Alec zavřel oči a udělal něco, co ještě nikdy předtím neučinil: začal se modlit. Jak se mu před očima promítnul celý život, nějak ho to změnilo a uvědomil si, jak hodně si vážil svého života a byl o to zoufalejší si jej zachovat.
Prosím, Bože, dostaň mě z toho. Poté, co jsem udělal pro svého bratra, nenech mě tu zemřít. Ne zde, a ne těmito stvořeními. Udělám cokoli.
Alec otevřel oči, podíval se přímo před sebe a jak to udělal, tentokrát si všimnul jednoho stromu, který se od ostatních trochu lišil. Jeho větve byly trochu více zkroucené a visely níže u země, byly dost nízko na to, aby se jedné v skoku zmocnil. Neměl ponětí, jestli umí Wilvox šplhat, ale neměl žádnou jinou možnost.
“Ta větev!” vykřikl Alec na Marca a ukázal.
Běželi společně ke stromu a jak už byl Wilvox blízko, ani ne stopu vzdálený, ani nezpomalili a oba vyskočili, chytili se větve a přitáhli se.
Alecovi se na zasněženém dřevě sklouzly ruce, ale podařilo se mu udržet se, a on se přitáhl tak, že se chytil další větve, několik stop nad zemi. Pak okamžitě skočil na další větev, která byla o tři stopy výše a Marco byl vedle něj. Nikdy v životě nešplhal tak rychle.
Wilvox je dohnal, smečka zuřivě vrčela, skákala a lapala po jejich nohou. Alec cítil jejich horký dech na patách a chvilku předtím, než zvedl svou nohu, ho tesáky minuly jen o kousíček. Oba dva pokračovali ve šplhu, poháněni adrenalinem, dokud nebyli alespoň patnáct stop nad zemí a dokud nebyli v bezpečí.
Alec se konečně zastavil, vší svou silou svíral větev, lapal po dechu, v očích ho pálil pot. Pohlédl dolů, díval se a modlil se, aby Wilvox nezačal šplhat.
K jeho ohromné úlevě byli stále na zemi, vrčeli a štěkali, skákali na strom, ale nebyli schopni na něj vylézt. Jako šílení škrábali do kmene stromu, ale bez úspěchu.
Oba dva seděli na větvi a jak jim došlo, že jsou v bezpečí, oba dva si úlevou oddechli. Marco se k Alecově překvapení začal smát. Byl to smích šílence, smích z úlevy, smích člověka, který byl ušetřen jisté smrti tím nejnepravděpodobnějším způsobem.
Když si Alec uvědomil, jak moc se přiblížili vlastní smrti, musel se také začít smát. Věděl, že ještě nejsou zdaleka v bezpečí; věděl, že odtud nesmí nikdy odejít a že zde možná také zemřou. Ale alespoň v tento okamžik byli v bezpečí.
“Zdá se, že ti dlužím,” řekl Marco.
Alec potřásl hlavou.
“Ještě mi neděkuj,” řekl Alec.
Wilvoxové stále zuřivě vrčeli, až mu z toho v zátylku vstávaly chlupy, a Alec se s třesoucíma rukama podíval vzhůru na strom, přemýšlel, jak by se dostal ještě výše a jestli odtud bylo vůbec úniku.
Najednou byl Alec jako zmražený. Jak vzhlédl, trhnul sebou a dostal takový strach, jako ještě nikdy předtím. Ve větvích nad hlavou na ně pohlíželo nejohyzdnější stvoření, jaké kdy uviděl. Bylo osm stop dlouhé, mělo tělo hada, ale také šest párů nohou, všechny vyzbrojené dlouhými drápy, s hlavou jako úhoř, mělo úzké škvírky pro matně žluté oči, které byly zaměřeny na Aleca. Bylo snad jen stopu vzdálené, prohnulo se, zasyčelo a otevřelo tlamu. Alec byl v šoku a nemohl uvěřit, jak moc byla tlama otevřená – dostatečně na to, aby ho celého spolkla. A z jeho chrastivého ocasu poznal, že se chystá zaútočit – a oba je zabít.
Tlama si to namířila přímo na Alecův krk a on bezděčně zareagoval. Vykřiknul a jak ztratil sevření, odskočil, Marco vedle něj, soustředěný pouze na to, dostat se z dosahu těch smrtelných tesáků, ohromné tlamy a jisté smrti.
Ani nepomyslel na to, co je pod ním. Jak pozadu padal vzduchem, oháněl sebou a příliš pozdě si uvědomil, že od jedněch tesáků míří přímo k druhým. Pohlédl za sebe a uviděl slintajícího Wilvoxe, který měl otevřenou tlamu a nemohl udělat nic, než se připravit na svůj pád.
Vyměnil jednu smrt za jinou.
KAPITOLA TŘETÍ
Kyra pomalu kráčela zpět branami Argosu, všechny oči otcových mužů na ní visely a ona hořela ostudou. Nesprávně pochopila svůj vztah k Theosovi. Hloupě si myslela, že ho může ovládat – a místo toho ji před všemi těmito muži odmítl. Aby to všichni viděli, byla bezmocná, nad drakem neměla žádnou moc. Byla jen obyčejná bojovnice – a snad ani to ne, snad byla jen dospívající dívkou, která přivedla svůj lid do války, kterou bez draka nemohli vyhrát.
Kyra procházela zpět branami Argosu, v nepříjemném tichu na sobě cítila všechny oči. Co si o ní mysleli nyní? přemýšlela. Nevěděla dokonce, co si má o sobě myslet ona sama. Cožpak Theos nepřišel kvůli ní? Bojoval v této bitvě jen kvůli sobě? Měla ona vůbec nějakou vzácnou moc?
Kyře se ulevilo, když se muži konečně dívali jinam, vrátili se ke svému rabování, všichni zaměstnáni shromažďováním zbroje a přípravou na válku. Běhali sem a tam, dávali na hromadu tu úrodu, kterou za sebou zanechali Lordovi muži, plnili vozy, odváděli koně, cinkání ocele bylo všudypřítomné, jak byly ochranné štíty a brnění házeny na hromady plnými hrstmi. Jak začalo více sněžit, nebe potemnělo a už neměli času nazbyt.
“Kyro,” zazněl známý hlas.
Otočila se a oddychla si, když uviděla jak se k ní blíží Anvinův usmívající se obličej. Hleděl na ni s respektem, s tou ujišťující vlídností a vřelostí postavy otce, jakou vždycky byl. Láskyplně jí položil jednu ruku kolem ramen, zeširoka se pod plnovousem usmíval a podržel před ní nový lesknoucí se meč, jeho ostří mělo vytepané pandesiánské symboly.
“Nejfajnovější ocel, jakou jsem měl za poslední léta v ruce,” dodal s velkým úsměvem. “Díky tobě máme dostatek zbraní, abychom začali válku. Díky tobě všichni vzbuzujeme respekt.”
Kyru jeho slova utěšila, ostatně jako vždy; a přesto se stále nemohla zbavit pocitu deprese, zmatení a zavržení drakem. Pokrčila rameny.
“To není díky mě,” odpověděla. “to je díky Theovi.”
“Ale Theos se vrátil kvůli tobě,” odpověděl.
Kyra se podívala vzhůru na šedé nebe, které bylo nyní prázdné, a přemýšlela.
“Tím si nejsem tak jistá.”
Oba společně hleděli na nebe v tom dlouhém tichu, které následovalo, a které bylo přerušované jen poryvy větru.
“Tvůj otec na tebe čeká,” řekl konečně Anvin vážným hlasem.
Kyra se přidala k Anvinovi a jak šli, sníh a led jim křupaly pod nohama, proplétali se nádvořím mezi tou vší aktivitou. Prošli kolem tuctu otcových mužů a jak kráčeli skrz táhnoucí se tvrz Argosu, s muži všude kolem sebe, konečně se za poslední dobu uvolnili. Viděla, jak se smějí, pijí, šťouchají do sebe, jak shromažďovali zbroj a zásoby. Chovali se jako děti v předvečer svátku Všech svatých.
Další tucet otcových mužů stálo v řadě a podávali si pytle pandesiánského obilí, podávali ho jeden druhému, jak plnili vozy do výšky; další až po vrch naložený vůz, který přetékal štíty, které při jízdě vozu cinkaly. Byl tak naložen, že několik z nich vypadlo a vojáci se neohrabaně snažili je tam znovu nandat. Všude kolem ní mířily vozy směrem z tvrze ven, některé byly již na cestě zpět do Volisu, jiné se dávaly na jinými cestami, které jim nařídil jejich otec a všechny byly naložené až po vrch. Kyra v té podívané nacházela útěchu a o to méně se cítila špatně, kvůli válce, kterou zapříčinila.
Zahnuli za roh a Kyra uviděla svého otce, který byl obklopen svými muži a byl zaneprázdněn prohlížením tuctu mečů a kopí, která před ním předkládali k odsouhlasení. Jak se přiblížila, otočil se k ní a udělal posunek na své muže, kteří se rozešli a nechali je o samotě.
Její otec se otočil a pohlédl na Anvina a Anvin tam ještě chvíli nejistě stál a zdálo se, že byl překvapen tichým pohledem jejího otce, který jej také žádal o to, aby odešel. Nakonec se Anvin otočil a přidal se k ostatním, až Kyra zůstala s otcem sama. Sama byla také překvapená – ještě nikdy nepožádal Anvina, aby odešel.
Kyra se na něj podívala, jeho výraz byl jako vždy výrazem velitele, jeho tvář měla vzdálený výraz veřejného vůdce svých mužů, nebyla to ta důvěrná tvář otce, kterého znala a milovala. Shora na ni pohlédl a ona pocítila nervozitu, jak jí hlavou najednou proběhlo tolik myšlenek: byl na ni pyšný? Byl zklamán, protože ho do této války dovedla? Byl zklamán, protože jí Theos zavrhnul a opustil jeho armádu?