Obrázek na přebalu Copyright St. Nick, použit s licencí Shutterstock.com.
OBSAH
KAPITOLA PRVNÍ
KAPITOLA DRUHÁ
KAPITOLA TŘETÍ
KAPITOLA ČTVRTÁ
KAPITOLA PÁTÁ
KAPITOLA ŠESTÁ
KAPITOLA SEDMÁ
KAPITOLA OSMÁ
KAPITOLA DEVÁTÁ
KAPITOLA DESÁTÁ
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
KAPITOLA DVANÁCTÁ
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA PATNÁCTÁ
KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ OSMÁ
KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ
“Zbabělci zemřou před svou skutečnou smrtí mnohokrát;
Stateční ochutnají smrt jen jedenkrát.”
--William Shakespeare
Julius Caesar
KAPITOLA PRVNÍ
Kyra pomalu kráčela tím masakrem, pod botama jí křupal sníh, a snažila se pojmout tu spoušť, kterou za sebou drak zanechal. Neměla slov. Tisíce Lordových mužů, nejobávanějších mužů v Escalonu, ležely před jejíma očima, byli zničeni v jediném momentu. Všude kolem ní ležela ohořelá těla, sníh se pod nimi úplně rozpustil, a jejich tváře byly pokrouceny utrpením. Kostry ležely zkroucené v nepřirozených pozicích, stále svíraly zbraně v kostnatých prstech. Na jednom místě ještě stálo několik těl, jejich těla byla ještě vzpřímena a stále hleděli vzhůru k nebi, jako by přemýšlely nad tím, co je zabilo.
Kyra se vedle jednoho z nich zastavila a překvapeně si ho prohlížela. Vztáhla ruku a dotkla se ho, její prst přejel přes hrudník a překvapeně sledovala, jak se rozdrolil a spadl, v hromadě kostí se sesul k zemi a vedle něj neškodně padnul jeho meč.
Vysoko nad hlavou uslyšela Kyra pištění a zaklonila hlavu, aby spatřila Thea, který kroužil vysoko a plival oheň, jako by nebyl stále uspokojen. Cítila, co cítil on, cítila to běsnění, které ho pálilo v žilách, tu touhu zničit celou Pandesii – a dokonce i celý svět – kdyby mohl. Jeho běsnění bylo prapůvodní a bezmezné.
Z přemítání ji vyrušilo křupání bot na sněhu a Kyra se otočila a spatřila otcovy muže, tucty mužů, kteří přecházeli a pozorovali tu destrukci s očima dokořán. Bylo jasné, že tito, na bitvy navyklí muži, nikdy nic takového neviděli; dokonce ani její otec, který stál opodál, společně s Anvinem, Arthfaelem a Vidarem, se zdáli být uchváceni. Bylo to jako kráčet snem.
Kyra si všimla, jak tito stateční bojovníci odvrátili svůj pohled z prohlížení si nebe přímo na ni, a v očích se jim zrcadlilo překvapení. Bylo to jako toto všechno způsobila ona, jako by ona sama byla drakem. Nakonec byla vlastně jediná, kdo byl schopen jej povolat. Uhnula pohledem, protože jí to bylo nepříjemné; nebyla schopná říci, zda se na ni dívali jako na bojovníka nebo na podivína. Snad to nevěděli ani oni sami.
Kyra zavzpomínala na svou modlitbu v den Zimního měsíce, na své přání, aby zjistila, jestli je něčím zvláštní, jestli byly její dovednosti skutečně. Po dnešním dni a po dnešní bitvě o tom neměla pochyb. Svou vůlí přiměla draka, aby přiletěl. Sama to cítila. Ale jak, to nevěděla. Ale nyní si byla již jistá, že je jiná. A nemohla si pomoci a přemýšlela, jestli to také znamenalo, že její další věštby o ní jsou také pravdivé. Opravdu se z ní stane skutečný bojovník? Velký vládce? Dokonce i větší, než jakým byl její otec? Opravdu povede do bitvy celé národy? Skutečně leží osud Escalonu v jejích rukou?
Kyra nevěděla, jak by se to mohlo uskutečnit. Snad měl Theos své vlastní důvody, proč přiletěl; snad ta pohroma, kterou tu způsobil, s ní neměla nic společného. Nakonec to byli Pandesiané, kteří jej zranili – že ano?
Kyra už si nebyla ničím jistá. Jediné, co v tento moment věděla, byla síla draka, která jí pálila v žilách, to, že procházela po tomto bitevním poli a viděla jejich úhlavního nepřítele zemřít, cítila, že možné bylo všechno. Věděla, že už není tou patnáctiletou dívkou, která doufá v záblesk uznání v očích otcových mužů; už nebyla hračkou pro Lorda Guvernéra – nebo žádného jiného muže – který by si s ní chtěl dělat, co se mu zlíbí; už nebyla vlastnictvím jiných mužů, nebude provdána, tyranizována, mučena. Nyní patřila jen sama sobě. Bojovnice mezi muži – a taková, které bylo nutné se bát.
Kyra kráčela mořem těl, až kolem nebyly konečně žádné mrtvoly a krajina se znovu proměnila v led a sníh. Na chvíli se zastavila vedle svého otce a zadívala se na výhled dolů do údolí, které se pod nimi rozložilo. Tam se rozprostíraly doširoka otevřené brány Argosu, vyprázdněného města, jehož všichni muži leželi mrtví v těchto kopcích. Bylo prapodivné, vidět tak ohromnou tvrz opuštěnou a nehlídanou. Nejdůležitější opevnění Pandesie bylo nyní otevřeno dokořán každému, kdo do něj chtěl vkročit. Jeho obavu vzbuzující vysoké zdi, které byly vytesané do tlustého kamene a do špicí, tisíce mužů a úrovně obrany bránily jakékoli vzpouře; jeho existence zde umožňovala Pandesianům držet nad celým severovýchodním Escalonem železnou ruku.
Všichni se vydali z kopce dolů až na klikatou cestu, která vedla k branám města. Byl to vítězný, ale slavnostní pochod, cesta byla poseta dalšími mrtvými těly, opozdilci, které drak vyhledal, značkami na cestě zkázy. Bylo to jako kráčet hřbitovem.
Jak prošli ohromnými branami, Kyra se na prahu zastavila, protože ztratila dech: uvnitř uviděla tisíce dalších ležících těl, spálených a ještě dýmajících. To zbylo z Lordových mužů, kteří se zmobilizovali se zpožděním. Theos na nikoho nezapomněl; jeho rozčilení bylo patrné dokonce na zdech tvrze, velké kusy kamene byly začernalé od plamenů.
Jak vstoupili, Argos oplýval úplným tichem. Jeho nádvoří bylo prázdné, pro takové město bylo až nepřirozené zcela pozbývat života. Bylo to jako by jej Bůh vysál jedním jediným dechem.
Jak otcovi muži spěchali dovnitř, začaly plnit vzduch zvuky nadšení a Kyra brzy pochopila, proč. Uviděla, že země byla posetá hromadou vzácných zbraní, které se nepodobaly žádné, kterou kdy viděla. Rozptýlené po celé ploše nádvoří ležely válečné kořisti: nejvzácnější zbroj, nejlepší ocel, nejlepší brnění, jaké kdy viděla, vše se lesklo znaky Pandesie. Dokonce byly mezi nimi poházeny pytle zlata.
A co víc, na opačném konci nádvoří byla zasazena rozlehlá kamenná zbrojnice, jejíž dveře byly doširoka otevřené, jak ji muži ve spěchu opustili, uvnitř se skrývaly hojné poklady. Na zdech byly vyřazeny meče, halapartny, kopí, sekery, bodce, kuše – vše vyrobené z nejvybranější ocele, jakou bylo vůbec možné na světě najít. Bylo zde dost zbraní na vyzbrojení poloviny Escalonu.
Zaznělo zařehtání a Kyra se podívala na protilehlou stranu nádvoří a uviděla řadu kamenných stájí a uvnitř dupala armáda nejlepších koní, ušetřených drakovu dechu. Bylo tam dost koní na to, aby vezli celou armádu.
Kyra uviděla v očích svého otce zvyšující se naději, byl to pohled, který neviděla celá léta a věděla, na co právě myslí: Escalon by mohl být opět na vzestupu.
Najednou zaznělo pištění a Kyra vzhlédla a uviděla, jak Theos krouží nízko, své pařáty měl otevřený, mával svými ohromnými křídly, jak přelétal nad městem, bylo to vítězné zamávání. Jeho zářivé žluté oči byly upnuté na ty její, dokonce i na tu dálku. Nebyla schopná se dívat nikam jinam.
Theos zamířil dolů a přistál před branami města. Seděl tam pyšně a hleděl na ni, jako by ji volal. Cítila, jak na ni volá.