Merk nebyl žádný cestovatel, žádný mnich – ani to nebyl mírumilovný muž. V krvi mu proudila krev bojovníka. A nejen bojovníka byl to muž, který bojoval svými vlastními pravidly a který nikdy boj neprohrál. Muž, který se nebál přenést své souboje z bojiště do tmavých uliček kolem hospod, které miloval až příliš. Někteří lidé by ho nazvali žoldákem. Nájemním vrahem. Podplaceným mečem. Měl velmi mnoho přezdívek, některé méně lichotivé, ale Merkovi nezáleželo na jménech nebo na tom, co si lidé mysleli. Jediné, na čem mu záleželo bylo, že byl jedním z nejlepších.
Merk, jako by chtěl do své role zapadnout, si sám dal již nespočetně mnoho jmen, vrtošivě je měnil. Nelíbilo se mu jméno, které mu dal jeho otec – vlastně neměl rád ani svého otce – a nehodlal prožít život se jménem, které mu udělil někdo jiný. Nejčastěji si říkal Merk a v tuto chvíli mu to tak zrovna vyhovovalo. Bylo mu jedno, jak ho jiní oslovovali. V životě mu záleželo pouze na dvou věcech najít pro ostří své dýky to nejlepší místo a že jeho zaměstavatel mu zaplatil právě vyraženým zlatem – spoustou zlata.
Merk objevil v ranném věku svůj dar od přírody, to že před ostatními svým nadáním vynikal. Jeho bratři, stejně tak jako jeho otec a všichni jejich předkové, byli pyšní a urození rytíři, oblečení do toho nejlepšího brnění, ohánějící se tou nejlepší ocelí, nesoucí se na svých koních, mávající svými korouhvemi a nabubřelými žíněmi, vyhrávali závody, zatímco jim dámy házely květiny k nohám. Více pyšní na sebe už být nemohli.
Merk ale nesnášel tyto okázalosti, být středem pozornosti. Tito rytíři zabíjeli nemotorně, ohromně neschopně a Merk k nim nechoval žádný respekt. Ani nepotřeboval to uznání, hodnosti, korouhve nebo šlechtický erb, po kterém rytíři prahli. To bylo něco pro lidi, kteří postrádali to nejdůležitější: dovednost vzít život, rychle, potichu a efektivně. V jeho mysli nebyl prostor pro nic dalšího.
Když byl mladý a jeho přátelé, příliš malí aby sami sebe ubránili, byli někým popichováni, přišli za ním, protože věděli, že výjimečně ovládá meč a nechá si za jejich obranu zaplatit. Jejich tyrani už je nikdy netýrali, protože Merk vždy zašel ještě o krok dál. Pověst o jeho mimořádné dovednosti, se šířila rychle a Merk přijímal více a více plateb a jeho schopnosti zabíjet se dále rozvíjely.
Merk se mohl stát rytířem, oslavovaným bojovníkem, stejně jako jeho bratři. Ale místo toho si vybral práci v ústraní. Zajímalo ho vyhrávat, zabít na smrt, a rychle objevil, že rytíři, pro všechny své nádherné zbraně a objemné brnění, nedokázali zabít ani z poloviny tak rychle nebo efektivně jako on, osamocený muž v kožené košili a s ostrou dýkou.
Jak kráčel, dloubal do listí svou holí a vzpomněl si na jednu noc se svými bratry v hospodě, kdy tasili meče proti rivalským rytířům. Jeho bratři byli obklíčeni, jejich soupeři v převaze a zatímco všichni ti fajnoví rytíři slavnostně postávali, Merk neváhal. Vystartoval uličkou se svou dýkou a podřízl jim všem krky ještě, než stačili tasit meče.
Jeho bratři mu měli poděkovat za záchranu svých životů – ale místo toho se od něj všichni oddálili. Báli se ho a pohlíželi na něj svrchu. To byly díky, kterých se mu dostalo a zrada Merka bolela více, než dokázal vyjádřit. Prohloubilo to trhlinu v jejich vztazích, veškerou ušlechtilost, všechnu dvornost. V jeho očích to nebylo nic jíného než pokrytectví, prospěchářství mohli odkráčet ve svém blyštícím se brnění, mohli na něj pohlížet svrchu, ale kdyby nebylo jeho a té dýky, leželi by už dnes všichni mrtví v postranní uličce.
Merk kráčel stále dál, vzdychal a snažil se odpoutat se od minulosti. Jak tak rozmýšlel, uvědomil si, že zcela nerozuměl, odkud jeho talent pramenil. Snad to bylo proto, že byl tak rychlý a pohotový snad proto, že měl obratné ruce a zápěstí snaž pro jeho zvláštní talent najít na muži jeho slabá místa snad proto, že nikdy neváhal jít ještě o krok dál, aby dokonal ten poslední úder, kterého se jiní muži obávali snad proto, že nikdy nemusel udeřit dvakrát nebo snad proto, že uměl improviovat, zabít jakýmkoli nástrojem, který byl po ruce – ptačím brkem, kladivem, starou kládou. Byl více vychytralý, než druzí, více adaptabilní a pohyboval se rychle – to byla smrtelná kombinace.
Když vyrůstal, všichni ti pyšní rytíři se od něj distancovali, pod vousy ho zesměšňovali (protože nikdo si nedovolil se mu vysmívat do obličeje). Ale nyní, když už byli starší, jejich síly slábly a jeho sláva se šířila, byl to on, kdo byl povoláván krály, zatímco oni byli již všichni zapomenuti. Jeho bratři totiž nikdy nechápali, že kavalírství nedělá z králů krále. Ale to ošklivé, brutální násilí, strach, odstranění nepřátel, jednoho po druhém, hrůzné zabíjení, které nikdo jiný nechtěl dokonat, to dělalo krále králem. A byl to on, na koho se obraceli, když potřebovali vykonat to skutečné královské dílo.
S každým dloubnutím své hole si Merk vzpomněl na všechny své oběti. Zabil královy nejhorší nepřátele – ne jedem – pro to se najímali bezvýznamní vrazi, apatykáři, svůdnice. Ty nejhorší toužili zabít oficiálním gestem a na to potřebovali jeho. Něco hrůzného, něco veřejného: dýka v oku tělo, jehož části byly poházeny na náměstí před zraky veřejnosti, pohupující se v okně, aby jej mohli všichni spatřit při východu slunce a mohli se dohadovat, kdo si dovolil odporovat králi.
Když se starý král Tarnis vzdal královstí, otevřel brány Pandesianům, Merkovi zmizela práce a poprvé ve svém životě pocítil marnost. Bez krále, kterému by mohl sloužit, se cítil jako bez cíle. Něco, co už v něm delší dobu třímalo, vyplulo na povrch a z nějakého důvodu, kterému ale nerozuměl, začal přemýšlet o životě. Celý svůj život byl posedlý smrtí, zabíjením, odňímáním životů. Bylo to tak jednoduché – až příliš jednoduché. Ale nyní se v něm něco začalo měnit bylo to, jako by téměř necítil pevnou zem pod nohama. Z vlastní zkušenosti vždy věděl, jak je život křehký, jak snadno o něj může přijít, ale nyní začal myslet na to, jak si ho zachovat. Život byl tak nestálý, nebylo zachovat si ho větší výzvou než ho brát?
A chtě nechtě začal přemýšlet: o co vlastně obíral ostatní?
Merk nevěděl, co v něm vzbudilo toto přemýtání o sobě samém, ale hluboce ho to znepokojovalo. Něco v něm vyplouvalo na povrch, velká nevolnost, zabíjení už měl až po krk – vypěstoval si k němu nechuť a to z něj měl dříve takový požitek. Přál si, aby byl schopen ukázat na jediný důvod, kvůli kterému to vše začalo – třeba zavraždění určité osoby – ale nemohl jej najít. Prostě se to k němu bezdůvodně vkradlo. A to ho znepokojovalo ze všeho nejvíc.
Na rozdíl od ostatních žoldáků si Merk vybíral pouze záležitosti, ve které věřil. Až později v životě se stal až příliš dobrý v tom, co dělal, když jeho výplata byla až příliš veliká, lidé, kteří vyžadovali jeho služby až příliš důležití, pak začal mlžit hranice, aby přijal platby za vraždy mužů, kteří nebyli až tak na vině – třeba ani trochu. A to ho trápilo.
Merk si vybudoval stejně silnou zálibu v odčinění všeho, co způsobil, dokazováním ostatním, že se změnil. Chtěl svou minulost vymazat, vzít zpět vše, co kdy učinil, kát se. Posvátně přísahal sám sobě, že již nikdy nezabije nikdy na nikoho nevztáhne ruku stráví zbytek svých dnů tím, že bude prosit Boha o odpuštění bude se věnovat pomáhání druhým stane se lepším člověkem. A toto vše ho vedlo na tuto lesní cestu, kde právě nyní kráčel za klepání své hole.
Merk viděl, jak se před ním lesní cesta zvedá a pak zase prudce klesá, ozářená bílými listy, a znovu zkontroloval, zda není na horizontu vidět Věž Uru. Stále po ní nebylo ani památky. Věděl že tato cesta ho tam nakonec dovede, na této pouti, která ho lákala už několik dlouhých měsíců. Od svého dětství byl okouzlen příběhy Hlídačů, tajného řádu mnichů/rytířů, z části mužů a z části něčeho jiného, jejichž posláním bylo obydlovat dvě věže – Věž Uru na severozápadě a Věž Kosu na jihovýchodě, a dohlížet na nejvzácnější relikvii království: Ohnivý meč. Podle legendy to byl právě Ohnivý meč, který udržoval Plameny naživu. Nikdo s jistotou nevěděl, ve které z věží se nachází, bylo to tajně střežené tajemství, známé jen prastarým Hlídačům. Kdyby byl přemístěn, nebo odcizen, Plameny by byly navždy ztraceny – a Escalon by čelil nebezpečým útokům.