„Tohle je šílené!“ vykřikl Lucas, když mu zkroutili ruce za zády. „Armando! Přece nebudete věřit tomu smradovi!“
Zatímco strážní táhli Lucase pryč, Armando mlčel.
Starý muž měl obličej zkroucený vztekem. Křičel a působil stejně šíleným dojmem jako Hitler, když mu Oliver zničil bombu.
„Tohle není konec, Olivere Blue!“ ječel. „Jednou tě dostanu!“
Pak ho odtáhli za dveře a zmizel jim z dohledu.
Oliver si zhluboka vydechl. Dokázal to. Opravdu to dokázal. Zachránil Armandovi život.
Vzhlédl ke starému vynálezci stojícímu v chaosu jeho kanceláře. Působil šokovaně, ohromeně. Dlouho se jen vzájemně dívali do očí.
A pak se konečně Armando usmál.
„Dlouho jsem čekal, až tě zase uvidím.“
KAPITOLA DRUHÁ
Malcolm Mstivý namířil kuši. Pomalu vydechl. Stiskl spoušť.
Šipka jako blesk proletěla vzduchem a zabodla se přímo do středu. Perfektní výstřel. Malcolm se zakřenil.
„Skvělá práce, Malcolme,“ pronesl trenér Royce. „Od mého hvězdného žáka bych ani nic jiného nečekal.“
Malcolm mu hrdě vrátil kuši a vrátil se zpátky do řady spolužáků. Ti si ho žárlivě prohlíželi.
„Hvězdný žák,“ pitvořil se někdo.
Několik lidí se uchechtlo.
Malcolm jejich posměšky ignoroval. Měl důležitější věci, kterými se zabývat. Byl v Obsidiánové škole jen pár měsíců a už přeskočil děti, které tu byly celé roky. Byl to mocný vidoucí. Atomární – nejsilnější specializace, a navíc byl smíšený, kobaltový i bromový.
Co na tom, že se s ním nikdo nechtěl bavit? Přátele neměl už v době před příchodem do školy. Malcolmovi nijak nevadilo, pokud to tak bude i dál. Nebyl tu, aby si dělal přátele. Byl tu, aby vynikal a aby se stal nejlepším vidoucím, jakým bylo možné se stát. A aby zničil ty trapáky Ametysťáky, až na to přijde čas.
Náhle ucítil, jak mu něco narazilo zezadu do hlavy. Štíplo to a on po tom podvědomě sáhl. Když se podíval do dlaně, uviděl v ní mrtvou včelu.
Někdo na něj použil svoji moc. Prudce se otočil a pátral po viníkovi. Candice měla co dělat, aby se nesmála.
Malcolm přimhouřil oči. „Tos byla ty.“
„Jen tě bodla včela,“ odpověděla sladce.
„Vím, že jsi to byla ty. Máš biologickou specializaci. Jestli za to někdo může, tak ty.“
Candice nevinně pokrčila rameny.
Trenér Royce hlasitě zatleskal. „Malcolme Mstivý. Dívej se sem. Jen proto, že ti to jde skoro samo, nemusíš dělat nepořádek, když se snaží tvoji spolužáci. Trochu respektu.“
Malcolm prudce nasál vzduch. Nespravedlnost bodala stejně bolestivě jako včela.
Snažil se soustředit na spolužáky, kteří se postupně střídali a předváděli svoji mušku. Byl to typický zachmuřený den v Obsidiánové škole, ve vzduchu se vznášela mlha a všechno kvůli ní bylo vlhké. Velké hřiště se táhlo až k ohromnému panskému sídlu, ve kterém byla Škola pro Vidoucí profesorky Obsidiánové.
Na řadu přišla Candice. Šipka přeletěla vysoko nad terčem a Malcolm nemohl jinak než se usmát její smůle.
„Tohle jsou přesně dovednosti, které musíte vypilovat,“ vykřikl trenér Royce. „Když přijde na boj s ametystovými vidoucími, právě tohle je to, co je nejvíc překvapí. Tolik se soustřeďují na své specializace, až zapomínají na staré dobré zbraně.“
Koutek Malcolmových úst se zvedl ještě výš. Myšlenka na to, že nakope ty hloupé vidoucí ze školy profesora Ametysta mu zlepšila náladu. Nemohl se dočkat dne, kdy stane tváří v tvář jednomu z těch ubožáků. Pak mu ukáže, kdo je tady šéf. Ukáže mu, proč je Obsidiánová škola lepší. Proč si zaslouží být jedinou školou pro vidoucí.
V tu chvíli si Malcolm všiml několika dětí z druhého ročníku přicházejících na hřiště. Měli v rukou hokejové hole. Všiml si, že je mezi nimi Nataša Armstrongová. Chodila na soukromé lekce v knihovně, ty pro nadané studenty jako on. I když tam byl ve svých dvanácti letech nejmladší, ostatní se k němu chovali mile. Zvlášť Nataša. Neposmívala se mu za to, že je chytrý. A vůči profesoru Ametystovi cítila stejnou zášť jako Malcolm.
Nataša se rozhlédla a zamávala mu. Na tvářích se jí objevily roztomilé dolíčky. Malcolm její zamávání opětoval a cítil, že rudne.
To už ale slyšel Candicin sametový hlásek. „Páni, podívejme. Malcolm se zabouchl.“
Malcolm se přinutil dívat kupředu a ignoroval její posměšky. Candice se mu posmívala, protože ji odmítl. Takže žárlila, že starší dívka – navíc talentovaná a krásná jako Nataša Armstrongová, o něj měla zájem.
Zatímco druhá třída začala s hokejovým zápasem, vrátil se Malcolm pohledem zpět k impozantnímu viktoriánskému sídlu Obsidiánové školy. Přejel pohledem až k věži nahoře. Siluetu profesorky Obsidiánové v okně viděl jen nezřetelně, ale dívala se ven na svoje studenty. Pak upřela zrak přímo na Malcolma.
Musel se pousmát. Věděl, že ho sleduje. Sama si vybrala právě jeho na zvláštní misi. Už zítra se sejde s profesorkou Obsidiánovou osobně. Zítra mu řekne podrobnosti o jeho zvláštní misi. Do té doby bude klidně snášet posměšky i nadávky. Brzy už totiž bude hrdinou všech. Brzy bude jméno Malcolm Mstivý známé všem vidoucím ve všech časových osách. Dostane se do učebnic dějepisu.
Brzy bude v celém vesmíru znám jako ten, kdo jednou provždy zničil Školu pro Vidoucí.
KAPITOLA TŘETÍ
Olivera zalila vlna úlevy. Armando si ho nakonec přeci jen pamatoval. I přes všechno, co udělal v minulosti a změnu této časové osy na něj jeho hrdina z nějakého důvodu nezapomněl.
„Vy… vy si mě pamatujete?“ vykoktal Oliver.
Armando zamířil přímo k němu. Jeho držení těla bylo vzpřímenější, držel bradu výš. I jeho oblečení bylo lepší – tmavé kalhoty a košile, která mu dodávala sebevědomý vzhled. Tohle nebyl ten starý Armando, který poskytl Oliverovi úkryt před bouří. Ten shrbený, zanedbaný mlčenlivý muž, který strávil desítky let s nálepkou „bláznivý“. Tohle byl muž, který držel hlavu hrdě vzpřímenou.
Poplácal Olivera po rameni. „Pamatuji si, že před lety, v roce 1944 jsi mi řekl, že to za sedmdesát let bude dávat smysl. A teď už ho to dává. Lucas proti mně šel už celé roky.“ S ustaraným výrazem uhnul pohledem. „Myslím, že mě chtěl mrtvého.“
Oliver ucítil osten bolesti. Armando Lucasovi věřil a Lucas ho zradil nejhorším možným způsobem.
„Ale to už je pryč,“ prohlásil Armando. „Díky tobě.“
V tu chvíli cítil Oliver ohromnou hrdost. Pak si vzpomněl na rozhovor s profesorem Ametystem. Ještě nebyl konec. Ještě toho musel hodně udělat. Práce vidoucího nikdy nekončila a jeho osud byl propletený s Armandovým. Jen nevěděl, jakým způsobem.
Myšlenka na profesora Ametysta bodla Olivera u srdce. Prsty se dotkl amuletu. Byl studený jako led. Návrat do Školy pro Vidoucí teď nepřipadal v úvahu. Nejspíš se tam už nikdy nevrátí. Neuvidí své přátele Waltera, Simona, Hazel, Ralfa, ani Ester. Už nikdy si s nimi nezahraje switchit, ani se neprojde pod ohromným kapokem.
Armando se na něj laskavě usmál. „Protože jsme se vlastně oficiálně nikdy nepotkali, možná bych se ti měl představit. Jsem Armando Illstrom a vedu Illstromovy vynálezy.“
Oliver se probral ze smutných úvah. Potřásl Armandovi rukou a cítil, jak se mu tělem rozlévá teplo.
„Já jsem Oliver Blue, jsem z…“
Odmlčel se. Kam teď vlastně patřil? Do Školy pro Vidoucí ne, do továrny v téhle nové realitě, kde se s Armandem nikdy nesetkal, taky ne. Rozhodně ne do domu v New Jersey, kde bydleli Blueovi, o kterých věděl, že nejsou jeho skutečnými rodiči.
„Vlastně nevím, kam patřím,“ dodal smutně.
Vzhlédl k Armandovi.
„Možná, že právě to je tvůj skutečný úkol, Olivere Blue?“ pronesl Armando měkce, ale rozhodně. „Najít své místo ve světě?“
Oliver se zamyslel nad Armandovými slovy. Vzpomněl si na své skutečné rodiče, na muže a ženu, kteří se mu zjevovali ve snech. Chtěl je najít.
Byl ale zmatený.
„Myslel jsem, že mým úkolem je vás zachránit,“ řekl.