“BRÁNA!” zakřičel Duncan na své muže, když skončili s bitvou s ostatními vojáky.
Jeho muži přispěchali, seskočili z koní, přiběhli k němu a pomohli mu zatlačit a otevřít masivní bránu. Tlačili vší svou silou – a přesto se sotva pohnula. Přidali se k nim další jeho muži a jak všichni společně tlačili, začala se pomalu pohybovat. Kousíček po kousíčku se otevírala a brzy tam bylo dostatek místa, aby dal Duncan do mezery nohu.
Duncan vmáčkl rameno do mezery a zatlačil vší svou silou až bručel a jeho paže se mu třásly. Z tváře mu tekl pot, i přes ranní chlad, jak se rozhlédl, uviděl záplavu vojáků, kteří se valili z kasáren. Většina z nich se utkala s Kavosem, Bramthosem a jejich muži, ale dost z nich po stranách proklouzlo a mířili na ně. Rozbřeskem zazněl náhlý jekot a Duncan vedle sebe uviděl jednoho ze svých mužů, dobrého vůdce, věrného muže, který padl k zemi. Viděl v jeho zádech oštěp a podíval se vzhůru, kde byli pandesiané na dostřel.
Další pandesiané pozvedli svá kopí, aby je na ně hodili a Duncan se připravil, uvědomil si, že tentokrát se skrze bránu nedostane – až najednou, k jeho překvapení, vojáci zavrávorali a padli tváří na zem. Pohlédl vzhůru a viděl šípy a meče v jejich zádech a pocítil nával vděku, když viděl Bramthose a Seaviga, kteří vedou stovku mužů, kteří se oddělili od Kavose, který bojoval s posádkou, a pak se otočili, aby mu znovu pomohli.
Duncan se snažil dvakrát tolik, vší svou silou tlačil a Anvin a Arthfael se vtěsnali vedle něj, věděl, že mezera musí být dostatečně velká, aby jeho muži prošli dovnitř. Konečně, ještě více jeho mužů zatlačilo, zabořilo chodidla do zasněžené země a začali kráčet. Duncan šel krok po kroku až se brána konečně s vrzáním napůl otevřela.
Za ním zazněl vítězný pokřik a Duncan se otočil a viděl Bramthose a Seavig, kteří vedou stovku mužů na koňských hřbetech dovnitř, všichni se hnali k otevřené bráně. Duncan vytáhl svůj meč, pozvedl ho vysoko a zaútočil, vedl své muže otevřenou branou a jednou nohou bezhlavě vstoupil do hlavního města.
Oštěpy a šípy na ně stále pršely a Duncan okamžitě věděl, že musí získat kontrolu nad cimbuřím, které bylo také vybaveno katapulty, které jeho mužům dole mohly způsobit nekonečnou škodu. Podíval se vzhůru na cimbuří, přemýšlel nad nejlepším způsobem, jak se dostat nahoru, když najednou zaslechl další výkřik a podíval se před sebe a viděl velkou jednotku pandesianských vojáků, kteří se hnali městem a směřovali k nim.
Duncan se jim směle postavil.
“MUŽI ESCALONU, KDO OBÝVÁ NAŠE VZÁCNÉ HLAVNÍ MĚSTO!?” křičel.
Jeho muži zakřičeli a vyrazili za ním, zatímco Duncan naskočil na svého koně a vedl je vstříc vojákům.
Jak se voják střetl s vojákem a kůň s koněm, zaznělo ohromné zacinkání zbraní, a Duncan a stovka jeho mužů, zaútočila na stovku pandesianských vojáků. Duncan cítil, že jsou pandesiané za rozbřesku překvapeni, ucítili krev, když uviděli Duncana a pár jeho mužů – ale nečekali za Duncanem takové ohromné posily. Viděl, jak se jejich oči rozšířily, když spatřili Bramthose, Seaviga a všechny jejich muže, kteří se valili městskou bránou.
Duncan pozvedl svůj meč a vyblokoval úder meče, bodnul vojáka do střev, zatočil se a udeřil dalšího do hlavy svým štítem, potom uchopil oštěp z jeho popruhu a na dalšího jím vrhl. Beze strachu si davem razil cestu, kosil muže nalevo a napravo a všude kolem sebe, Anvin, Arthfael, Bramthos, Seavig a jejich muži dělali totéž. Byl to dobrý pocit, být zpět v hlavním městě, v těchto ulicích, které kdysi tak dobře znal – a byl to ještě lepší pocit, zbavovat ho Pandesianů.
Brzy se u jejich nohou nahromadily tucty Pandesianů, všichni nebyli schopni zastavit příliv Duncana a jeho mužů, jako by to byla vlna, která burácela hlavním městem za úsvitu. Duncan se svými muži měli mnohé co ztratit, došli tak daleko, a tito muži, kteří stáli v ulicích na stráži, byli daleko od domova, bez morálky byl jejich cíl oslabený, jejich vůdci byli daleko a nepřipravení. Nakonec se nikdy nestřetli v pravé bitvě se skutečnými bojovníky Escalonu. Jak se změnila míra přesily, tak se pandesianští vojáci, kteří ještě zbyli, otočili a uprchli, vzdali se – a Duncan a jeho muži jeli rychleji a pronásledovali je a skolili je svými šípy a oštěpy až do posledního.
Když byla cesta do hlavního města pročištěná, šípy a oštěpy na ně stále pršely, Duncan se otočil a znovu se zaměřil na cimbuří a další z jeho mužů padl z koně, v rameni měl zabodnutý šíp. Potřebovali získat cimbuří, vyšší úroveň nad zemí, nejen aby zastavili šípy, ale aby pomohli Kavosovi; nakonec tam za zdmi Kavos stále nebyl v převaze a bude na cimbuří s katapulty potřebovat Duncanovu pomoc, pokud mají mít šanci přežít.
“NAHORU!” zakřičel Duncan.
Duncanovi muži pokřikli a následovali ho, poté co na ně ukázal, odřízli se od skupiny, polovina následovala jeho a druhá polovina následovala Bramthose a Seaviga až na vzdálený konec nádvoří, aby vystoupali z druhé strany. Duncan mířil na kamenné schody, které lemovaly postranní zdi a které vedly na cimbuří. Stál tam na stráži tucet vojáků a ti se podívali vzhůru na blížící se útočníky s doširoka otevřenýma očima. Duncan se na ně vyřítil a on i jeho muži vrhli oštěpy a všechny je zabili ještě předtím, než stihli pozvednout štíty. Nebylo času nazbyt.
Dostali se ke schodům a Duncan seskočil a vedl útok v zástupu, vzhůru po schodech. Podíval se překvapeně vzhůru, když viděl, že pandesiánští vojáci běží dolů, aby se s ním setkali, měli vysoko pozvednuté oštěpy a byli připraveni je vrhnout; viděl, že jsou ve výhodě, protože běží dolů a nechtěl ztrácet čas střetnutím na blízko, protože na něj pršely oštěpy, rychle přemýšlel.
“ŠÍPY!” zavelel Duncan mužům za sebou.
Duncan se sehnul, zalehl k zemi a za okamžik ucítil, jak mu nad hlavou prosvištěly šípy, protože jeho muži následovali jeho pokynů, vykročili kupředu a začali střílet. Duncan se podíval spokojeně vzhůru, jak skupina vojáků, kteří se hnali dolů úzkým kamenným schodištěm, zavrávorali a spadli stranou ze schodiště, při pádu vykřikli a přistáli na kamenném nádvoří hluboko pod nimi.
Duncan pokračoval v běhu po schodech vzhůru, utkal se s vojákem, protože jich několik dalších zaútočilo, a jednoho skopl přes okraj. Potom se zatočil a udeřil dalšího svým oštěpem, ten také odletěl, a potom bodl vzhůru svým mečem a probodl dalšího do brady.
Ale pak se Duncan ocitl zranitelný na úzkém schodišti a Pandesian na něj zezadu skočil a táhl ho ke kraji. Duncan se držel jako o život, prsty se chytal kamene, nebyl schopen se udržet a už už padal – když najednou muž nad ním zhadrovatěl a přepadl mu přes rameno, přes okraj, a byl mrtev. Duncan v jeho zádech zahlédl meč a otočil se, kde uviděl Arthfaela, který mu pomohl zpět na nohy.
Duncan pokračoval v útoku, byl vděčný, že má své muže zpět a stoupal poschodí po poschodí, vyhýbal se oštěpům a šípům, blokoval je svým štítem, až konečně vystoupal na cimbuří. Na vrcholku byla široká kamenná plošina, snad deset yardů široká, která se rozprostírala nad bránou, a byla plná pandesianských vojáků, byli hlava na hlavě, a všichni byli vyzbrojení šípy, kopím, oštěpy, všichni byli zabraní do vrhání zbraní dolů na Kavosovy muže. Jak Duncan se svými muži vystoupal, přestali útočit na Kavose a místo toho se otočili, aby se s ním utkali. V ten okamžik Seavig a druhá skupina mužů vystoupali po schodech na vzdálené straně nádvoří a zaútočili na vojáky na druhé straně. Ti byli mezi nimi zmáčknuti a neměli kam se hnout.
Prostoru pro boj bylo málo, bojovali na blízko, protože muži ve všech směrech bojovali o každý vzácný kousíček místa. Duncan pozvedl svůj štít a meč, všude znělo cinkání, boj byl krvavý, zblízka, a on sekal jednoho muže za druhým. Duncan se sehnul a vyhnul se úderu, poklesl svým ramenem a přehodil nejednoho muže přes okraj, ti křičeli a padali vstříc smrti, věděl, že někdy jsou nejlepší zbraní vlastní ruce.