Klid a mír této komnaty na něj jako vždy okamžitě zapůsobil. Měřila v průměru stěží dvacet kroků, ale i ona byla zkrášlena stoupající klenbou. Celá místnost byla vyložena kameny a osvětlena pouze malým kruhovým okénkem s vitráží, které sedělo v jedné ze zdí. Žluté a rudé světlo vytvářelo kužel, který osvětloval jediný předmět v jinak prázdné místnosti.
Meč Osudu.
Tady byl, uprostřed této místnosti. Spočíval horizontálně na dvou železných podstavcích. Už jako malý chlapec jej MacGil často navštěvoval, chodil kolem něj a zkoumal jej. Meč Osudu. Legendární meč, zdroj síly a moci celého království, který se předával z generace na generaci. Ten, kdo měl sílu jej pozvednout, byl Vyvoleným, tím, jehož osudem bylo vládnout království, ochraňovat jej od všech útrap a nebezpečí uvnitř i vně Prstenu, až do konce svých dní. Byla to krásná legenda, na které vyrůstal, a jakmile byl MacGil sám pomazaným králem, musel se pokusit meč pozvednout. Ostatně, pouze králové z rodu MacGilů se o to mohli kdy pokusit. Jeho předchůdci, úplně všichni, v tomto testu selhali. On však cítil, že to v jeho případě bude jiné. Byl si jistý, že tím Vyvoleným je on.
Ale mýlil se. Stejně jako všichni králové před ním. Tento neúspěch navždy poznamenal jeho kralování.
Když se na meč díval teď, prohlížel si pozorně jeho dlouhou čepel, vykovanou z neznámého kovu, který nikdo nedokázal pojmenovat. Původ meče byl ještě záhadnější. Pověsti říkaly, že prostě povstal z hlubin země během velkého zemětřesení.
Dívaje se na zbraň, znovu pocítil hořkost onoho selhání. Možná, že i byl dobrý král, ale přece jen nebyl Vyvoleným. A jeho lid to věděl. Jeho nepřátelé to věděli také. I když možná opravdu byl dobrým králem, nikdy nebude Vyvoleným.
Pokud by jím byl, určitě by u jeho dvora bylo méně neklidu a méně zákulisních machinací. Jeho vlastní lid by mu více důvěřoval a jeho nepřátelé by se nikdy neodvážili zaútočit. Část jeho já si přála, aby meč prostě zmizel a celá ta legenda s ním. Dobře ale věděl, že se to nestane. To bylo prokletí a také požehnání legendy o Meči Osudu. Byl silnější než celá armáda.
Jak se teď snad po tisící na meč díval, opět se nemohl ubránit a musel přemýšlet, kdo asi tak bude ten, který meč jednoho dne pozvedne. Kdo z jeho pokrevní linie to dokáže? Ta otázka byla dnes mnohem palčivější, neboť musel už brzy jmenovat svého nástupce. Kdo z nich má šanci? Kdo z nich může být předurčen, aby meč pozvedl?
„Je to těžká čepel,“ ozval se hlas.
MacGil se zarazil překvapením, že je v malé místnosti ještě někdo další.
Ve dveřích stál Argon. MacGil jej poznal po hlase ještě než ho uviděl. Byl zároveň rozzlobený, že se neukázal na zasedání rady, stejně jako byl rád, že se ukázal alespoň teď.
„Jdeš pozdě,“ řekl MacGil.
„Vaše chápání času se na mě nevztahuje,“ odpověděl Argon.
MacGil se otočil zpátky k meči.
„Myslel sis někdy, že budu schopný jej pozvednout?“ zeptal se zamyšleně. „Ten den, co jsem se stal králem?“
„Ne,“ odpověděl suše Argon.
MacGil se otočil a zíral na něj.
„Tys věděl, že to nedokážu. Viděl jsi to ve svých vizích, že?“
„Ano.“
MacGil stál a uvažoval.
„Trochu mě děsí, že odpovídáš tak přímo. To není tvým zvykem.“
Argon tiše stál, dokud si MacGil neuvědomil, že už ani nic dalšího říci nehodlá.
„Dnes jmenuji svého nástupce,“ řekl MacGil. „Přijde mi zbytečné jmenovat následníka zrovna teď. Dost to kazí královu radost ze svatby vlastního dítěte.“
„Možná, že ta radost právě má být takto usměrněna.“
„Ale já mám před sebou ještě tolik let vlády,“ bránil se MacGil.
„Možná, že ne tolik, kolik si myslíš,“ odpověděl Argon.
MacGil přivřel oči. Co se mu to snaží naznačit?
Ale Argon už nic dalšího neříkal.
„Šest dětí. Koho mám vybrat?“ zeptal se MacGil.
„Proč se ptáš mě? Už sis přece vybral.“
MacGil se na něj podíval. „Vidíš toho hodně. Ano, vybral jsem si. Ale stále mě zajímá co ty si o tom myslíš.“
„Myslím, že jsi udělal moudré rozhodnutí,“ řekl Argon. „Ale pamatuj si, že král nemůže vládnout z vlastního hrobu. Navzdory tomu koho sis vybral, osud si stejně vybírá sám za sebe.“
„Budu žít, Argone?“ položil MacGil vážným hlasem otázku, kterou chtěl druidovi říci od samého rána, když jej vzbudila ta strašlivá noční můra.
„Dnes v noci se mi zdálo o vráně,“ dodal ještě. „Přiletěla a ukradla moji korunu. Další mě potom odnesla pryč. Jak jsem letěl, viděl jsem z výšky své království, jak se proměňuje v černou, spálenou pustinu.“
Podíval se na Argona. Jeho oči se leskly.
„Byl to jenom sen? Nebo něco víc?“
„Sny jsou vždy něco víc, nebo ne?“ zeptal se Argon.
MacGila se znovu zmocnila úzkost.
„Odkud hrozí nebezpečí, Argone. Řekni mi jenom tuhle jedinou věc.“
Argon postoupil k němu a hleděl mu přímo do očí s takovým důrazem, že MacGil mohl cítit moc, která z druida vyzařovala.
Argon se ještě trochu naklonil a zašeptal:
„Pokaždé blíž než si sám myslíš.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
Thor se schoval v seně naloženém na voze, který se pomalu sunul po venkovské cestě. Došel k ní předešlé noci a pokorně potom v úkrytu čekal, dokud se neobjevil vůz natolik velký a naložený, aby na něj mohl nepozorovaně naskočit. Byla úplná tma a vůz jel dostatečně pomalu, aby se Thor mohl rozeběhnout a zezadu do něj vskočit. Přistál na seně a okamžitě se do něj zavrtal. Vozka si naštěstí ničeho nevšiml. Thor nevěděl, jestli vůz jede do Králova Dvora, ale určitě měl alespoň správný směr. Navíc takhle velký vůz, který měl po stranách takové erby, ten jistě nemohl jet na mnoho jiných míst.
Jak tak Thor ujížděl nocí, nutil se zůstat stále vzhůru a přemýšlet o svém setkání se Syboldem, s Argonem, a také o svém osudu, bývalém domově a své matce. Měl pocit, že mu svět konečně dal odpověď na otázku, zda jej čeká jiný osud nebo ne. Ležel tam s rukama překříženýma za hlavou a pozoroval noční oblohu, která probleskovala přes potrhanou plachtu vozu. Pozoroval zářící vesmír a rudé hvězdy daleko, daleko odsud. Měl radost. Poprvé ve svém životě byl na cestě. Nevěděl kam, ale byl na cestě. Tak či onak, nakonec najde tu správnou, která vede do Králova Dvora.
Když Thor znovu otevřel oči, bylo už ráno. Sluneční světlo pronikalo do vozu a on si uvědomil, že usnul. Rychle se posadil a rozhlédl se kolem, rozzlobený sám na sebe, že nevydržel bdít. Musí být opatrnější. Měl štěstí, že ho stále nikdo neodhalil.
Vůz byl pořád ještě v pohybu, ale už na cestě tolik neposkakoval. To mohlo znamenat jednu jedinou věc – lepší cestu. Musejí být blízko nějakého města. Thor se podíval pod kola a uviděl jak hladká cesta ve skutečnosti je. Žádné kameny ani výmoly, vydlážděná pravidelnými bílými kostkami. Jeho srdce se roztlouklo vzrušením. Bezpochyby se blížili ke Královu Dvoru.
Thor vyhlédl zpoza plachty vozu a byl naprosto ohromen, protože už tam ve skutečnosti byli. Nádherné ulice se jen hemžily všemožnou činností. Tucty vozů všech tvarů a velikostí, s náklady všech druhů a barev, plnily ulice. Jeden byl naložený kožešinou, na jiném se vezla halda hadrů, další byl plný živých kuřat. Mezi nimi chodily stovky obchodníků. Někteří vedli dobytek a jiní nesli na hlavách koše plné věcí. Čtyři urostlí muži nesli na tyčích dlouhé svazky hedvábí. Byla to učiněná armáda lidí, kteří všichni šli tímtéž směrem.
Thor se cítil být naživu více než kdykoliv předtím. Nikdy předtím neviděl takové množství lidí, zboží a tolik aktivity. Celý svůj život strávil v malé ospalé vesnici a nyní byl ze všeho toho lomozu kolem jako u vytržení.
Slyšel hlasité zvuky, cinkání řetězů, nárazy polen tak těžkých, že se pod nimi zem otřásala. O chvíli později přišel další zvuk. Zvonění koňských podkov o dřevo. Podíval se dolů a zjistil, že přejíždějí přes most. Pod nimi se objevil vodní příkop. Padací most!
Thor se znovu vyklonil ven a spatřil obrovské kamenné pilíře, za nimiž se ježila těžká železná brána. Projížděli Královskou Bránou.