Vdova utrhla jednu z květin poblíž. „Hanba je jako tahle růže. Vypadá neškodně. Přitahuje pohledy okolí. Přesto má ostré trny. Naše moc je jen iluze. Máme ji jen díky tomu, že nám lidé věří. Pokud nás Sebastian zahanbí, jejich víra by mohla opadnout.“ Sevřela ruku v pěst a ignorovala přitom bolest, kterou jí trny způsobily. „Musíme se s tím vypořádat, ať to stojí, co to stojí.“
Raději, ať si Rupert myslí, že jde o zachování pověsti jejich rodiny. Bude to lepší než přiznat skutečné nebezpečí, které ta dívka představuje. Když vdova zjistila, co je skutečně zač… svět náhle začal připomínat nebezpečné místo plné nástrah. Nemohla dovolit, aby je něco ohrožovalo.
„Zabiju ji,“ řekl Rupert.
„Nenápadně,“ dodala vdova. „Bez rozruchu kolem. Nechci, abys způsobil víc problémů, než dokážeš vyřešit.“
„Postarám se o to,“ trval na svém Rupert.
Vdova si nebyla jistá, jestli to zvládne, ale pokud šlo o tu dívku, měla k dispozici i další možnosti. Hlavní bylo využívat jen ty, kdo měli vlastní důvody se s ní vypořádat. Kdyby někomu rozkazovala, potvrdila by tím, že na té dívce je něco výjimečného.
Celou silou svojí vůle se musela bránit tomu, aby zareagovala, když Sophii poprvé uviděla. Aby se výrazem tváře neprozradila, když zjistila, že si ji Sebastian chce vzít.
To, že za ní její mladší syn vyrazil, vše ještě zkomplikovali. Za normálních okolností byl Sebastian klidný, rozumný a plnil své povinnosti. Určitým způsobem by byl lepším vládcem než jeho bratr, ale takhle to nefungovalo. Ne, jeho úkolem bylo žít klidný život a dělat to, co se mu přikáže. Ne utíkat a dělat si, co se mu zamane.
„Mám pro tebe ještě jeden úkol,“ pronesla vdova. Pomalou chůzí vyrazila na procházku po zahradě. Rupert ji chtě nechtě musel následovat, jako pes následuje svého pána. V tomto případě byl ale Rupert jako honicí pes a ona jeho kořist.
„Copak už jsi mi nedala dost úkolů, matko?“ obořil se na ni. Sebastian by neprotestoval. Neprotestoval nikdy, ať už řekla cokoli. Krom té jediné věci, na které záleželo.
„Když tě vytížím, je s tebou méně problémů,“ pronesla vdova. „V každém případě jde o úkol, na který se skutečně hodíš. Tvůj bratr se nechal unést city, když odsud utekl. Možná to bude chtít bratrskou lásku, aby se vrátil zpátky.“
Rupert se zasmál. „Podle toho, jak rychle utekl, to bude chtít spíš armádní regiment než bratrskou lásku.“
„V tom případě si ho vezmi,“ štěkla vdova. „Máš pravomoci, tak je využij. Vezmi si muže, které budeš potřebovat. Najdi bratra a přiveď ho zpátky.“
„Nezraněného, předpokládám.“ pronesl Rupert.
Vdova se zachmuřila. „Je to tvůj bratr, Ruperte. Neublížíš mu víc, než bude nezbytně nutné pro to, abys ho bezpečně dostal domů.“
Rupert sklopil zrak. „Samozřejmě, matko. Když už jsme v tom, je ještě třetí věc, kterou bych pro tebe měl udělat?“
Ve způsobu, jakým to řekl, vdovu něco zarazilo. Obrátila se k němu.
„Co máš na mysli?“ zeptala se.
Rupert se usmál a mávl rukou. Ze vzdáleného konce zahrady k nim zamířila postava v kněžském hávu. Když se přiblížila, uklonila sen.
„Matko,“ pronesl Rupert, „rád bych ti představil Kirka, druhého sekretáře nejvyšší kněžky Maskované bohyně.“
„Poslala tě Justina?“ zeptala se vdova a záměrně použila jméno nejvyšší kněžky, aby muži připomněla, v jaké se teď nachází společnosti.
„Ne, veličenstvo,“ řekl kněz, „ale jde o nesmírně naléhavou záležitost.“
Vdova si povzdechla. Podle jejích zkušeností obnášely naléhavé záležitosti kněží zpravidla příspěvky na jejich chrámy. Nutnost trestat hříšníky, na které nedosáhl zákon, nebo požadavky, aby zakročila proti jejich odnožím za Ostrovodou. Justina se naučila starat se o podobné záležitosti sama, ale její podřízení někdy byli otravnější než černé vosy.
„Zaslouží si, abys ho vyslechla, matko,“ řekl Rupert. „Strávil hodně času u dvora a snažil se, aby ho někdo vyslechnul. Ptáš se, kde jsem byl, než jsem dorazil sem? Hledal jsem Kirka, abych ho mohl přivést. Myslel jsem si, že bys chtěla slyšet, co ti může říct.“
Při těch slovech královna změnila názor. Pokud něco odvedlo Rupertovy myšlenky pryč od dvořanek, zasluhovalo si to její pozornost. Alespoň na chvíli.
„Dobrá tedy,“ řekla. „Co mi chceš říct, druhý sekretáři?“
„Veličenstvo,“ řekl muž, „došlo k odpornému útoku na Dům nechtěných a na práva kněží.“
„Myslíš, že jsem o tom neslyšela?“ obořila se na něj vdova. Podívala se na Ruperta. „Tohle jsou ty zprávy?“
„Veličenstvo,“ nedal se kněz, „dívka, která zabila naše Sestry, nebyla vydána spravedlnosti. Místo toho našla útočiště v jedné ze svobodných společností. Je s muži lorda Cranstona.“
Zmínka toho jména upoutala vdovinu pozornost.
„Společnost lorda Cranstona byla velice užitečná,“ pronesla vdova. „Podařilo se jim odrazit nájezdníky, kteří se snažili dostat na naše pobřeží.“
„A proto—“
„Mlč,“ štěkla vdova a zarazila muže uprostřed věty. „Pokud by to Justinu opravdu zajímalo, ozvala by se sama. Ruperte, proč jsi ho sem přivedl?“
Její syn vycenil zuby v širokém úsměvu. „Protože jsem se vyptával, matko. Velmi důkladně.“
Což znamenalo, že někoho mučil. Opravdu to její syn jinak neuměl?
„Věřím, že dívka, kterou Kirkus hledá, je Sophiina sestra,“ řekl Rupert. „Někteří přeživší z Domu nechtěných hovoří o dvou sestrách. Jedna se snažila zachránit tu druhou.“
Sestry. Vdova těžce polkla. To by přece dávalo smysl, že ano? Měla informace jen o Sophii, ale pokud byla naživu i ta druhá, byla by stejnou hrozbou jako ona. Možná že ještě větší, vzhledem k tomu, kam se dopracovala.
„Děkuji, Kirku,“ pronesla. „Postarám se o to. Nechej mě to prosím probrat se synem.“
Když Kirkus zmizel z dohledu, snažila se všechno si rozmyslet. Bylo jasné, co se musí stát. Otázkou bylo jen, jak to provést. Na okamžik se zamyslela… ano, to by mohlo vyjít.
„Takže,“ pronesl Rupert, „chceš, abych zabil i tu její sestru? Beru to tak, že nebudeme chtít, aby se nám někdo jako ona, snažil pomstít.“
Samozřejmě, že to tak bral. Netušil, jak velké nebezpečí ve skutečnosti ty dívky představovaly. Netušil, jak velký problém by byl, kdyby někdo zjistil pravdu.
„Co navrhuješ?“ zeptala se vdova. „Sebrat armádu a zaútočit na regiment Petera Cranstona? Pokud bys to udělal, Ruperte, asi bych ztratila syna.“
„Myslíš, že je nedokážu porazit?“ štěkl na ni.
Vdova mávla rukou. „Myslím, že jsou jistější způsoby. Blíží se Nová armáda. Takže pošleme regiment lorda Cranstona, aby se o ni postaral. Pokud ho pošleme na správné místo, podaří se nám oslabit nepřátele, ta dívka přitom zemře a skončí v jednom z neoznačených hrobů.“
Rupert se na ni díval pohledem, ve kterém se zračil určitý obdiv. „Matko, proč jsem si nikdy nevšiml, jak dokážeš být chladnokrevná?“
Skutečně si toho nevšiml, protože netušil, co musela udělat, aby si udržela zbytky moci, které ještě měla. Bojoval s rebely, ale netušil, co se dělo během a po občanských válkách. Netušil, co musela udělat. Rupert si nejspíš myslel, že jeho bezohlednost nemá hranic, ale vdova si ověřila, že ona sama je ochotná udělat cokoli, co je nutné, aby svoji rodinu udržela na trůnu.
Nemělo smysl nad tím přemýšlet. Brzy bude konec. Sebastian bude bezpečně zpátky u rodiny, Rupert se pomstí za své ponížení a dvě dívky, které měly být už dávno mrtvé, beze stopy zmizí v neoznačených hrobech.
KAPITOLA ŠESTÁ
„Je to jen zkouška,“ ujišťovala se Kate v duchu, když sledovala svoji oběť. „Jen zkouška.“
Možná přitom doufala, že čím víc si to bude opakovat, tím větší bude šance, že je to pravda. Možná i proto, že to byl jediný způsob, jak mohla dál sledovat Gertrude Illiard. Držela se ve stínech, zatímco mladá žena seděla na balkóně svého domova a snídala. Plížila se davem, zatímco se obchodníkova dcera procházela s přáteli ráno na trhu.
Savis Illiard si doma držel hlídací psy i strážné, kteří měli hlídat jak jeho majetek, tak i jeho dceru. Strážní byli ale na svých pozicích až příliš dlouho a příliš se spoléhali na psy. Psy bylo snadné zklidnit pouhou myšlenkou.