„Bylo nám strachy špatně! Volali jsme do všech nemocnic! Volali jsme řediteli do tvé školy a dali mu to pořádně sežrat! Dokonce jsme volali do novin!“
Oliver si složil ruce na hrudi, vzpomněl si na článek v novinách, ve kterém žádali o finanční pomoc. Stalo se to v jiné časové ose, ale to neznamenalo, že kdyby se dnes Oliver nevrátil domů, nedopadlo by to tu stejně.
„No jistě,“ pronesl sarkasticky.
„Proč jsi nepřijel autobusem?“ obořila se na něj máma. „Chris ho chytil. Proč ty ne?“
„Myslím, že vím,“ ozval se táta. „Oliver má hlavu tak vysoko v oblacích, že nad tím ani nepřemýšlel. Znáš ho, víš, že je pořád ztracený ve vlastních fantaziích.“ Těžce si povzdechl. „Zítra budu muset zavolat do školy a omluvit se. Víš, jak trapné to pro mě bude?“
Máma zavrtěla hlavou. „Kde jsi byl? Coural ses po ulicích? Nenastydl jsi?“ Pak si složila ruce na hrudi a nafoukla se. „Vlastně doufám, že jsi nastydl. Snad by ses tak aspoň poučil.“
Oliver mlčky poslouchal rodičovský výstup. Bylo to poprvé, co se od něj jejich slova jen odrážela. Jejich rozzlobené obličeje už v něm nevyvolávaly strach. Jejich hrubá slova se ho nedotýkala.
Uvědomil si, jak moc se změnil. Jak moc ho změnila Škola pro Vidoucí, nemluvě o tom, že zjistil, že Blueovi nejsou jeho skutečná rodina. Jako by mu zjištění, že je vidoucí, obléklo nějaký neviditelný neprůstřelný plášť a teď se ho nemohlo nic dotknout.
Sebevědomě stál a trpělivě čekal, až se odmlčí.
Než dostal šanci říct svoje, ozvalo se shora dunění kroků a objevil se Chris.
„Co tu děláš?“ zařval. „Myslel jsem, že jsi chcípl v bouřce.“
„Chrisi!“ napomenul ho táta.
Na zlomek sekundy si Oliver myslel, že by se za něj jeho rodiče možná mohli postavit. Postavit se svému tyranskému synovi. Samozřejmě se to ale nestalo.
Oliver si složil ruce na hrudi. Už se Chrise nebál. Dokonce se mu ani nezvýšil tep.
„Schovával jsem se. Před tebou. Pamatuješ, jak jsi mě honil se svými přáteli? Jak jsi mi vyhrožoval, že mě zbiješ?“
Chris nasadil nevěřícně výraz. „Nic takového jsem neudělal! Jsi lhář!“
Máma si skryla obličej v dlaních. Nesnášela hádky, ale nikdy neudělala nic, aby je zastavila.
Oliver zavrtěl hlavou. „Je mi jedno, že podle tebe lžu. Znám pravdu a ty taky. A navíc na tom vůbec nezáleží. Přišel jsem vám oznámit, že odcházím.“
Máma zvedla hlavu z dlaní. „Cože?“
Táta na Olivera zhrozeně zíral. „Odcházíš? Vždyť je ti jedenáct! Kam bys šel?“
Oliver pokrčil rameny. „To ještě nevím. Ale vím, že nejste moji skuteční rodiče.“
Všichni zalapali po dechu, Chris otevřel ústa údivem a pak všechno ztichlo.
„O čem to mluvíš?“ vykřikla máma. „Jistě, že jsme.“
Oliver přimhouřil oči. „Ne. Nejste. Lžeš. Kdo je to? Moje skutečná máma a táta. Co se jim stalo?“
Máma na něj zírala, jako by ji při něčem přistihl. Těkala očima všude kolem, jako kdyby hledala možnost útěku.
„Dobře,“ vyhrkla. „Adoptovali jsme tě.“
Oliver pomalu přikývl. Myslel, že se ho její slova dotknou, ale ve skutečnosti byla úleva slyšet potvrzení toho, že jeho rodiče jsou ti dva lidé z vizí, ne tihle dva příšerní. A že Chris není jeho skutečný bratr. Brutální tyran zatím vypadal, že šokem omdlí.
Máma pokračovala. „O tvých skutečných rodičích nic nevíme, dobře? Nedali nám o nich žádné informace.“
Oliverovi se zastavilo srdce. Doufal, že mu poskytnou alespoň dílek skládačky k odhalení toho, kým je. Ale nic se nedozvěděl.
„Vůbec žádné?“ zeptal se smutně. „Ani jejich jména?“
Táta udělal krok kupředu. „Ani jejich jména, ani jejich věk, ani jejich zaměstnání. Adoptivním rodičům se takové věci neříkají. Je to celé o štěstí, víš?! Klidně bys mohl být potomkem nějakého kriminálníka. Nebo cvoka.“
Oliver ho upřeně pozoroval. Byl si jistý, že jeho rodiče nejsou ani jedno z toho, ale přístup pana Bluea byl opravdu hrozný. „Tak proč jste mě vůbec adoptovali?“
„To tvoje matka,“ štěkl táta. „Chtěla druhé dítě. Netuším proč.“
Zhroutil se na gauč k mámě. Oliver na ně zíral a cítil se, jako by dostal ránu do žaludku. „Ty jsi mě nechtěl, viď? Proto ses ke mně choval tak hrozně.“
„Měl bys být vděčný,“ zamumlal táta, ale nepodíval se na něj. „Většina dětí se ztratí v systému.“
„Vděčný?“ zeptal se Oliver. „Vděčný, že jste mě skoro nekrmili? Že jste mi nedávali nové oblečení, ani hračky? Za matraci ve výklenku?“
„My tu nejsme ti špatní,“ bránila se máma. „To tvoji skuteční rodiče tě opustili! Zlost by sis měl vybíjet na nich, ne na nás.“
Oliver nereagoval. Ať už ho jeho rodiče chtěli opustit, nebo ne, neměl důkaz ani pro jedno z toho. To byla další záhada. Prozatím tedy bral mámina slova s rezervou.
„Alespoň je teď pravda venku,“ pronesl Oliver.
Chris konečně zavřel pusu. „Takže tenhle blbeček nakonec není můj brácha?“
„Chrisi!“ vykřikla máma.
„Takhle nemluv,“ dodal táta.
Oliver se jen ušklíbl. „Ano, jistě, Christopher John Blue. Vzhledem k tomu, že si tu teď říkáme pravdu, tak váš syn – skutečný, biologický syn – je tyran. Šikanoval mě celý život, a to nemluvím o ostatních dětech ve škole.“
„To není pravda!“ zařval Chris. „Nevěřte mu! Není to ani váš skutečný syn. Je… není nikdo! Nula! Nicka!“
Máma s tátou se na Chrise dívali se šokovaným výrazem.
Oliver se jen ušklíbl. „Zdá se, že jste odhalili pravdu i sami.“
Všichni ohromeně ztichli. Oliver ale neskončil, ještě ne. Přecházel tam a zpátky, jako by mu patřilo všechno a všichni v místnosti.
„Teď to bude takhle,“ řekl a nepřestával pochodovat. „Vy mě nechcete. A já nechci vás. Nikdy jsem tu neměl být, takže odejdu. Nebudete mě hledat. Nebudete o mně mluvit. Ode dneška, jako bych nikdy neexistoval. A já za to nepůjdu na policii a neřeknu jim o letech utrpení, o tom, jak jsem spal ve výklenku a dostával mizerné příděly jídla. Domluveno?“
Přelétal pohledem z jednoho páru modrých očí k dalšímu. Jak hloupý byl, pomyslel si teď, když si to se svýma hnědýma očima neuvědomil už dávno.
„Domluveno?“ zeptal se znovu pevným hlasem.
S uspokojením si uvědomil, že se všichni třesou. Jeho máma přikývla. Chris také.
„Domluveno,“ vykoktal táta.
„Dobře. Teď mě nechce si sbalit a už o mně neuslyšíte.“
Cítil na sobě pohledy všech lidí v místnosti. Zamířil k výklenku, sebral svůj kufr stále ještě plný kusů vynálezů a vložil do něj i knihu s vynálezci.
Pak vytáhl z kapsy kompas a položil ho nahoru.
Už se chytal kufr zavřít, když si všiml pohybu ukazatelů kompasu. Jeden teď ukazoval na symbol vypadající jako kahan. Druhý se vznášel nad symbolem ženské postavy. Třetí ukazoval na promoční čepici.
Oliver v duchu skládal význam informací. Mohl ho kompas navádět k paní Belfryové? Kahan mohl reprezentovat přírodní vědy, které učila. Ženská postava byla zcela zřejmá a promoční čepice mohla znamenat učitelku.
To musí být znamení, pomyslel si nadšeně Oliver. Vesmír ho naváděl.
Zavřel kufr a podíval se na Blueovi. Všichni ho tiše sledovali, byli očividně šokovaní. Olivera uspokojilo, jak se tváří.
Pak si ale všiml, že Chris zatíná ruce v pěst. Věděl, co to znamená – Chris se chystal k útoku.
Na reakci měl jen zlomek sekundy. Použil svoji moc, aby svázal Chrisovy tkaničky jednu s druhou.
Chris se vrhl kupředu, zakopl kvůli svázaným tkaničkám a padl na podlahu. Zasténal.
Máma vyjekla. „Jeho tkaničky! Viděl jsi jeho tkaničky?“
Táta zbledl. „Ony… ony se svázaly.“
Chris ze země zíral na Olivera. „To jsi byl ty. Ne snad? Jsi zrůda.“
Oliver nevinně pokrčil rameny. „Nemám tušení, o čem to mluvíš.“
Pak se obrátil na patě a s kufrem v ruce vyrazil z domu. Zabouchl za sebou dveře.
Jak šel, roztáhl se mu na rtech úsměv.
Blueovi už nikdy víc neuvidí.
KAPITOLA PÁTÁ
Oliver stál před Campbellovou juniorskou střední. Na hřišti panoval stejný ruch jako obvykle, všude pobíhaly děti, křičely a jako granáty kolem sebe házely míče.
Oliver pocítil záchvěv úzkosti. Ne, že by se bál dětí – nebo přejít hřiště plné svištících basketbalových míčů – bylo to proto, že se měl znovu setkat s paní Belfryovou.