„Taky je,“ kývl Vincent. „Nejsem si jistý, kdo to tu založil, ale brzy se tu začali shromažďovat takoví, jako jsme my.“
„Ti, kdo mají moc,“ pronesla Emeline.
Vincent pokrčil rameny. „Tak to říká Asha. Osobně tohle místo raději považuji za domov pro ty, kdo nemají kam jinam jít. Obě jste tu vítané.“
„Prostě jen tak?“ zeptala se Cora.
Emeline předpokládala, že její podezřívavost má hodně co do činění s tím, na co už na cestě narazily. Zdálo se, že téměř každý, koho potkaly, je chtěl buď okrást, zotročit nebo jim provést něco ještě horšího. Musela uznat, že i ona by byla podezřívavá. Na druhou stranu tohle ale byli lidé, jako ona sama. Chtěla jim věřit.
„Z nadání tvé přítelkyně je jasné, že je jednou z nás, zatímco ty… pocházíš z Domu nechtěných?“
Cora přikývla.
„Vím, jaké to je,“ pronesl Vincent. „Vyrostl jsem na místě, kde mi tvrdili, že za svoji svobodu musím zaplatit. Stejně tak i Asha. Zaplatila krví. Proto cizím moc nevěří.“
Emeline si uvědomila, že v tu chvíli myslí na Kate. Zajímalo by ji, co se se Sophiinou sestrou stalo. Podařilo se jí najít Sophii? Byla také na cestě do Kamenova nebo se pokoušela dostat do Ishjemme? Netušila, jak by to mohla zjistit. Mohla ale doufat.
Zamířily k vesnici a následovaly Vincenta. Na první pohled to možná vypadalo jako normální vesnice, ale při bližším zkoumání si Emeline všímala rozdílů. Viděla runy a značky vyryté do kamení i dřeva staveb. Cítila vibrace tuctů lidí s nadáním na jednom místě.
„Je tu takové ticho,“ pronesla Cora.
Jí to tak možná připadalo, ale věděla, že tu probíhá množství hovorů. Lidé ale komunikovali přímo myšlenkami. Zdálo se, že je to tu stejně běžné, jako mluvit nahlas. Možná ještě běžnější.
A nešlo jen o tohle. Už viděla, co umí místní léčitel – Tabor. Lidé tu ale měli i jiná nadání. Nějaký chlapec hrál skořápky, aniž by se jich dotknul. Byl tu muž, který rozsvěcel svíce, aniž by k tomu potřeboval pomůcky. Dokonce tu byl kovář, který pracoval bez ohně. Zdálo se, že kov reaguje přímo na jeho dotek.
„Každý máme nějaký dar,“ pronesl Vincent. „Nashromáždili jsme vědomosti, abychom mohli pomáhat těm, kdo nemají nadání.“
„Líbila by se ti Sophia, naše přítelkyně,“ pronesla Cora. „Zdálo se, že byla téměř všemocná.“
„Skutečně mocní jedinci jsou výjimeční,“ prohlásil Vincent. „Ti, kteří vypadají nejsilnější, jsou často ti nejvíce svázaní.“
„A přesto se vám daří vyvolávat mlhu, která se rozprostírá na míle daleko,“ podotkla Emeline. Věděla, že na to nestačí jen trocha moci. Právě naopak.
„To děláme společně,“ odpověděl Vincent. „Pokud zůstanete, nejspíš budeš muset přispět, Emeline.“
Pokynul ke kruhu uprostřed vesnice. Seděli tam lidé na kamenných sedátkách. Emeline cítila moc, která kruhem vířila, i když se zdálo, že nikdo nic nedělá, že všichni jen zírají do prázdna. Jedna z postav vstala, vypadala neskutečně unaveně. Vyšla z kruhu a vystřídal ji jiný vesničan.
To by Emeline nikdy nenapadlo. Nejmocnější z nich získávali svoji moc vysáním síly odjinud. Slyšela o čarodějnicích, které vysávaly lidské životy. Sophia nejspíš získávala moc ze samotné země. Vzhledem k tomu, kým byla, to dokonce dávalo smysl. Tohle ale… tohle byla vesnice plná lidí, kteří společně odevzdávali svou moc, aby byla něčím víc než jen součtem jednotlivých částí. Jakou sílu by společně dokázali stvořit?
„Podívej, Coro,“ pronesla a ukázala kupředu. „Oni chrání celou vesnici.“
Cora vykulila oči. „Oni… může to dělat kdokoli?“
„Kdokoli, kdo má jen špetku moci,“ odpověděl Vincent. „Kdyby to zkoušel někdo bez nadání, buď by se nestalo vůbec nic, nebo…“
„Nebo?“ zeptala se Emeline.
„Nebo by to z něj vysálo život. Není zrovna bezpečné to zkoušet.“
Emeline viděla, jak se přitom Cora zatvářila, ale její výraz se rychle změnil. Příliš ji zaměstnávalo rozhlížení se po vesnici. Jako by se snažila přijít na to, jak to všechno funguje.
„Pojďte,“ vyzval je Vincent. „Tímhle směrem je prázdný dům.“
Zavedl je ke stavení s kamennými stěnami. Nebylo nijak velké, ale pro dvě přítelkyně bylo velké až dost. Když Vincent otevřel dveře, ozvalo se hlasité zavrzání. Emeline předpokládala, že to spraví. Když se naučila řídit vůz a člun, naučí se i jak spravit dveře.
„Co tu budeme dělat?“ zeptala se Cora.
Vincent se usmál. „Budete tu žít. Naše farmy produkují dost jídla a my ho sdílíme s každým, kdo pomůže s prací ve vesnici. Všichni pomáhají tak, jak můžou. Kdo umí pracovat s kovem nebo dřevem s ním pracuje. Buď z něj tvoří nebo ho prodává. Ten, kdo umí bojovat, brání vesnici nebo loví. Uplatní se tu každé nadání.“
„Celý život jsem líčila šlechtu, která se chystala na bály a plesy,“ pronesla Cora.
Vincent pokrčil rameny. „No, jsem si jistý, že se něco najde. I my tu slavíme. Najdeš si způsob, jak zapadnout.“
„A když budeme chtít odejít?“ zeptala se Cora.
Emeline se rozhlédla. „Proč by někdo chtěl odcházet? Ty přece taky nechceš, nebo ano?“
Pak udělala něco nemyslitelného a ponořila se do mysli své přítelkyně, aniž by se jí zeptala. Cítila v jejích myšlenkách pochybnosti, ale také naději, že bude vše v pořádku. Cora si přála, aby mohla zůstat. Jen si nechtěla připadat jako zvíře v kleci. Nechtěla být znovu v pasti. To Emeline chápala, uklidnilo ji to. Cora se chystala zůstat.
„To nechci,“ prohlásila Cora, „ale… musím vědět, že to celé není jen trik. Že tu nebudeme jako ve vězení. Chci vědět, že jsem skutečně svobodná, nejen na oko.“
„Jsi volná,“ ujistil ji Vincent. „Doufáme, že zůstanete, ale pokud budete chtít odejít, nebudeme vám bránit. Jen vás požádáme, abyste udržely naše tajemství. Díky utajení je Kamenov v bezpečí. Chrání nás lépe než mlha a naši válečníci. Nechám vás, abyste se tu usadily. Až budete připravené, dojděte do domu uprostřed vesnice. Flora se tam stará o jídelnu a obě dostanete najíst.“
Odešel a nechal Emeline s Corou, aby se rozhlédly po svém novém domově.
„Je to tu malé,“ pronesla Emeline. „Vím, že jsi zvyklá na život v paláci.“
„Jsem zvyklá na život v koutech paláce,“ podotkla Cora. „V porovnání se skříní nebo prázdným výklenkem je to tu obrovské. Ale budeme na tom muset zapracovat.“
„Zapracujeme,“ prohlásila Emeline a už se rozhlížela, co by mohla změnit. „Přešly jsme půl království. Tohle stavení si rozhodně vylepšíme.“
„Myslíš, že sem Sophia nebo Kate někdy přijdou?“ zeptala se Cora.
Emeline si kladla téměř stejnou otázku. „Myslím, že Sophia bude mít moc práce v Ishjemme,“ odpověděla. „Pokud měla štěstí, podařilo se jí najít rodinu.“
„A ty jsi našla svoji. Tedy skoro rodinu,“ podotkla Cora.
To byla pravda. Lidé kolem ní sice možná nebyli pokrevní příbuzní, ale mohli by být. Ve vnějším světě k nim ostatní cítili stejnou nenávist. Museli se skrývat stejně jako ona. A teď si vzájemně pomáhali. Téměř to odpovídalo definici rodiny.
A z Cory to tím pádem dělalo rodinu také. Emeline se nelíbilo, když na to Cora zapomínala.
Objala ji. „Tohle může být rodina pro nás obě. Alespoň si to myslím. Obě tu můžeme svobodně žít. Obě tu můžeme být v bezpečí.“
„Líbí se mi myšlenka, že jsem v bezpečí,“ pronesla Cora.
„Mně se líbí myšlenka, že už nebudu muset chodit po království a pátrat po tomhle místě,“ odpověděla Emeline. Měla už dost cestování. Vzhlédla. „Máme teď střechu nad hlavou.“
Po tak dlouhé cestě jí to připadalo jako skutečný luxus.
„Máme střechu nad hlavou,“ souhlasila Cora. „A máme rodinu.“
Bylo zvláštní to říct po tak dlouhé době. Znamenalo to hodně. Znamenalo to víc než hodně.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Vdova královna Mary z rodu Flambergů seděla v přijímacím pokoji a snažila se potlačit zuřivost, která hrozila, že každým okamžikem propukne naplno. Zuřila kvůli tomu, jak ji v posledních dnech zahanbovali, zuřila, protože ji tělo zrazovalo stále víc. Dokonce i teď vykašlávala krev do krajkového kapesníčku. A ze všeho nejvíc zuřila, protože ji neposlouchali její synové.