Godfrey se rozhlédl a všiml si něčeho, co ihned začal zapracovávat do svého vznikajícího plánu: většina dozorců se nyní shromáždila u přední části konvoje otroků. Samozřejmě, dávalo to smysl. Vzhledem k tomu, že všichni otroci byli spoutaní k sobě, nebylo pochopitelně kam utéct, takže dozorci zjevně usoudili, že zadní část průvodu není třeba hlídat. Kromě těch pár dozorců, kteří ještě stále kráčeli sem a tam podél zástupu otroků a bičovali je, nebyl už nikdo, kdo by je mohl zastavit, když na konci konvoje nenápadně vyklouznou ven. Tak můžou nenápadně utéct a schovat se v ulicích Volusie.
Godfrey věděl, že musí jednat rychle. A přesto se jeho srdce prudce rozbušilo pokaždé, když se snažil odhodlat k tomu troufalému kroku. Mysl mu říkala, že musí jít, ale jeho tělo stále váhalo. Nikdy zrovna nevynikal odvahou.
Godfrey stále nemohl uvěřit tomu, že jsou tady, že se skutečně dokázali dostat za tyto nedobytné zdi. Bylo to jako ve snu – ale ve snu, který se stále víc stával noční můrou. Otupělost po víně pomalu odeznívala a čím víc byl Godfrey při smyslech, tím víc si uvědomoval, jak moc špatný nápad tohle všechno je.
„Musíme se odsud dostat,“ zašeptal naléhavě Merek, když se naklonil kupředu. „Musíme se pohnout.“
Godfrey zavrtěl hlavou a nervózně polkl. Pot ho štípal v očích. Jedna jeho část věděla, že Merek má pravdu, ale druhá část čekala na ten nejpříhodnější okamžik.
„Ne,“ opáčil Godfrey. „Ještě ne.“
Godfrey se rozhlédl a viděl různé typy otroků. Všichni byli spoutaní a dozorci je vlekli ulicemi Volusie. Nebyli mezi nimi jen ti s tmavou pletí. Vypadalo to, že Impérium dokázalo zotročit všechny možné rasy ze všech koutů Impéria – kohokoli, kdo nepříslušel k imperiální rase, kdo nesdílel jejich lesklou žlutou kůži, vysokou postavu se širokými rameny a malé rohy vyrůstající za ušima.
„Na co čekáme?“ zeptal se Ario.
„Když utečeme do otevřených ulic,“ vysvětloval Godfrey, „budeme příliš nápadní. A také by nás mohli chytit. Musíme ještě počkat.“
„Počkat na co?“ naléhal Merek a v jeho hlase bylo slyšet rozčarování.
Godfrey bezděčně zavrtěl hlavou. V tu chvíli mu připadalo, že se jeho plán rozpadá.
„Nevím,“ přiznal.
Zatočili za další roh a hned za ním se jim před očima rozprostřelo celé město Volusia. Godfrey na tu podívanou hleděl v němém úžasu.
Bylo to to nejúžasnější město, jaké kdy viděl. Godfrey byl, coby králův syn, již v mnoha velkých, slavných, bohatých a opevněných městech. Navštívil nejkrásnější města celého světa a pouze několik z nich dokázalo svou krásou a majestátností konkurovat Savarii či Silesii a jen pár skutečně nejhonosnějších měst se mohlo přirovnávat i k samotnému Královu Dvoru. Godfreyho nebylo možné ohromit jen tak snadno.
Ale něco takového ještě nikdy neviděl. Před ním se rozprostírala kombinace krásy, pořádku, síly a bohatství. Především bohatství. První věc, která Godfreyho zarazila, byly všechny ty modly. Po celém městě byly rozmístěné sochy zobrazující bohy, které Godfrey nedokázal rozeznat. Jeden z nich vypadal jako bůh moře, další bůh nebes, další bůh kopců… A kolem nich byly shromážděné hloučky lidí, kteří se jim klaněli. V dálce se nad městem tyčila obrovská zlatá socha sahající až do výšky sta stop. Socha Volusie. Před ní klečely zástupy lidí a hluboce se jí klaněly.
Další věc, která Godfreyho překvapila, byly ulice dlážděné zlatem. Všechno bylo dokonale zářivé a až úzkostlivě čisté. Všechny budovy byly postavené z dokonale opracovaného kamene, každý jednotlivý kámen byl přesně na svém místě. Ulice města se táhly až do nedohledna, zdálo se, že město se rozprostírá po celém obzoru. Ještě více ohromující byly kanály a strouhy, které se vinuly podél ulic, některé v obloucích a jiné v kruzích, přiváděly do města azurově zářivou vodu oceánského přílivu a působily zároveň jako potrubí, jako olej, který udržoval město v chodu. Všechny vodní cesty byly přeplněné zdobenými zlatými loďkami, ve kterých se obyvatelé města pohybovali ulicemi sem a tam.
Město bylo plné světla, které se odráželo od přístavu naplněného nikdy neutichajícím zvukem narážejících vln. Město Volusia mělo tvar koňské podkovy, jejíž strany objímaly městský přístav, a oceánské vlny narážely přímo do zlatých přístavních hrází. Mezi září oceánu, paprsky obou sluncí na obloze a leskem všudypřítomného zlata, Volusia příjemně oslňovala zrak. A toto všechno bylo orámováno dvěma vysokými sloupy tyčícími se nad branou do přístavu, masivními stožáry demonstrujícími sílu.
Godfrey si uvědomil, že tohle město bylo postaveno tak, aby zastrašovalo a vyzařovalo bohatství, a tento účel plnilo velmi dobře. Bylo to město, ve kterém byl patrný pokrok, vyspělost a civilizovanost, a kdyby Godfrey nevěděl, jak krutí jsou jeho obyvatelé, sám by v takovémto městě velmi rád žil. Bylo tak odlišné od všeho, co nabízel Prsten. Města v Prstenu byla postavena tak, aby poskytovala bezpečí a ochranu svým obyvatelům. Byla skromná a pokorná, stejně jako jejich obyvatelstvo. Ale imperiální města byla jiná. Byla otevřená, nebojácná a postavena tak, aby své bohatství stavěla na odiv. Godfrey si uvědomoval, že to dává smysl: imperiální města neměla koho se bát, nehrozil jim útok od žádného nepřítele.
Godfrey zaslechl hluk, který se šířil z míst před nimi, a když došli na konec uličky a zahnuli za roh, před nimi se náhle rozprostřelo rozsáhlé nádvoří, za kterým se nacházel přístav. Bylo to široké kamenné prostranství, hlavní křižovatka celého města, ze které vybíhal tucet ulic do tuctu různých směrů. To vše bylo vidět průzorem pod kamenným obloukem stojícím asi dvacet metrů před nimi. Godfrey věděl, že jakmile jejich průvod projde pod jeho klenbou, budou na otevřeném prostranství, vystaveni tisícům očí společně se všemi ostatními otroky. Pak už nebude možné vyklouznout a zmizet.
Ještě více Godfreyho znepokojil pohled na to, jak se otroci doslova hrnou ze všech možných směrů, ohlašováni svými dozorci, otroci ze všech koutů Impéria, všech možných ras, všichni spoutaní a vlečení k vysoké plošině na břehu oceánu. Na ní byli otroci vystaveni, zatímco bohatí imperiální měšťané si je prohlíželi a předkládali otrokářům své nabídky. Vypadalo to tu doslova jako na tržišti.
Zvedl se hluk a Godfrey sledoval, jak si jeden z imperiálních pánů prohlíží čelist jednoho z otroků s bílou kůží a dlouhými rovnými hnědými vlasy. Pán spokojeně přikývl a dozorce přikročil a spoutal otrokovi ruce. Obchod byl uzavřen. Pak dozorce popadl otroka vzadu za košili, prudce do něj vrazil a shodil ho z plošiny dolů, tváří k zemi. Muž prolétl vzduchem a těžce dopadl a dav propukl v jásot, zatímco několik vojáků přispěchalo, zvedlo otroka na nohy a odvleklo ho pryč.
Z jiného koutu města se objevil další zástup otroků a Godfrey sledoval, jak největšího z nich, zdravého statného muže, o stopu vyššího než byli všichni ostatní, dozorci vystrčili kupředu před zbytek družiny. Jeden z přítomných imperiálních vojáků proti němu pozvedl sekeru a na těle otroka se viditelně napjaly všechny svaly.
Voják ale svou ostrou sekerou přeťal pouta a nádvořím otřásl zvuk kovu dopadajícího na kamennou zem.
Otrok zmateně hleděl na dozorce.
„Jsem volný?“ zeptal se.
Ale několik vojáků k němu přispěchalo, popadli ho za paže a odvlekli ho k podstavci obrovské zlaté sochy představující Volusii, která dominovala přístavu. Její prst ukazoval směrem k moři. Divoké vlny dosahovaly až k ní a rozbíjely se o její nohy.
Dav se seběhl, když vojáci přivlekli vysokého muže až k soše, donutili ho, aby se sehnul, a hlavu mu přitiskly k jejím nohám.