Kyle, ztěžka dýchajíc, vzal obal na kůži a obalil si své ruce, krk a trup. Podíval se kolem a uvědomil si, že je v mauzóleu. Podle jeho značení vypadalo římsky. Řím.
Nebyl tady už hodně dlouhou dobu. Rozbitím mramoru rozvířil až příliš mnoho prachu, sediment hustě visel v denním světle a díky tomu to bylo těžké říct s jistotou. Zhluboka se nadechl, vzchopil se a směřoval ven.
Měl pravdu: byl to Řím. Podíval se ven, zbadal italské cypřiše a věděl, že nemůže být nikde jinde. Uvědomil si, že stojí na vrcholu Římského fóra, jeho zelená tráva, jeho kopce a údolí a rozpadající se památky se před ním rozprostírali na mírném svahu. Přineslo mu to staré vzpomínky. Zabil tady mnoho lidí, kdysi, když toto místo plnilo svou funkci a sám tady byl jednou téměř zabit. Při tom pomyšlení se usmál. Tohle bylo místo pro něj.
A bylo to perfektní místo, na kterém se ocitnout. Pantheon nebyl daleko a za několik minut mohl stát před soudci z římského Velkého koncilu, nejmocnějšího sabatu, a získat všechny odpovědi, které potřeboval. Už brzy bude vědět, kde se Caitlin nachází a pokud všechno půjde dobře, získá jejich povolení zabít ji.
Ne, že by to povolení potřeboval. Byla to jenom zdvořilost, upířská etiketa, následování tisíc let staré tradice. Upíř si vždycky vyžádal povolení, pokud chtěl někoho zabít na cizím území.
Ale pokud by odmítli, jenom těžko by ho to zastavilo. Mohlo by to jeho život udělat těžším, no zabil by každého, kdo by se mu postavil do cesty.
Kyle zhluboka vdechoval římský vzduch a cítil se jako doma. Bylo to už tak dlouho, co tady byl naposled. Až příliš se zasekl v New Yorku, v upíří politice, v moderném čase a na moderném místě. Tohle však byl více jeho styl. V dálce mohl vidět koně, prašné cesty a předpokládal, že se pravděpodobně nachází v osmnáctém století. Perfektní. Řím byl město, no pořád naivní, pořád měl 200 let co dohánět.
Když se Kyle prohlédl, zjistil, že cestu v čase zvládl opravdu dobře. Při jiných cestách byl mnohem více dobitý, potřeboval více času na zotavení. Ale ne tentokrát. Cítil se být silnější než kdy předtím, připraven jít. Cítil, že jeho křídla se okamžitě rozprostřou, že pokud chce, může letět přímo do Pantheonu a zrealizovat svůj plán.
Ale nebyl tak úplně připravený. Už dlouhou dobu neměl dovolenou a bylo fajn být zpátky. Chtěl to tam trochu prozkoumat, vidět a vzpomínat jaké to je, ocitnout se znovu na tomto místě.
Kyle seběhl dolů z kopce neskutečnou rychlostí a za krátký okamžik byl venku z Fóra v rušných, přeplněných ulicích Říma.
Divil se, že i 200 let dozadu byl Řím pořád tak přecpaný lidmi, jak to jenom šlo.
Jak Kyle vešel do davu, zpomalil své tempo a kráčel vedle nich. Byla to masa lidí. Široký bulvár, celý udělaný z hlíny, nesl tisíce lidí, kteří se náhlili do všech směrů. Také nesl koně všech tvarů a velikostí, koňské povozy, vozy a kočáry. Ulice zapáchali od tělesného pachu a koňských výkalů. Všechno se to teď Kylovi vracelo, nedostatečná infrastruktura, nedostatečná hygiena—zápach starých časů. Cítil se kvůli tomu špatně.
Kyle cítil, že do něj strkají z každého směru, zatímco dav houstl a houstl, lidi všech ras a tříd se honili sem a tam. Podivoval se nad primitivními vitrínami, které se snažili prodat starodávné italské klobouky. Podivoval se nad malými kluky, oblečenými v hadrech, kteří utíkali směrem k němu a natahovali ruce s ovocím, které prodávali. Některé věci se nikdy nezmění.
Kyle zabočil do úzké, pochybné uličky, kterou si velmi dobře pamatoval a doufal, že bude pořád taková, jako bývala kdysi. Byl nadšený, když zjistil, že tomu tak opravdu je: před ním stáli tucty prostitutek, opřené o zdi, a jak kráčel, volali na něj.
Kyle se široce usmál.
Jak přistoupil k jedné z nich—velké, baculaté ženě s obarvenými červenými vlasy a příliš velkým množstvím make-upu—natáhla se a pohladila ho rukou po tváři.
“Hej, velký kluku,” řekla, “chceš se pobavit? Kolik máš peněz?”
Kyle se usmál, chytil ji rukou kolem pasu a vedl ji dolů postranní uličkou.
Ona ho s radostí následovala.
Jen co zatočili za roh, řekla, “Ještě jsi mi neodpověděl. Kolik máš—”
Byla to otázka, kterou nikdy nedokončila.
Předtím, jak stihla větu doříct, Kyle už ponořil své zuby do jejího krku.
Pokoušela se křičet, no on jí svou volnou rukou zavřel pusu, přitáhl si ji ještě blíž a pil a pil. Cítil, jak se lidská krev prohání jeho žilami a cítil se skvěle. Byl vyprahlý, dehydrovaný. Cestování v čase ho vyčerpalo a tohle bylo přesně to, co potřeboval k probuzení svého ducha.
Když cítil, jak její tělo ochabuje, sal víc a víc, pil víc, než mohl vůbec potřebovat. Nakonec, když se cítil kompletně nasycen, nechal její bezvládné tělo spadnout na podlahu.
Když se otočil a chystal se odejít, přistoupil k němu velký neoholený muž, kterému chyběl zub. Zpoza svého opasku vytáhl dýku.
Muž se podíval na zem na mrtvou ženu, pak nahoru na Kyla a zašklebil se.
“To byl můj majetek,” řekl muž. “Radím ti, abys mi za ni zaplatil.”
Muž udělal dva kroky směrem ke Kylovi a vrhl se na něj s dýkou.
Kyle se mu s jeho reflexy rychlosti světla snadno vyhnul, chytil muže za zápěstí a jedním pohybem mu zlomil ruku na dvě poloviny. Muž křičel, no předtím než stihl něco podniknout, Kylu mu vytrhl dýku z jeho ruky a tím stejným pohybem mu sekl do hrdla. Pak nechal jeho mrtvé tělo ležet na ulici.
Kyle se podíval dolů na dýku, složitou malou věc se slonovinovou rukojetí a přikývl. Nebyla vůbec špatná. Strčil si ji za opasek a rukou si ze rtů otřel krev. Zhluboka se nadechnul a, konečně spokojený, prošel uličkou a zpátky na ulici.
Ach, jak mu jenom Řím chyběl.
KAPITOLA TŘETÍ
Caitlin kráčela s knězem přes uličku v kostele, když dokončil blokování hlavního vchodu a utěsnění všech ostatních. Slunce zašlo a jak kráčel, zároveň zapaloval pochodně, které postupně osvětlovali obrovské místnosti kostela.
Caitlin se podívala nahoru a všimla si všechny obrovské kříže a přemýšlela, proč se tady cítí tak klidně. Neměla by, jako upír, mít strach z kostelů? Z křížů? Pamatovala si sídlo Bílého sabatu v New Yorském klášteře a kříže, které lemovali zdi. Caleb jí řekl, že vybrané upíří rasy kostely přijali. Pustil se do dlouhého monologu o historii upíří rasy a jejím vztahu s křesťanstvím, no ona ho tehdy úplně neposlouchala, byla do něj příliš zamilovaná. Teď si přála, aby věděla, o čem mluvil.
Kněz-upír provedl Caitlin přes boční dveře a ona si uvědomila, že rychle sestupují po kamenných schodech. Kráčeli dolů klenutou, středověkou chodbou a v průběhu cesty pořád zapaloval pochodně.
“Nemyslím si, že se vrátí,” řekl a popři chůzi zamkl další vchod. “Prohledají kvůli tobě krajinu a když tě nenajdou, půjdou do svých domovů. To dělají vždycky.”
Caitlin se tady cítila bezpečně a byla tak vděčná za pomoc tohoto muže. Přemýšlela, proč jí pomohl, proč kvůli ní riskoval svůj vlastní život.
“Protože patřím k tvému druhu,” řekl, otočil se, díval se přímo na ní a zkoumal ji svýma pronikavýma modrýma očima.
Caitlin vždycky zapomněla, jak snadno dokážou upíři číst jeden druhému myšlenky. Ale na chvíli taky zapomněla, že on byl jedním z nich.
“Ne všichni z nás mají z kostelů strach,” řekl a opět odpověděl na její myšlenky. “Víš, že naše rasa je roztříštěná. Náš druh—benevolentní druh—potřebuje kostely. Prospívají nám.”
Když zabočil do další chodby, k dalšímu malému schodišti, Caitlin přemýšlela, kam je vlastně vede. Myslí se jí prohánělo takové množství otázek, že nevěděla, na co se zeptat jako první.
“Kde jsem?” zeptala se a když to udělala, uvědomila si, že to byla první věc, kterou mu od jejich setkání řekla. Všechny její otázky z ní začali ve spěchu vypadávat. “V jaké krajině jsem? Jaký rok je?”