A přesto, když Theos přistál, umístil své vejce do odlehlého lesa, stal se tak zranitelný. Draze za to zaplatil, obdržel čerstvá zranění od pandesianských vojáků a ztratil své vejce z dohledu, jak v rychlosti prchal, jeho život byl zachráněn jen tím jedním člověkem, Kyrou. V tu zmatenou noc, ve sněhové vánici a zuřící vichřici by nikdy nebyl schopen své vejce, které bylo pohřbené ve sněhu, znovu najít i přesto, že kroužil a znovu a znovu se vracel. Byla to chyba, za kterou se nenáviděl, chyba, za kterou vinil lidskou rasu a kvůli které by nikdy, nikdy neodpustil.
Theos se vrhal střemhlav ještě rychleji, doširoka otevřel svou čelist, zuřivě řval křikem, který třásl samotnými stromy a plival proud plamene tak horkého, že se ho i on sám lekal. Byl to ohromný proud, dost silný na to, aby vyhladil celé město, a pršel dolů na jeho nahodilý cíl: malou vesnici, která měla tu smůlu, že mu ležela v cestě. Několik stovek lidí, kteří byli tam dole rozmístěni po farmách a vinohradech, neměli ani ponětí o smrti, která se na ně chystala.
Pohlíželi vzhůru, jejich tváře zmrazené hrůzou, jak se plameny blížily – ale už bylo příliš pozdě. Křičeli a utíkali o život, ale mračna plamenů je dohnala. Plameny nikoho neušetřily – muže, ženy, děti, farmáře, bojovníky, všechny, kdo běželi a všechny, kdo stáli jako zmrazení. Theos zamával svými ohromnými křídly a všechny je zapálil, zapálil jejich domy, jejich zbraně, zvířata, majetek. Všichni do jednoho zaplatí.
Když se Theos konečně zase vznesl, nic nezbylo. Tam, kde kdysi stála vesnice, byl nyní rozsáhlý požár, plameny, po kterých brzy zůstane jen popel. To je příhodné, pomyslel si Theos: lidé vzešli z prachu a prachem se opět stanou.
Theos nezpomalil. Pokračoval v letu, letěl nízko nad zemí, burácel, jak sekal stromy, chňapal větve jedním tahem, trhal listí na kousky. Letěl podél vrcholků stromů, budoval si pod sebou cestu, stále plival plameny. Jak letěl, zanechával za sebou ohromnou ohnivou stopu, zjizvenou zemi, cestu ohně pro Escalon, aby na něj vždy vzpomínal. Zapálil ohromné pruhy Trnového lesa, věděl, že nedoroste nejdříve, než za tisíc let, věděl, že na této zemi zanechá strup, a jak na to myslel, uspokojovalo ho to. Dokonce jak plival oheň, uvědomil si, že jeho plameny mohou najít a spálit jeho vlastní vejce. A přesto byl přemožený zuřivostí a frustrací a nemohl to zastavit.
Jak letěl, krajina se pod ním postupně měnila. Lesy a pole nahradily kamenné budovy a Theos se podíval dolů a viděl, že letí nad rozprostírající se posádkou, plnou tisíců vojáků v modrém a žlutém brnění. Pandesiané. Vojáci si prohlíželi nebe v panice a údivu, jejich brnění se lesklo. Ti chytří utekli; ti stateční tam stáli a jak se blížil, házeli po něm kopí a oštěpy.
Theos plivl a spálil všechny jejich zbraně ještě ve vzduchu, ty pak padly zpět na zem v kupách popela. Jeho plameny padaly dále dolů, až dopadly na nyní prchající vojáky a spálily je zaživa, uvězněné v jejich zářivých kovových oblecích. Theos věděl, že brzy budou všechny tyto kovové obleky jen reznoucí slupky na zemi, suvenýr jeho návštěvy. Nezastavil se, dokud nespálil posledního vojáka a nezanechal z posádky nic než gigantický plamenný kotel.
Theos letěl dál, letěl na sever, nemohl se zastavit. Krajina se znovu a znovu změnila a dokonce se nezastavil, ani když uviděl něco zvláštního: tam daleko dole se objevilo ohromné stvoření, obr, který vylezl z tunelu pod zemí. Bylo to stvoření, jaké Theos předtím nikdy neviděl, plné síly. A přesto Theos nepocítil strach; naopak, pocítil zlost. Zlost, protože se mu postavilo do cesty.
Bestie se podívala vzhůru a jeho groteskní tvář se svraštila strachem, jak se Theos vrhl dolů. Také se otočila a utekla zpět do své díry – ale Theos jej nenechá odejít tak snadno. Když nemůže najít své dítě, pak je všechny zničí, lidi i bestie. A zastaví se jen, až z Escalonu nic nezbude.
KAPITOLA DRUHÁ
Vesuvius stál v tunelu a díval se vzhůru na paprsky slunečního světla, které na něj dolů padaly, světla Escalonu, a vychutnával si nejsladší pocit ve svém životě. Ta díra vysoko nad ním, ty paprsky, které na něj dolů září, představovaly vítězství větší, než o jakém kdy snil, dokončení tunelu, které si celý život představoval. Ostatní říkali, že ho nemůže postavit, a Vesuvius věděl, že dosáhl toho, čeho jeho otec a jeho otec před ním nemohli, vytvořil cestu pro celý národ Mardy, aby vpadl do Escalonu.
Prach se stále točil ve světle, ve vzduchu bylo stále plno suti, jak obr prorazil díru ve stropě, a Vesuvius skrze ni pohlížel a věděl, že ta díra vysoko nad ním představuje jeho cíl. Jeho celý národ mu bude v patách; brzy bude celý Escalon jeho. Doširoka se usmíval, už si představoval to znásilňování a týrání a destrukci, která na něj čeká. Bude to krvelačný festival. Vytvoří národ otroků a národ Mardy bude dvakrát takový – a stejně tak teritorium.
“NÁRODE MARDY, KUPŘEDU!” vykřikl.
Za ním se začal ozývat velký řev, jak se stovky skřítků nacpaly do tunelu a pozvedly své halapartny a vyrazily s ním. Vedl je, zaútočil vzhůru tunelem, klouzalo mu to a podklouzávalo na v blátě a kamení, jak si razil svou cestu směrem k otvoru, vstříc dobývání. S Escalonem na dohled se třásl vzrušením, jak se pod ním země třásla, otřesy od obra, který nad ním pištěl, ta bestie byla také zjevně nadšená, že je osvobozená. Vesuvius si představoval tu škodu, kterou tam nahoře obr provede, bude tam volně řádit a terorizovat krajinu – a ještě více se usmál. Také si užije zábavu a až Vesuvia omrzí, tak ho zabije. Ale prozatím bude hodnotným přínosem v jeho hrůzném řádění.
Vesuvius se podíval vzhůru a zmateně zamrkal, když viděl, jak nebe nad ním najednou potemnělo a pocítil ohromnou vlnu horka. Byl zmatený, když uviděl, jak se blíží stěna z plamenů a najednou pokrývá krajinu. Nemohl porozumět tomu, co se děje, když se na něj snesla příšerná vlna horka a sežehla mu obličej, poté následoval řev obra – a poté hrůzný bolestný výkřik. Obr zadupal, bylo jasné, že ho něco zranilo, a Vesuvius vzhlédl plný hrůzy, protože se z nevysvětlitelných důvodů otočil zpět. Jeho obličej byl napůl spálený a hnal se zpět do tunelu pod zem – a přímo na něj.
Vesuvius hleděl, ale nemohl porozumět té noční můře, která se před ním vyjevila. Proč by se obr otočil zpět? Odkud pocházelo to horko? Co mu spálilo obličej?
Vesuvius potom uslyšel zamávání křídel a výkřik mnohem hrůznější, než ten obrův – a věděl. Zatřásl se, když si uvědomil, že tam nahoře přelétlo něco mnohem hrůznějšího, než obr. Bylo to něco, o čem si Vesuvius nemyslel, že ve svém životě kdy potká: drak.
Vesuvius tam stál, zmrazený strachem poprvé ve svém životě, celá jeho armáda skřítků zmrazená za ním – všichni najednou uvězněni. To nepředstavitelné se právě událo: obr vyděšeně utíkal před něčím ještě větším, než byl on sám. Spálený, vyděšený, v panice, obr se při sestupu rozmáchl svými ohromnými pěstmi, praštil svými děsivými drápy a Vesuvius s hrůzou pozoroval, jak byli skřítci kolem něj rozplácnuti. Ať už bylo v jeho cestě cokoli, bylo to rozmačkáno jeho nohama, rozpůleno jeho drápy a rozdrceno jeho pěstmi.
A potom, ještě předtím, než mohl uhnout z cesty, pocítil Vesuvius, jak mu praskají jeho vlastní žebra, když ho obr nabral a vyhodil ho do vzduchu.
Pocítil, jak letí vzduchem, točí se, celý svět se mu motal – a pak se jeho hlava roztříštila o skálu, tělem mu projela příšerná bolest, jak narazil na kamennou zeď. Jak padal k zemi, ztrácel vědomí, a poslední věc, kterou viděl, byl obr, který všechno ničil, ničil všechny jeho plány, vše pro co pracoval, a uvědomil si, že zde hluboko pod zemí zemře, ani ne stopu vzdálený od snu, na který už málem dosáhl.