„Vážně tam mířily?“ zeptal se muž.
„Mířily tam, pokud chceš ty peníze,“ štěkla Angelica. „Polovina teď, polovina potom. Zopakuj mi, co jsem řekla, ať vím, že nejsi příliš opilý.“
Podařilo se mu zopakovat, co po něm chtěla. Muselo to stačit. Angelica mu dala peníze a vyrazila dál. Zajímalo by ji, jak dlouho mu bude trvat, než si uvědomí, že se s druhou polovinou nikdy nevrátí. Snad to bude později, než uvidí Sebastiana.
Ona už tou dobou bude někde daleko. Nemohla si dovolit, aby ji Sebastian spatřil. Došlo by mu, co provedla. A navíc potřebovala takový náskok, jaký jen mohla získat. Do Monthys to byla dlouhá cesta a Angelica musela dokončit vše, co začala. Musela to stihnout dřív, než si Sebastian uvědomí svůj omyl a vyrazí správným směrem.
„Mám dost času,“ ujišťovala sama sebe cestou. „Postarám se o to a vrátím se do Ashtonu dřív, než si Sebastian uvědomí, že je něco špatně.“
Postarat se o to. Jak neurčité vyjádření toho, co musela udělat. A pak bude u dvora předstírat šok z toho všeho. Stejně jako když prozradila indiskrétnosti jedné nižší šlechtičny. Proč neříct na rovinu, co chtěla udělat? Že zajistí, aby se ta holka už nikdy nepletla do jejího ani Sebastianova života. Udělá jedinou věc, díky které bude jasné, že je Sebastian pouze její a která dokáže, že je Angelica ochotná udělat cokoli, co je nutné, aby si zajistila své postavení. Byla to jediná věc, díky které se bude Angelica cítit v bezpečí.
Sophia musí zemřít.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Sebastian pokračoval v cestě a nepochyboval, že za své činy bude muset nést následky. Jen tak odjet pryč? Protivit se matčiným rozkazům? Vyhýbat se svatbě, kterou pro něj naplánovala? Pokud by šlo o nižšího šlechtice, znamenalo by to pro něj okamžité vydědění. V případě syna královské vdovy se to téměř rovnalo zradě.
„Tak zlé to nebude,“ ujišťoval se a poháněl koně kupředu. „A i kdyby ano, Sophia za to stojí.“
Věděl, čeho se vzdává tím, že vyrazil pryč z paláce. Pokud ji najde a vezme si ji, nebudou se moct vrátit do Ashtonu, zabydlet se v paláci a doufat, že budou všichni spokojení. Pokud se budou chtít vrátit, budou si na ně všichni ukazovat a upadnou v královskou nemilost.
„Je mi to jedno,“ řekl Sebastian svému koni. Tím, že se bál královské nemilosti se dostal do téhle situace. Zavrhl Sophii, protože se bál, co si o ní budou lidé myslet. Dokonce ani nečekal na to, až se někdo ozve, předešel je, protože věděl, co by následovalo.
Bylo to slabošské, zbabělé gesto. Teď se ho chystal vzít zpět, tedy pokud to bude možné.
Klidně by Sophii vyměnil za tucet šlechticů, se kterými vyrůstal. Za stovku šlechticů. Nezáleželo mu na tom, jestli má vytetované znamení Maskované bohyně. Byla to jediná žena, kterou si Sebastian chtěl vzít.
Rozhodně si nechtěl vzít Milady d’Angelicu. Byla ztělesněním všeho špatného u dvora: marnivosti, povrchnosti, manipulace. Soustředila se na vlastní bohatství a úspěch a o nikoho jiného se nestarala. Nezáleželo na tom, že byla krásná a ze správné rodiny. Že byla chytrá a pomohla by upevnit královskou moc v zemi. Nebyla to žena, po které Sebastian toužil.
„Odešel jsem od ní dost rychle,“ řekl Sebastian. Zamyslel se, co by si asi kdo řekl, kdyby ho viděl, jak se baví se svým koněm. Pravdou teď ale bylo, že mu už nezáleželo na tom, co si lidé myslí. A navíc mu kůň naslouchal lépe než většina lidí, se kterými se v paláci setkal.
Věděl, jak to tam funguje. Angelica se ho nesnažila přímo podvést. Prostě se snažila podat to, co se mu nelíbilo, pokud možno příjemnou formou. Z pohledu ostatních šlechticů vlastně pro ty dva nebyl nikdo jiný, koho by si mohli vzít. Ostatní to dokonce mohli považovat za šťastný tah.
Sebastian už takhle ale věci brát nechtěl.
„Nechci už být v pozici, kdy je mým jediným úkolem zůstat naživu, pro případ, že by Rupert zemřel,“ řekl svému koni. „Nechci být na místě, kde mám hodnotu jen jako plemenný hřebec, nebo jako něco, co se prodá výměnou za zvýšení vlivu v zemi.“
Z tohohle pohledu mu možná kůň rozuměl lépe než kterýkoli šlechtic. Copak se nejlepší koně neprodávali kvůli svému vlivu na chov? Copak si šlechtictvo neuchovávalo záznamy o všech koních a jejich pokrevních liniích jen proto, aby věděli, na kterém bude nejlepší cestovat přes celý ostrov a na kterém bude lepší vyrazit na lov? Cožpak raději nezabíjeli své hřebce jen proto, aby zabránili smíšení jejich pokrevních linií s těmi nesprávnými?
„Najdu ji a pak seženu kněze, aby nás oddal,“ řekl Sebastian. „Dokonce i kdyby nás kvůli tomu chtěla matka obvinit ze zrady, bude muset přesvědčit Šlechtickou radu.“
Prince by jen tak z rozmaru nezabili. Někteří z nich by se nejspíš po čase přiklonili na jeho stranu. A pokud by to nevyšlo, pořád by se se Sophií mohl ukrýt v horách na severu nebo uprchnout přes Ostrovodu. Případně se uchýlit do zemí, kde měl být Sebastian vévodou. Najdou způsob, jak vše vyřešit.
„Hlavně ji ale musím najít,“ řekl Sebastian, když ho kůň vynesl z města do otevřené krajiny.
Byl si v podstatě jistý, že se mu podaří ji dostihnout, i když měla poměrně velký náskok. Potkával lidi, kteří viděli, co se stalo, když prchala z paláce. Ptal se strážných na to, co hlásili do paláce a poslouchal příběhy měšťanů. Většina z nich si nebyla jistá, co mu můžou říct, ale nakonec se mu podařilo zjistit dost informací, aby věděl přibližný směr, kterým se Sophia vydala.
Podle toho, co se dozvěděl, cestovala na voze, což znamenalo, že bude cestovat rychleji než pěšky, ale ani zdaleka ne tak rychle, jako Sebastian na koni. Najde způsob, jak ji dostihnout, i kdyby to znamenalo, že bude muset cestovat bez zastávky. Možná, že to byla část trestu za to, že ji nechal odejít.
Poháněl koně kupředu, až dorazil na rozcestí. Tam zpomalil a přemýšlel, kterým směrem se vydat.
U ukazatele směru tam spal muž se slamákem staženým přes oči. Vedle něj ležel alkoholem páchnoucí džbán. Zřejmě proto muž chrápal jako když pilou řeže. Sebastian ho zatím nechal spát a zadíval se na směrovky. Východní cesta by ho zavedla k pobřeží, ale Sebastian pochyboval, že by Sophia chtěla nastoupit na loď. Cesta na jih by ho zavedla zpět do Ashtonu, takže ta nepřipadala v úvahu.
Zbývala cesta vedoucí na sever a druhá na východ. Bez dalších informací neměl Sebastian tušení, kterou se vydat. Mohl zkusit hledat v prachu cesty stopy vozu, ale to by musel rozumět stopařskému umění a rozeznat stopy Sophiina vozu od stop stovek dalších vozů, které tu za několik dní projely.
Mohl se ještě ptát a doufat, že dostane správnou odpověď.
Špičkou boty lehce kopnul spícího muže do nohy. Když se muž s trhnutím probral, o krok ustoupil. Nebyl si totiž jistý, jak by tak silně opilý člověk mohl reagovat na jeho přítomnost.
„Cozakrachcež?“ vyhrkl opilec. Dokonce se mu podařilo i vstát, opíral se přitom o rozcestník, ale i tak se zdálo, že ho stojí nesmírné úsilí udržet se na nohou. „Co seš zač? Co chceš?“
Vzhledem k tomu, že se muž téměř neudržel na nohou, začal Sebastian pochybovat, jestli to byl dobrý nápad.
„Zdržuješ se tu často?“ zeptal se. Současně potřeboval, aby odpověď byla ano, ale doufal, že bude ne. Souhlas by totiž o mužově životě hodně vypovídal.
„Co tě to tak zajímá?“ štěkl opilec.
Sebastianovi začalo docházet, že se od něj nedozví to, co potřebuje. Dokonce i kdyby tu tenhle chlap trávil celé dny, Sebastian pochyboval, že by byl dost střízlivý na to, aby si někoho všiml.
„Na tom nesejde,“ odpověděl. „Hledám někoho, kdo tudy asi cestoval, ale ty mi asi nepomůžeš. Promiň, že jsem tě vzbudil.“
Obrátil se zpět ke koni.
„Počkej,“ vyhrkl muž. „Ty… ty seš Sebastian, že?“
Sebastian sebou při zvuku svého jména trhnul. Zachmuřeně se obrátil k muži.
„Odkud znáš mé jméno?“ zeptal se.
Muž na chvíli zaváhal. „Jaké jméno?“