Kyra se držela v povzdálí, udržovala si dostatečný odstup, nechtěla, aby si jí všimli. Věděla, že kdyby ji Aidan uviděl, styděl by se a poslal by ji pryč. Rozhodla se, že je bude pozorovat zpoza stínů, jen se ujistí, že se nedostali do potíží. Pro Aidana bylo lepší, aby nebyl zostuzen, aby se mohl cítit jako skutečný muž.
Pod jejíma nohama praskla větvička a Kyra se v tu ránu sehnula, obávala se, že ji ten zvuk prozradí – ale její opilí starší bratři byli ke zvuku lhostejní, nyní již asi třicet yardů před ní, rychle kráčeli a hluk byl přehlušen jejich vlastním smíchem. Na Aidanově těle poznala, že je napjatý, téměř jako by se mu chtělo plakat. Pevně svíral své kopí, jako by si chtěl dokázat, že je mužem, ale jeho stisk byl neohrabaný a jeho kopí příliš dlouhé, s jeho váhou tak trochu zápasil.
“Vylez sem!” zavolal Braxton, otočil se k Aidanovi, který se vláčel pár kroků za ním.
“Čeho se tak bojíš?” řekl mu Brandon.
“Nebojím se -” trval Aidan.
“Ticho!” řekl náhle Brandon, pak zastavil s nataženou rukou se dlaní dotknul Aidanova hrudi, jeho výraz byl poprvé vážný. Braxton také zastavil, všichni ztuhli.
Kyra se ukryla za stromem, zatímco své bratry pozorovala. Stáli na okraji mýtiny, hleděli přímo před sebe, jako by něco zahlédli.
Plazila se kupředu, ostražitá, snažila se získat lepší výhled, a proplétala se mezi dvěma velkými stromy, pak se, ohromená, zastavila se v momentě, kdy zahlédla, co spatřili. Stál sám na mýtině a ze země ryl žaludy, divočák. Nebyl to ale žádný obyčejný divočák byl obludný, Černorohý kanec, největší divočák, jakého kdy viděla, s dlouhými, bílými, zahnutými špičáky a třemi dlouhými, černými rohy, jeden vystupující z jeho nosu a dva z hlavy. Téměř o velikosti medvěda, bylo to vzácné stvoření, proslulé svou krutostí a rychlostí blesku. Bylo to zvíře, kterého se kdekdo bál a takové, které nechtěl potkat žádný lovec.
Byl to velký problém.
Kyře vstaly chlupy na rukou a přála si, aby tu byl Leo – ale zároveň byla ráda, že tu nebyl, protože věděla, že by po něm vyskočil a nebyla si jistá, jestli by tento střet vyhrál. Kyra udělala krok dopředu, pomalu sundala svůj luk z ramene, zatímco instinktivně sáhla po šípu. Pokusila se spočítat, jak daleko byl divočák od chlapců a jak daleko byla ona – a věděla, že to nebylo dobré. V cestě měla příliš mnoho stromů na to, aby to byl čistý zásah – a zvíře takové velikosti nenechávalo moc prostoru pro chybu. Pochybovala, že jeden šíp ho může skolit.
Kyra si všimla záblesku strachu na obličeji jejích bratrů, pak uviděla Brandona a Braxtona, jak rychle zakryli svůj strach suverénním výrazem – byla si jistá, že ten výraz byl posilněn alkoholem. Oba pozvedli svá kopí a udělali několik kroků dopředu. Braxton si všimnul, že Aidan stojí jako přibytý a otočil se, chytnul chlapcovo rameno a také ho pobídl, aby udělal krok kupředu.
“Tady je tvá šance stát se mužem,” řekl Braxton. “Zabij tohoto kance a budou o tobě pět písně po generace.”
“Přines jeho hlavu a budeš po celý zbytek svého života slavný,” řekl Brandon.
“Já...se bojím,” řekl Aidan.
Brandon a Braxton se ušklíbli a potom se pohrdavě zasmáli.
“Ty se bojíš?” řekl Brandon. “A co by na to řekl otec, kdyby to slyšel?”
Divočák zvedl ostražitě hlavu a odhalil tak zářící žluté oči, zíral na ně, jeho obličej se při rozzlobeném vycenění zubů celý svraštil. Otevřel tlamu, odhalil své tesáky a slintal, zatímco rozzlobeně vrčel a vydával zvuk, který vznikal někde v hloubi jeho břicha. Kyra, i na tu velkou vzdálenost, pocítila záchvat strachu – a ani si nedokázala představit, jaký strach musel pociťovat Aidan.
Kyra vyběhla kupředu, dávala pozor na směr větru, pevně rozhodnuta přiběhnout, ještě než bylo příliš pozdě. Když už byla jen pár kroků za svými bratry, vykřikla:
“Nechte ho na pokoji!”
Její výrazný hlas přerušil ticho a její bratři se všichni prudce otočili, zjevně polekaní.
“Už jste si užili legraci,” dodala. “Nechte ho být.”
Zatímco na Aidanovi byla patrná úleva, Brandon a Braxton se na ni oba mračili.
“Co ty o tom víš?” vyhrkl naoplátku Brandon. “Přestaň se vměšovat mezi opravdové muže.”
Divočákovo vrčení se prohlubovalo, jak se k nim plížil, a Kyra, plná strachu a vzteku, vykročila kupředu.
“Jestli jste tak pošetilí, abyste si znepřátelili takovou bestii, tak prosím,” řekla. “Ale Aidana pošlete sem ke mně.”
Brandon se zamračil.
“Aidan může zůstat, kde je,” oponoval Brandon. “Právě bude mít příležitost se naučit bojovat. Že ano, Aidane?”
Aidan stál v tichosti, omráčený strachem.
Kyra se chystala udělat další krok kupředu a chytit Aidana za paži, když to na mýtině zašustilo. Uviděla divočáka, jak se pomalu hrozivě sune blíž a blíž, krok za krokem.
“Nezaútočí, pokud nebude vyprovokován,” nabádala Kyra své bratry. “Nechte ho jít.”
Ale její bratři ji ignorovali, oba se k němu otočili čelem a pozvedli svá kopí. Kráčeli kupředu k mýtině, jako by chtěli dokázat, jak jsou stateční.
“Budu mířit na jeho hlavu,” řekl Brandon.
“A já na jeho krk,” souhlasil Braxton.
Divočák zavrčel ještě hlasitěji, ještě více otevřel svou tlamu, slintal a udělal další výhružný krok.
“Vraťte se zpátky!” vykřikla zoufale Kyra.
Ale Brandon a Braxton kráčeli vpřed, pozvedli svá kopí a náhle jimi hodili.
Kyra napjatě sledovala, jak kopí letí vzduchem, a připravovala se na nejhorší. Viděla, ke svému zděšení, jak Brandonovo kopí škráblo jeho ucho, dost na to, aby z něj tekla krev – a aby ho to vyprovokovalo – zatímco Braxtonovo kopí proletělo kolem a minulo jeho hlavu o několik stop.
To bylo poprvé, kdy Brandon a Braxton vypadali vyděšeně. Stáli tam s otevřenou pusou a hloupým výrazem v obličeji, jejich opojení alkoholem bylo rychle nahrazeno strachem.
Divočák, rozlícen, sklonil svou hlavu, vydal děsivý zvuk a náhle vystartoval.
Kyra v hrůze sledovala, jak zamířil na její bratry. Na svou velikost to bylo nejrychlejší zvíře, které kdy spatřila, a letělo trávou jako by to byl srnec.
Jak se přiblížilo, Brandon a Braxton běželi jako o život, každý zamířil jiným směrem.
Aidan zůstal stát na místě, jako by přirostl, úplně osamocen a zkamenělý strachem. Jeho ústa byla doširoka otevřena, povolil svůj stisk a jeho kopí mu vypadlo z ruky na zem. Kyra věděla, že by to stějně nebylo k ničemu Aidan se nemohl ubránit, i kdyby to zkusil. Dospělý muž by se neubránil. A divočák, jako by to cítil, upřel svůj pohled na Aidana a zamířil přímo k němu.
Kyře se sevřelo srdce a dala se do činění, věděla, že bude mít jen jednu jedinou šanci. Bez přemýšlení se vrhla kupředu, uhýbala mezi stromy a již držela svůj luk před sebou, věděla, že měla jen jeden jediný výstřel a musel být perfektní. Kvůli její panice by to byl složitý výstřel, i kdyby se divočák vůbec nepohyboval – a jestli to mají přežít, musí se perfektně trefit.
“AIDANE, K ZEMI!” vykřikla.
V prvním okamžiku se ani nehnul. Aidan jí blokoval cestu, a bránil tak jejímu čistému zásahu a jak Kyra pozvedla svůj luk a běžela kupředu, uvědomila si, že když se Aidan nehne, její jediná příležitost dosáhnout čistého zásahu bude ztracena. Klopýtaje přes les, její nohy jí klouzaly ve sněhu a po mokré zemi, na chvilku pocítila, že všechno může být ztraceno.
“AIDANE!” opět zoufale vykřikla.
Nějakým zázrakem tentokrát poslechl, střemlav se vrhnul k zemi v poslední vtěřině a uvolnil tak Kyře střelnou trasu.
Jak divočák vyběhl proti Aidanovi, pro Kyru se v ten moment zpomalil čas. Cítila, jak vstupuje do jiné dimenze, vzbudilo se v ní něco, co předtím ještě nikdy nezažila a čemu úplně nerozuměla. Svět se zúžil a zaostřil. Slyšela zvuk svého bušícího srdce, vlastní dech, šustění listí, krákorání vrány ve výšce. Cítila se, více než kdy předtím, sladěna s vesmírem, jako by vstoupila do říše, kde ona a vesmír tvořili jeden celek.