraněného – nebo hůř, mrtvého. Nevěděla, co by dělala, kdyby k tomu došlo.
Byla ale odhodlaná ho najít, mrtvého nebo živého. Došla takhle daleko a nehodlala se vrátit zpět, dokud nebude vědět, co se s ním stalo.