Z let, která strávil v hlavním městě, Duncan okamžitě věděl, kde je: královská věznice. Místo, kam posílali nejhorší kriminálníky království, nejsilnější nepřátele, aby zde promarnili zbytek svých dnů – nebo vyčkali na popravu. Duncan sem sám poslal mnoho mužů, když zde sloužil, na žádost Krále. Bylo to místo, které dobře znal, ze kterého se zajatci už nevraceli.
Duncan se pokusil pohnout, ale jeho pouta mu to neumožnila, zařezávala se do jeho zhmožděných a krvavých zápěstí a kotníků. Ale to ho trápilo ze všeho nejméně; jeho celé tělo ho bolelo a pulzovalo v něm, cítil tolik bolesti, že ani nemohl rozšifrovat, kde ho to bolelo nejvíce. Cítil, jako by mu dal někdo tisíc ran holí, jako by po něm dupala armáda koní. Bolelo ho jen se nadechnout a on zatřásl hlavou, aby to zmizelo. Ale nezmizelo.
Jak zavřel oči, olízl si popraskané rty, probleskla Duncanovi vidina. Obklíčení. Bylo to včera? Před týdnem? Už si nemohl vzpomenout. Byl podveden, obklíčen, obelstěn falešnými sliby. Věřil Tarnisovi a Tarnis byl také zabit před jeho vlastníma očima.
Duncan si vzpomněl na to, jak všichni jeho muži upustili na jeho příkaz zbraně; vzpomněl si, jak byl spoután; a co bylo nejhorší, vzpomněl si na vraždu svých synů.
Znovu zatřásl hlavou, a znovu a znovu, zatímco bolestivě křičel, bezvýsledně se snažil sestřást z hlavy tu vidinu. Seděl s hlavou v dlaních, s lokty na kolenou, a při té myšlence naříkal. Jak mohl být tak hloupý? Kavos ho varoval a on na to varování nedbal, byl naivně optimistický, myslel, že to bude tentokrát jiné, že může aristokratům věřit. A vedl své muže přímo do pasti, přímo do hadího hnízda.
Duncan se za to nenáviděl víc, než mohl vůbec vyjádřit. Jen litoval, že je stále naživu, že tam se svými syny nezemřel a se všemi ostatními, které zklamal.
Kroky zněly hlasitěji a Duncan se podíval vzhůru a zamžoural do tmy. Pomalu se vynořila silueta muže, která zastínila pruh slunečního světla, přišel na několik stop blízko. Jak se mužova tvář objevila, Duncan se nad tím zjevem zhrozil. Muž, který byl ve svém aristokratickém oblečení snadno rozpoznatelný, měl stejné vzezření, které měl, když navrhoval, aby se Duncan ujal královské moci, když se pokoušel podvést svého otce. Enis. Tarnisův syn.
Enis před Duncanem poklekl, v obličeji se mu zobrazil samolibý, vítězný úsměv, jeho vertikální jizva na uchu byla zřetelná, jak se díval svýma úskočnýma, propadlýma očima. Duncan pocítil vlnu odporu, hořící touhu po odplatě. Zaťal pěsti, chtěl se na toho chlapce vrhnout a svýma vlastníma rukama ho roztrhat na kousky, tohoto chlapce, který byl zodpovědný za smrt jeho synů, za uvěznění jeho mužů. Jediné, co mu na tomto světě bránilo před tím, aby ho nezabil, byly okovy.
“Ostuda ze železa,” poznamenal s úsměvem Enis. “Já tady kousek od tebe klečím a ty se mě nemůžeš ani dotknout.”
Duncan se na něj díval a přál si, aby mohl promluvit, ale byl příliš unavený na to, aby dal dohromady slova. V krku měl příliš sucho, jeho rty byly příliš vyschlé a potřeboval si uchovat energii. Přemýšlel, kolik dnů už je bez vody a jak dlouho už je tady dole. Tento podrazník stejně nestojí za řeč.
Enis tu není bezdůvodně; bylo jasné, že něco chtěl. Duncan si nedělal iluze: to věděl, ať už chce tento chlapec říci cokoli, jeho poprava se rýsuje. A to je stejně to, co si přeje. Nyní, když jsou jeho synové mrtví, jeho muži uvězněni, na tomto světě už nic nemá, není žádný jiný způsob, jak utéci před svou vinou.
“Jsem zvědavý,” řekl Enis svým úlisným hlasem. “Jaký je to pocit? Jaký je pocit, podvést všechny, koho znáš a miluješ, všechny, kdo ti věřili?”
Duncan pocítil, jak v něm byla zažehnuta zloba. Už nemohl déle mlčet a nějak se mu podařilo shromáždit sílu a promluvit.
“Já jsem nikoho nepodvedl,” podařilo se mu říci, jeho hlas byl chraptivý a křaplavý.
“Ne?” odsekl Enis a toto si zjevně užíval. “Oni ti věřili. Přivedl jsi je přímo do obklíčení a ke kapitulaci. Zbavil jsi je té poslední věci, která jim zbývala: pýchy a cti.”
Duncan s každým nádechem zuřil.
“Ne,” konečně odpověděl po dlouhém a těžkém tichu. “Ty jsi tím, který je o to obral. Já jsem věřil tvému otci a on věřil tobě.”
“Důvěra,” smál se Enis. “Jak naivní koncept. Opravdu bys dal lidský život v důvěře všanc?”
Znovu se zasmál, zatímco Duncan supěl.
“Lídři nedůvěřují,” pokračoval. “Lídři zpochybňují. To je jejich práce, být skeptický ve jménu svých mužů. Váleční vůdci chrání muže před bitvou – ale lídři musí muže chránit před podvodem. Ty nejsi lídr. Ty jsi je všechny zklamal.”
Duncan se zhluboka nadechl. Část z něj si nemohla pomoci a cítila, že má Enis pravdu, i když si to nechtěl přiznat. Zklamal své muže a byl to ten nejhorší pocit v jeho životě.
“Tak proto jsi sem přišel?” odpověděl konečně Duncan. “Aby sis vychutnával svůj podvod?”
Chlapec se usmál ošlivým a dábelským úsměvem.
“Ty jsi teď můj poddaný,” odpověděl. “Já jsem tvůj nový Král. Mohu jít kamkoli, kdykoli se mi zachce, když mám k tomu důvod, nebo úplně bezdůvodně. Možná se na tebe chci jenom podívat tady v žaláři a vidět, jak jsi zničený.”
Duncan vydechl, každý dech ho bolel, nebyl s to uhlídat svou zlost. Chtěl zranit tohoto muže víc než s kým se kdy setkal.
“Řekni mi,” řekl Duncan, který mu chtěl ublížit. “Jaký to byl pocit, zabít svého otce?”
Enisův výraz ztvrdl.
“Ani ne zpola tak dobrý, jako až budu přihlížet, jak umíráš na šibenici,” odpověděl.
“Tak to udělej teď,” řekl Duncan a myslel to vážně.
Enis se ale usmál a zatřásl hlavou.
“Nebudeš to mít tak snadné,” odpověděl. “Nejprve se budu dívat, jak trpíš. Nejprve chci, abys viděl, co se stane s tvou milovanou zemí. Tvoji synové jsou mrtví. Tvoji vůdci jsou mrtví. Anvin a Durge a všichni tvoji muži u Jižní brány jsou mrtví. Milión pandesianů vtrhl mezi náš národ.”
Duncanovo srdce při těch slovech zabolelo. Část z něj přemýšlela, jestli je to trik, ale on cítil, že to byla všechno pravda. Cítil, jak sám klesá hlouběji k zemi s každým prohlášením.
“Všichni tvoji muži jsou uvězněni a Ur je bombardován z moře. Tak vidíš, mizerně jsi zklamal. Escalon je na tom hůře, než kdy předtím a ty nemůžeš vinit nikoho jiného, jen sebe.”
Duncan se hrůzou zatřásl.
“A jak dlouho,” zeptal se Duncan, “než se proti tobě velký utlačovatel obrátí? Opravdu si myslíš, že budeš výjimka, že utečeš hněvu Pandesie? Že ti dovolí stát se Králem? Vládnout jako jednou vládl tvůj otec?”
Enis se doširoka odhodlaně usmál.
“Já vím že to udělají,” řekl.
Naklonil se blízko, tak blízko, že Duncan cítil jeho špatný dech.
“Já jsem s nimi uzavřel dohodu. Velmi zvláštní dohodu, abych si pojistil svou moc, dohodu, která pro ně znamená přÍliš mnoho, než aby ji odmítli.”
Duncan se nechtěl ani zeptat, co to je, ale Enis se zeširoka usmál a naklonil se k němu.
“Tvá dcera,” zašeptal.
Duncanovy oči se rozšířily.
“Opravdu sis myslel, že přede mnou můžeš utajit, kde je?” tlačil na něj Enis. “Jak spolu hovoříme, Pandesiané ji obkličují. A ten dar mě upevní u moci.”
Duncanova pouta zacinkala, zvuk se ozýval celým žalářem, jak bojoval vší svou silou, aby se osvobodil a zaútočil, plný zoufalství, které nemohl unést.
“Proč jsi přišel?” zeptal se Duncan, který se cítil mnohem starší, měl zlomený hlas. “Co ode mě chceš?”
Enis se zašklebil. Na dlouho se odmlčel a nakonec si povzdychl.
“Věřím, že můj otec od tebe něco chtěl,” řekl pomalu. “Nepovolal by tě, nedohodl by tu smlouvu, pokud by od tebe nic nechtěl. Nabídl ti velké vítězství s Pandesiany – a na oplátku si něco vyžádal. Co? Co to bylo? Jaké tajemství skrýval?”
Duncan se na něj rozhodně díval, už mu to bylo jedno.
“Tvůj otec si něco přál,” řekl, aby ho tím dráždil. “Něco ušlechtilého a posvátného. Něco, s čím se mohl svěřit jen mě. Ne svému vlastnímu synovi. Nyní vím, proč.”
Enis se ušklíbl a zrudl.
“Jestli mí muži za něco zemřeli,” pokračoval Duncan, “tak to bylo za čest a důvěru – kterou bych já nikdy nezklamal. A proto se to nikdy nedozvíš.”