Caitlin se otočila a podívala se z okna na noční oblohu. Okno bylo ve tvaru velkého oblouku a bez skla. Vypadalo jako ty, které se dají vidět ve starých, středověkých klášterech.
V minulosti by stará Caitlin, člověk, zaváhala, přemýšlela by nad tím, co udělá, zpochybňovala by se. Ale znovuzrozená Caitlin necítila žádné obavy. Prakticky vteřiny potom, jak na to pomyslela, vstala a sprintovala přímo za tím.
Stačilo jenom pár krátkých kroků, Caitlin vyskočila na okenní parapet a vletěla do otevřeného prostoru.
Nějaká část z ní, nějaký instinkt jí říkal, že když už bude jednou ve vzduchu, její křídla se samy rozprostřou. Pokud by se mýlila, znamenalo by to celkem slušný pád, stovky stop až dolů na zem. Ale znovuzrozená Caitlin neměla pocit, že by se vůbec někdy mohla mýlit.
A nemýlila se. Když Caitlin vletěla do noci,její křídla se rozprostřeli zpod jejích lopatek a ona cítila ohromující vzrušení z lítání, z plachtění ve vzduchu. Byla okouzlena tím, jak široké a dlouhé byly její křídla, byla nadšená z toho, že cítí, jak jí přes tvář, tělo a vlasy proudí čerstvý noční vzduch. Byla noc, no měsíc byl tak plný a velký, že osvětloval všechno tak, že to vypadalo, jako by byl den.
Caitlin se podívala dolů a viděla svět z ptačí perspektivy. Cítila vodu a měla pravdu. Byla na ostrově. Všude kolem ní, do každého směru, se roztékala obrovská, nádherná řeka. Její vody byly velmi klidné a osvětlené měsíčním svitem. Byla to nejširší řeka, jakou kdy viděla. A tam, v jejím středu, byl drobný ostrov, na kterém spala. Malý ostrov, sotva větší než pár desítek akrů, kterého jednomu konci dominoval rozpadající se skotský hrad, poloviční ruina. Zbytek ostrova byl úplně pohlcen bujným lesem.
Jak Caitlin letěla vzduchem nahoru a dolů, po proudech větru, točila se, klesala a stoupala, objela ještě jednou celý ostrov. Hrad byl obrovský a velkolepý. Části z něj se rozpadávali, no jiné, které byly skryty před pohledem zvenku, v interiéru, byly perfektně zachované. Byly tam vnitřní a vnější nádvoří, opevnění, věže, schodiště a akry a akry zahrad. Byl dostatečně velký, aby pojal malou armádu.
Když se přiblížila, viděla, že interiér hradu byl osvětlený pochodněmi. A hemžilo se to tam lidmi. Byli to upíři? Její smysly jí říkali, že ano. Její vlastní druh. Kráčeli kolem a bavili se mezi sebou. Někteří trénovali, bojovali s mečem, hráli hry. Ostrov byl plný aktivity. Kdo byli tito lidé? Proč byla tady? Přivedli ji sem oni?
Jak Caitlin dokončila svůj okruh, spatřila místnost, ze které vyletěla. Byla na vrcholu nejvyšší věže a otevírala se do velké, opevněné, otevřené terasy. Na ní stál jeden osamocený upír. Caitlin nemusela letět blíž aby zjistila, kdo tím upírem byl. Ve hloubi svého srdce a duše to věděla už teď. Proudila v ní jeho krev a ona ho milovala celým svým srdcem. A teď, když ji proměnil, milovala ho i něčím víc než jen láskou. I z této velké vzdálenosti věděla, že ta osamocená postava kráčející před jejím pokojem byl Caleb.
Při pohledu na něj se její srdce vznášelo. Byl tady. Byl opravdu tady. Stál tam, čekal, přímo před jejím pokojem. Musel tady čekat, až se zotaví. Po celý ten čas.
Kdo mohl vědět, kolik času uběhlo? Nikdy ji neopustil. I po tom všem, co se stalo a co se dělo i teď. Milovala ho víc, než dokázala vypovědět. A teď budou spolu až na věčnost.
Stál tam, nakláněl se nad hradby, díval se dolů na řeku a tvářil se znepokojeně a smutně.
Caitlin letěla přímo k němu, doufala, že ho překvapí, že na něj udělá dojem svými novými schopnostmi.
Caleb se překvapeně podíval nahoru a jeho tvář se rozzářila radostí.
Ale jak se Caitlin chystala přistát, něco se pokazilo. Cítila, že ztrácí rovnováhu, ztrácí kontrolu. Cítila, jako by letěla příliš rychle a nevěděla to včas napravit. Jak se dostala až k hradbám, poškrábala si koleno a tvrdě přistála na kámen.
“Caitlin!” vykřikl Caleb a běžel k ní.
Caitlin ležela na tvrdém kamenu a cítila, jak jí nohou přechází nový proud bolesti. Byla v pořádku. Pokud by byla tou starou Caitlin, pouze člověkem, zlomila by si několik kostí. No tato nova Caitlin věděla, že se od toho může odrazit a rychle se zotavit, pravděpodobně za několik minut.
Ale cítila se zahanbeně. Chtěla překvapit Caleba a udělat na něj dojem. Teď vypadala jako idiot.
“Caitlin?” zeptal se ještě jednou, klečel vedle ní a jednu ruku měl položenou na jejím rameně. “Jsi v pořádku?”
Podívala se na něj a rozpačitě se usmála.
“To je ale způsob, jak na tebe zapůsobit,” řekla a připadala si jako blázen.
Rukou jí prošel po noze a kontroloval její zranění.
“Už víc nejsem člověk,” vyštěkla. “Už se o mě nemusíš bát.”
V okamžiku olitovala své slova a tón, jakým to řekla. Vyznělo to jako obvinění, téměř jako by litovala, že byla proměněná. A nechtěla použít tak krutý tón. Naopak, milovala jeho doteky a to, že byl tak starostlivý. Chtěla mu poděkovat, říct mu tohle všechno a ještě víc, no jako obvykle to pokazila a řekla nesprávnou věc v nesprávný čas.
Jak zlý první dojem musela udělat jako nová Caitlin. Pořád prostě nedokázala držet jazyk za zuby. Některé věci se očividně nezmění ani s nesmrtelností.
Posadila se a chystala se položit ruku na jeho rameno a omluvit se, když najednou uslyšela kňučení a na tváři ucítila chlupaté klubko. Zaklonila se a uvědomila si, co to bylo.
Růže. Její vlčí mládě, Růže, skočila Caitlin do náruče. Růže kňučela od nadšení a olizovala Caitlin po celé tváři. Caitlin si nemohla pomoct a musela se začít smát. Objala Růži, odtáhla ji a podívala se na ní.
Pořád mládě, no Růže troche povyrostla a byla větší, jak si ji Caitlin pamatovala. Caitlin přemýšlela a vzpomenula si, že Růži naposled viděla v Králově kapli, když ležela na podlaze a krvácela po Samanthiném zásahu. Byla si jistá, že Růže byla mrtvá.
“Dostala se z toho,” řekl Caleb, který jí jako obvykle četl myšlenky. “Je tvrdá. Jako její máma,” dodal s úsměvem.
Caleb na ně musel celý ten čas dohlížet.
“Jak dlouho jsem byla mimo?” zeptala se Caitlin.
“Týden,” řekl Caleb.
Jeden týden, pomyslela si Caitlin. Neuvěřitelné.
Měla pocit, jako kdyby byla mimo několik let. Cítila se, jako kdyby umřela a vrátila se zpátky do života, no v jiné formě. Cítila se být úplně nová, jako by začínala život odznovu a s čistým štítem.
No když si vzpomenula na všechny události, které se stali, uvědomila si, že jeden týden byl taky věčnost. Ukradli meč. A unesli jejího bratra Sama. A přešel už celý týden. Proč po nich Caleb nešel? Tady záleželo na každé minutě.
Caleb se postavil na nohy, tak jako i Caitlin. Stála oproti němu a dívala se mu nahoru do očí. Její srdce začalo tlouct. Nevěděla, co má dělat. Jaký byl protokol, etiketa. Teď, když byli oba praví upíři? Teď, když on byl ten, který ji proměnil? Byli spolu? Pořád ji stejně miloval, i když byla teď z jeho rasy? Budou teď spolu navěky?
Cítila se nervózněji jako kdykoliv předtím, jako by bylo v stávce víc než kdy jindy.
Natáhla se a jemně položila ruku na jeho tvář.
Podíval se jí do očí a ty jeho zářily v měsíčním svitu.
“Děkuji,” řekla jemně.
Chtěla říct miluji tě, ale nedokázala to ze sebe dostat. Chtěla se zeptat: Budeš už navždy se mnou? Pořád mě miluješ?
Ale navzdory všemu, navzdory všem jejím nově objeveným schopnostem neměla odvahu to říct. Mohla alespoň říct, Děkuji, že jsi mě zachránil, nebo Děkuji, že jsi na mě dával pozor, nebo Děkuji, že jsi tady. Věděla, čeho všeho se musel vzdát, aby tady mohl být, kolik toho musel obětovat. Ale vše, co dokázala říct, bylo Děkuji.
Pomalu se usmál, natáhl jednu ruku a jemně jí odhrnul vlasy z tváře za ucho. Pak jí hřbetem ruky pohladil po tváři a studoval ji.
Hádala, nad čím přemýšlí. Chystal se jí projevit svou nekonečnou lásku? Chtěl ji políbit?
Měla pocit, že ano a najednou zůstala hodně nervózní. Nervózní z toho, jaký bude jejich nový život. Nervózní z toho, co se stane, pokud jim to nevyjde. A tak místo toho, aby si vychutnala tuto chvíli, musela ji zničit. Otevřela její velká, tlustá ústa, i když všechno co chtěla, bylo nechat je zavřené.