Braxton pak přispěchal, jako by se ho chtěl také zmocnit a jak to zkusil, pohodil hlavou a říznul tesáky do Brandonovy paže.
Brandon vykřikl, krvácel, a vyběhl ze stáje, zatímco si držel svou paži. Braxton se vydrápal na nohy a hned ho následoval, Solzor ho jen tak tak minul, jak se pokusil ho kousnout.
Kyra tam stála jako přimrazená, a přesto se nijak nebála. Věděla, že v jejím případě to bude jiné. S touto bestií cítila spojení, stejně jak jej cítila s Theosem.
Kyra najednou rázně přistoupila, postavila se přímo před něj, byla v dosahu jeho smrtelných tesáků. Chtěla Solzorovi ukázat, že mu věří.
“Kyro!” vykřikl Anvin a jeho hlas byl plný obav. “Ustup!”
Ale Kyra ho ignorovala. Stála tam a hleděla té bestii přímo do očí.
Bestie na ni také hleděla a z krku mu zaznívalo hluboké vrčení, jako by přemýšlel, co má udělat. Kyra se klepala strachy, ale nechtěla dopustit, aby si toho ostatní všimli.
Přinutila se ukázat svou kuráž. Pomalu pozvedla ruku, přistoupila blíže a dotkla se jeho šarlatové hřívy. Zavrčel ještě hlasitěji, vycenil své tesáky, a ona cítila jeho zlobu a frustraci.
“Odemkněte jeho řetězy,” rozkázala.
“Cože!?” vykřikl jeden.
“To není chytré,” vykřikl Baylor s obavou v hlase.
“Udělejte, co říkám!” trvala na svém a cítila, jak v ní stoupá síla, jako by jí proudilo odhodlání této bestie.
Za ní přispěchali vojáci s klíči a řetězy odemkli. Za celou tu dobu z ní bestie nespustila svůj rozzlobený pohled, vrčela, jako by si ji měřila a jako by si na ni troufala.
Hned, jak byla odvázaná, začala bestie pochodovat nohama, jako by hrozila útokem.
Ale nezaútočila. Místo se upřeně dívala na Kyru, jejich pohledy pevně spjaté, a její pohled se pomalu měnil ze zloby na toleranci. Snad dokonce i vděk.
Zdálo se, že maličko snížila hlavu; byl to jen jemný náznak, téměř neznatelný, ale přesto jej byla schopná rozluštit.
Kyra přistoupila blíže, chytla jeho hřívu a v jednom rychlém pohybu na něj vyskočila.
V místnosti zaznělo zalapání po dechu.
Nejprve se bestie třásla a začala vyhazovat. Ale Kyra cítila, že se jen předvádí. Ve skutečnosti ji nechtěla shodit – jen chtěla ukázat svůj odpor, kdo má hlavní slovo, aby ji udržela ve střehu. Chtěla, aby ona věděla, že toto stvoření je divoké a nenechá se nikým zkrotit.
Nechci tě krotit, řekla jí ve svých myšlenkách. Jen si přeji stát se tvým partnerem v bitvě.
Solzor se uklidnil, stále dovádivě našlapoval, ale už ne tak divoce, jako by ji vyslechl. Brzy se přestal hýbat úplně a byl pod ní naprosto klidný, ale na ostatní vrčel, jako by ji chtěl chránit.
Kyra seděla na Solzorovi, který byl nyní klidný, a pohlížela shora na ostatní. Hledělo na ni moře překvapených tváří, které měly ústa dokořán.
Kyra se pomalu zeširoka usmála a pocítila vítězství.
“Tohoto,” řekla, “jsem si vybrala. A jmenuje se Andor.”
*
Kyra jela krokem na Andorovi středem nádvoří Argosu a všichni otcovi muži, ostřílení vojáci, zastavovali a v úžasu ji pozorovali, jak jede. Bylo jasné, že nikdy nic podobného neviděli.
Kyra se jemně držela jeho hřívy a snažila se ho uklidnit, když na muže kolem zlehka vrčel, zlostně na ně hleděl, jako by vůči nim cítil nevraživost za to, že ho drželi v kleci. Kyra se v sedle srovnala, Baylor ho osedlal novým koženým sedlem, a zvykala si na to, že je tak vysoko. S touto bestií pod sebou se cítila mocnější než kdy jindy.
Vedle ní jela Dierdra na krásné kobyle, kterou pro ni vybral Baylor, a obě pokračovaly sněhem, až Kyra v dálce spatřila svého otce, jak stojí u brány a čeká na ni. Stál tam se svými muži a čekali na to, že ji vyprovodí a oni se na ni také v úžasu a se strachem podívali, ohromení tím, že byla schopná jet na tomto zvířeti. V jejich očích viděla obdiv a to jí dodávalo odvahu na cestu, kterou měla před sebou. Pokud se k ní Theos nevrátí, má alespoň toto úžasné stvoření pod sebou.
Jak Kyra dorazila ke svému otci, seskočila a vedla Andor za hřívu a v očích svého otce spatřila záblesk znepokojení. Nevěděla, jestli to je kvůli tomuto zvířeti anebo kvůli té cestě, která ji čekala. Jeho pohled plný obav ji ujišťoval a ona si uvědomila, že nejen ona se obává toho, co na ni čeká a že mu na ní nakonec přecejen záleželo. Jen na chviličku si sundal kryt a pohlédl na ni způsobem, kterým rozeznala jenom ona: láskou otce. Viděla, že mu dělá potíže ji na tuto cestu vyslat.
Zastavila se jen pár stop nedaleko, stála k němu čelem a všichni ztichli, jak se kolem muži shromáždili, aby tomu loučení přihlíželi.
Usmála se na něj.
“Neměj strach, otče,” řekla. “Vychoval jsi mě, abych byla silná.”
Pokýval na ni a předstíral, že ho to uklidnilo – ale ona viděla, že tomu tak není. Přecejen byl stále otcem.
Pohlédl vzhůru a prohlížel s nebe.
“Kdyby jen pro tebe teď drak přišel,” řekl. “Přelétla bys Escalon za několik minut. Nebo co by bylo ještě lepší – mohl by se k tobě na tvé cestě přidat a spálit na popel každého, kdo ti zkříží cestu.”
Kyra se smutně usmála.
“Theos je nadobro pryč, otče.”
Pohlédl na ni a v očích měl údiv.
“Navždy?” zeptal se otázkou vojenského vůdce, který vede své muže do bitvy a potřebuje to vědět, ale bojí se na to zeptat.
Kyra zavřela oči a snažila se na něj naladit a získat tak odpověď. Snažila se Thea přimět, aby jí odpověděl.
Ale zaznělo jen ohlušující ticho. Přimělo ji to zamyslet se, jestli vůbec kdy měla nějaké propojení s Theem nebo jestli si to jenom představovala.
“Já nevím, otče,” řekla otevřeně.
Chápajícně na ni pokýval a díval se pohledem muže, který se naučil přijímat věci takové jaké byly a spoléhat se jen sám na sebe.
“Vzpoměn si, co jsem —” začal její otec.
“KYRO!” zazněl vzrušený hlas.
Kyra se otočila, muži se rozestupovali, a její srdce radostí poskočila, když uviděla jak Aidan běží branami města, Leo byl po jeho boku, zrovna seskočil z vozu, který řídili otcovi muži. Běžel přímo k ní, klopýtal sněhem, Leo byl ještě rychlejší, už měl náskok a velkými skoky se řítil do rozpažených Kyřiných paží.
Kyra se smála jak ji Leo povalil, stál jí na všech čtyřech na hrudi a znovu a znovu jí lízal obličej. Za ní vrčel ochranářsky Andor a Leo vyskočil, začal vrčet a dovolovat si na něj. Ti dva byli nebojácná stvoření a oba rovnocenně starostliví a Kyra se cítila poctěna.
Vyskočila a stála mezi těmi dvěma a chytla Lea.
“To je v pořádku, Leo,” řekla. “Andor je můj kamarád. A Andore,” řekla a otočila se, “Leo patří také ke mně.”
Leo zdráhavě ustoupila, zatímco Andor pokračoval ve vrčení, i když už trochu tišeji.
“Kyro!”
Kyra se otočila a Aidan jí vběhl do náručí. Vztáhla se k němu a pevně ho objímala, jeho malé ručky jí tiskly záda. Byl to tak dobrý pocit, obejmout svého mladšího bratra, o kterém věděla, že už ho určitě nikdy neuvidí. Byl jedinou normálností, která zbyla v smršti, kterou se její život stal, byla to jediná věc, která se nezměnila.
“Slyšel jsem, že jsi tu,” řekl ve spěchu, “a nechal jsem se svézt, abych tě viděl. Jsem tak šťastný, že jsi zpět.”
Smutně se usmála.
“Bohužel ale ne na dlouho, můj bratře,” řekla.
Přes tvář mu přeběhl starostlivý stín.
“Ty odjíždíš?” zeptal se sklíčeně.
Její otec do toho vstoupil.
“Odjíždí za svým strýcem,” vysvětlil. “A teď už ji nech jít.”
Kyra si všimla, že její otec řekl za svým strýcem a ne za vaším strýcem a přemýšlela, proč.
“Tak to já se k ní přidám!” trval na svém pyšně Aidan.
Její otec zatřásl hlavou
“Nepřidáš se,” odpověděl.
Kyra se usmála na svého mladšího bratra, který byl, jako vždy, tak statečný.
“Otec tě potřebuje mít jinde,” řekla.
“V bitvě?” zeptal se Aidan a s očekáváním se obrátil na svého otce. “Chystáš se na Esephus,” rychle dodal. “Zaslechl jsem to! Chci jet s tebou!”
Ale on jen zatřásl hlavou.
“Ty budeš ve Volisu,” odpověděl. “Zůstaneš tady a budeš pod dohledem mužů, které tu zanechám. Bitva teď pro tebe není vhodným místem. Snad někdy v budoucnu.”
Aidan zrudnul zklamáním.