Byly tady nějaké záblesky, vzpomínky z časů, kdy byla malá, vzpomínky, jak s ním někam odchází. Myslela si, že to bylo někdy v létě. Pamatovala si na oceán. A bylo horko, hodně horko. No opět, nebyla si jistá, jestli to byla skutečná vzpomínka. Zdálo se, že tato vzpomínka se více a více rozmazává. A nedokázala si vzpomenout, kde přesně tato pláž byla.
“Hrozně mě to mrzí,” řekla. “Přeju si, abych ti měla co říct. Pokud ne kvůli tobě, tak aspoň kvůli sobě. Ale prostě nemám. Netuším, kde může být. A taky netuším, jak ho najít.”
Caleb se otočil a díval se na řeku. Zhluboka si povzdechl. Civěl na led a jeho oči opět jednou změnili barvu, tentokrát na mořskou šedou.
Caitlin cítila, že ten čas se blíží. V kterékoliv chvíli se mohl otočit a říct jí tu zprávu. Že odchází. Už pro něj neměla žádný význam.
Téměř si chtěla něco vymyslet, nějakou lež o jejím otci, nějakou stopu, jen aby s ní zůstal. Ale věděla, že to nemůže udělat.
Bylo jí do pláče.
“Nerozumím,” řekl jemně Caleb, pořád koukajíc na řeku. “Byl jsem si jistý, že jsi vyvolená.”
Potichu civěl. Jak čekala, měla pocit, že uběhlo několik hodin.
“A taky je tady něco jiného, čemu nerozumím,” řekl nakonec, otočil se a podíval se na ní. Jeho velké oči byli hypnotizující.
“Když jsem s tebou, něco cítím. Skryté. Při ostatních vždy dokážu vidět životy, které jsme spolu prožili, všechny chvíle, kdy se naše cesty skřížili, v jakékoliv inkarnaci. Ale s tebou…je to zamlžené. Nevidím nic. To se mi nikdy předtím nestalo. Je to jako…by mi bylo zabráněno něco vidět”
“Možná jsme žádné neměli,” odpověděla Caitlin.
Zavrtěl hlavou.
“To bych viděl. S tebou nevidím nic. Nevidím ani naši společnou budoucnost. A to se mi nikdy nestalo. Nikdy za 3000 let. Cítím se jako…nějakým způsobem si tě pamatuju. Cítím se, jako bych byl na pokraji toho, že něco uvidím. Je to někde v mé mysli. Ale nepřichází to. Zblázním se z toho.”
“Tak tedy,” řekla, “možná tam nakonec opravdu nic není. Možná je to pouze tady, teď. Možná tu nikdy nebylo nic víc a ani nikdy nebude.”
Okamžitě litovala svá slova. Znovu tam byla a říkala hloupé věci, které doopravdy ani nemyslela vážně. Proč to musela říct? Byl to přesný opak toho, co si myslela, co cítila. Chtěla říct: Ano, cítím to taky. Cítím se, jako bych s tebou byla od nepaměti. A budu s tebou navždy. Ale namísto toho to celé pokazila. Bylo to proto, protože byla nervózní. A teď to nemohla vzít zpátky. Ale Caleb se nenechal odradit. Namísto toho k ní přistoupil blíž, zvedl jednu ruku, pomalu jí položil na její tvář a odhrnul jí vlasy. Koukal hluboko do jejich očí a ona sledovala, jak ty jeho znovu mění barvu, tentokrát z šedé na modrou. Koukali hluboko do těch jejich. To propojení bylo ohromující.
Její srdce bilo a cítila, jak jejím tělem stoupá obrovské horko. Měla pocit, jakoby se ztrácela.
Snažil se vzpomenout si? Chtěl jí říct sbohem?
Nebo se jí chystal políbit?
ČTVRTÁ KAPITOLA
Pokud existoval někdo, koho Kyle nenáviděl více jak lidi, byli to politici. Nemohl vystát jejich pózy, jejich pokrytectví, jejich neomylnost. Nemohl vystát jejich aroganci. Zakládající se na ničem. Většina z nich žila stěží 100 let. On žil přes 5 000. Když mluvili o jejich “zážitcích z minulého života,” bylo mu z toho fyzicky zle.
Byl to osud, že se Kyle s nimi musel poplácávat po rameni, chodit kolem těchto politiků každý večer, když se probudil ze svého spánku a vystoupil nad zem přes jejich centrum ve Městské radnici. Sabat Černého přílivu si vybudoval svůj domov hluboko pod radnicí v New Yorku před několika staletími a vždy měli s politiky blízký vztah. Ve skutečnosti byla většina údajných politiků, kterými se hemžila místnost, tajně členy jeho sabatu a uskutečňovali ve městě a taky v celém státě svou agendu. Bylo to nutné zlo, toto míchání, toto dělání obchodů s lidmi.
Ale dost z těchto politiků byli opravdoví lidé, z čeho Kylovi naskakovala husí kůže. Nemohl vystát, že mají přístup do této budovy. Štvalo ho to zejména tehdy, kdy se k němu přiblížili. Jak tak šel, opřel se do jednoho ramenem, přičemž ho silně udeřil. “Hej!” zakřičel muž, no Kyle šel dál, zaťal zuby a mířil k širokým dvojitým dveřím na konci chodby.
Kyle by je byl všechny zabil, kdyby mohl. Ale nebylo mu to umožněno. Jeho sabat se pořád zodpovídal Nejvyšší Radě a ta jim to z nějakého důvodu pořád nechtěla povolit. Čekala na správný čas nadobro vyhladit lidskou rasu. Kyle čekal už tisíce let a nevěděl, jak dlouho to ještě dokáže. V historii bylo několik pěkných momentů, kdy se dokázali dostat blíž, když dostali zelenou. V roce 1350 v Evropě, kdy všichni konečně dospěli ke konsenzu a společně rozšířili černý mor. To byli skvělé časy. Kyle se při této myšlence pousmál.
Bylo tu taky pár jiných hezkých chvil—jako temný středověk, kdy měli povolené vést války po celé Evropě, zabíjet a znásilňovat miliony neviných. Kyle se široce usmál. To byly jedny z nejlepších století v jeho životě.
Ale v několika posledních stovkách let se Nejvyšší Rada stala hodně slabou a patetickou. Jakoby měli z lidí strach. Druhá světová válka byla pěkná, no hodně omezená a krátká. On toužil po něčem větším. Už dlouho tu nebyli žádné velké epidemie, žádné opravdové války. Bylo to téměř, jakoby upíří rasa byla paralyzována, jakoby měla strach z narůstajícího počtu a síly lidské rasy.
Teď se, konečně, začali vzpamatovávat. Jak Kyle kráčel dolů po schodech z hlavního vchodu ven z Radnice, z jeho chůze bylo cítit nadšení. Dělal dlouhé kroky a těšil se na cestu do South Street Přístavu. Bude ho tam čekat velký náklad. Desetitisíce přepravek nedotčeného, geneticky modifikovaného černého moru. Skladovali ho v Evropě několik stovek let, perfektně uchovaný od posledního vypuknutí. A teď ho upravili tak, aby byl úplně odolný vůči antibiotikám. A všechen bude Kylův. Udělá to tak, jak si přál. Rozpoutá novou válku na americkém kontinentu. Na svém území.
Budou na něj pamatovat po století.
Při pomyšlení na to se Kyle nahlas rozesmál, i když s jeho výrazem tváře vypadal jeho smích spíše jako vrčení.
Bude to, samozřejmě, muset ohlásit Rexiusovi, vůdci jeho sabatu, ale to byla jenom formalita. Popravdě to byl právě on, kto tomu bude velit. Tisíce upírů z jeho vlastního sabatu—a všech sousedních sabatů—se budou muset zodpovídat jemu. Bude silnější jako kdy předtím.
Kyle už věděl, jak rozpoutá epidemii: rozptýlí jednu dodávku v Penn Station, jednu v Grand Central a jednu na Times Square. Všechno perfektně načasované, v jedné uspěchané hodině. To věci opravdu rozjede. Odhadoval, že v průběhu několika dní bude infikována polovina Manhattanu a v průběhu dalšího týdne budou nakaženi všichni. Tato epidemie se rozšíří rychle a podle toho, jak to všechno zorganizoval, to bude bomba.
Patetickí lidé budou, jak předpokládal, v zástupech opouštět město. Uzavřou mosty a tunely. A to bylo přesně to, co chtěl. Sami se uzamknou v teroru, který bude následovat. Uzamknutí, umírající na mor, Kyle a tisíce jeho přisluhovačů rozpoutají upíří válku, jakou ještě lidská rasa nezažila. V průběhu několika dní vyhladí všechny Newyorčany.
A pak bude celé město jejich. Ne pouze podzemí, ale celé město. Bude to začátek, sirény budou zvolávat všechny sabaty v každém městě, v každé krajině, aby následovali svůj druh. V průběhu několika týdnů bude Amerika jejich, možná i celý svět. A Kyle bude ten, který to všechno začal. On bude ten, kterého si budou pamatovat. Ten, který nadobro dostal upířskou rasu z podzemí.
Samozřejmě, pro zbývající lidi se najde uplatnění. Přeživších mohou zotročit, můžou je zhromáždit na velkých chovatelských farmách. Kyle by si to užil. Ujistil by se, že všichni budou tlustí a baculatí, a pak, kdykoli by se jeho rasa potřebovala nakrmit, měli by nespočetně možností výběru. Všechny perfektně zralé. Ano, lidi by byly skvělí otroci. A vcelku příjemné jídlo, pokud jsou správně chováni.