Kapitola pátá
„Já myslela, že to má být dovolená!“ vybuchl Naomin rozběsněný hlas na druhé straně telefonu, který Lacey tiskla mezi uchem a ramenem.
Povzdechla si a nechala svou sestru pokračovat ve své tirádě, aniž by ji pořádně poslouchala. Místo toho ťukala do počítačové klávesnice v městské knihovně ve Wilfordshiru, aby zkontrolovala stav své internetové žádosti o změnu turistického víza na podnikatelské.
Po svém setkání se Stephenem se Lacey vrhla do svědomitého průzkumu, z něhož zjistila, že jako člověk, který mluví plynulou angličtinou a v bance má zdravé množství kapitálu, potřebuje už jen solidní obchodní plán. S tím měla díky Saskii a jejím sklonům házet na ni povinnosti, jež byly daleko za hranicemi Laceyina platového stupně, bohaté zkušenosti. K sesumírování a odeslání plánu jí tedy stačilo pouhých pár večerů. Celý proces přitom proběhl zcela hladce a bez jakýchkoli zádrhelů, což ji znovu utvrdilo v přesvědčení, že její zbrusu nový život musí být přáním vesmíru.
Počítač ji přihlásil do oficiálního portálu britské veřejné správy, kde spatřila, že její žádost ještě stále „čeká na vyřízení“. Tak zoufale se chtěla pustit do práce, že se nedokázala ubránit mírnému zklamání. Pak obrátila své soustředění opět k Naominu hlasu, který jí nadále spílal do ucha.
„NEMŮŽU uvěřit, že se stěhuješ!“ křičela na ni sestra. „Natrvalo!“
„Není to natrvalo,“ vysvětlovala Lacey klidně. Za ta léta se naučila nenechat se Naominými náladami strhnout. „Vízum je jenom na dva roky.“
A jéje. Špatný tah.
„DVA ROKY?“ zařvala Naomi a její hněv nyní dosahoval bodu varu.
Lacey obrátila oči v sloup. Bylo jí naprosto jasné, že rodina její rozhodnutí nepodpoří. Naomi potřebovala, aby jí v New Yorku dělala chůvu, a máma si z ní prakticky dělala zvířátko pro emocionální podporu. Radostnou zprávu, kterou napsala na chatu Doylovic děvčata, tudíž přijaly zhruba se stejným potěšením jako atomovou bombu. Přestože od té chvíle uběhlo už několik dní, Lacey se pořád musela vypořádávat s jejími následky.
„Ano, Naomi,“ odpověděla zklamaně. „Dva roky. Řekla bych, že si to zasloužím, nemyslíš? Čtrnáct let jsem věnovala Davidovi. Patnáct své práci. New York si mě přivlastnil na třicet devět let. Řítím se ke čtyřicítce, Naomi! Opravdu mám žít celý svůj život na jednom místě? Mít jedinou kariéru? Být s jediným mužem?“
V hlavě se jí při těch slovech vynořil Tomův pohledný obličej a Lacey cítila, jak jí hned začínají hořet tváře. Měla tolik práce se zařizováním svého potenciálního nového života, že se do cukrárny zatím nevrátila—její prvotní představy o lenivých snídaních na terase dočasně nahradil banán za chůze a předchystané frappuccino ze sámošky. Vlastně si teprve teď uvědomila, že pokud to se Stephenem a Marthou opravdu vyjde, bude si pronajímat obchod přímo naproti Tomovi, takže ho přes výlohu uvidí každý den. Při tom pomyšlení se jí vnitřnosti sevřely potěšením.
„A co Frankie?“ lamentovala Naomi, čímž Lacey přivedla zpátky do reality.
„Poslala jsem mu karamelky.“
„Potřebuje svoji tetičku!“
„Pořád ji má! Nejsem mrtvá, Naomi. Jen budu na chvíli bydlet v zahraničí.“
Její mladší sestra zavěsila.
Třicet šest a táhne jí na šestnáct, pomyslela si Lacey kysele.
Vrátila telefon do kapsy, když vtom koutkem oka postřehla, že na obrazovce něco přeskočilo. Stav její žádosti se změnil z „čeká na vyřízení“ na „schválena“.
Lacey zapištěla, vyskočila ze židle a pěstí proťala vzduch. Ostatní postarší obyvatelé, kteří na počítačích v knihovně hráli solitaire, na ni vyděšeně zírali.
„Pardon!“ vyhrkla Lacey a snažila se krotit své nadšení.
Sesunula se zpátky na židli a úžasem nemohla popadnout dech. Zvládla to. Jejímu plánu svítí zelená. A všechno to proběhlo tak bezproblémově, že se Lacey nemohla zbavit podezření, že v tom měl prsty osud…
Až na to, že ovšem zbývala ještě jedna překážka. Stephen a Martha museli přistoupit na to, aby si jejich obchod pronajala.
* * *
Lacey se potulovala okolo centra města plná úzkosti. Nechtěla se od obchodu příliš vzdalovat, protože jen čekala na Stephenův telefonát a jakmile ho dostane, bez prodlení tam nakráčí s šekovou knížkou a perem a tu zatracenou smlouvu podepíše, než jí její sabotérské já začne vykládat, že na to nemá. Lacey měla ovšem mimořádný talent na nakukování do výloh, a tak se pustila do důkladné prohlídky všeho, co město nabízelo. Jak se tak loudala ulicí, její levné lodičky z letiště se zasekly mezi kočičími hlavami, takže zavrávorala a zvrtla si kotník. V tu chvíli si uvědomila, že je nejvyšší čas zbavit se své laciné módy, zvlášť pokud chce, aby ji lidé jako potenciální novou podnikatelku brali vážně.
Zamířila k butiku, který stál hned vedle prázdného obchodu, o němž doufala, že bude již brzy její.
Aspoň se rovnou seznámím se sousedy, napadlo ji.
Vešla dovnitř a zjistila, že se jedná o velice minimalisticky vyhlížející podnik, jenž prodává jen pár vybraných kusů oblečení. Žena za pultem při jejím příchodu vzhlédla, přelétla očima Laceyin outfit a pohrdavě zvedla nos. Byla hubená jako vyžle a na tváři se jí zračil strohý výraz, hnědé vlnité vlasy však měla upravené úplně stejně jako Lacey. Ve svých černých šatech by se prodavačka mohla vydávat za její zlou, naklonovanou verzi, pomyslela si Lacey pobaveně.
„S čím vám můžu pomoct?“ zeptala se žena tenkým, nepříjemným hláskem.
„S ničím, děkuji,“ odpověděla Lacey. „Vím přesně, co chci.“
Sundala z věšáku dvoudílný kostýmek stejného typu, jaký nosívala v New Yorku, ale pak se zarazila. Opravdu se chtěla opakovat? Oblékat se jako žena, kterou byla doposud? Nebo se chtěla stát někým jiným, novým?
Obrátila se k prodavačce. „Vlastně byste mi možná mohla trochu pomoct.“
Žena vyšla zpoza pultu a přistoupila k Lacey, dál se na ni ovšem dívala zcela bez zájmu. Očividně usoudila, že plýtvá jejím časem—jak by si někdo v tak laciném oblečení mohl dovolit nakupovat v takovémhle butiku? – a Lacey se nemohla dočkat, až jí před kritickým obličejem zamává svou plastovou kartou.
„Potřebuji něco do práce,“ vysvětlovala Lacey. „Formálního, ale ne příliš upjatého, rozumíte?“
Žena zamrkala. „A jaké máte povolání?“
„Starožitnosti.“
„Starožitnosti?“
Lacey přikývla. „Jo. Starožitnosti.“
Žena něco vybrala a podala jí to. Byl to moderní oděv, z nějž čišela jistá originalita, a měl lehce androgynní střih. Lacey si ho odnesla do kabinky, aby vyzkoušela, jak jí sedne. Odraz v zrcadle jí na rtech vykouzlil úsměv. Vypadala—nedalo se to říct jinak—senzačně. Prodavačka možná měla škleb nestvůry, muselo se jí však nechat, že má dokonalý vkus a obdivuhodnou schopnost rozpoznat, jaký střih bude člověku lichotit.
Lacey vystoupila z kabinky. „Nemá chybu. Vezmu si ho. A čtyři další v různých barvách.“
Prodavaččino obočí vystřelilo vzhůru rychlostí katapultu. „Promiňte?“
Lacey začal zvonit telefon. Z displeje na ni blikalo Stephenovo číslo.
Poskočilo jí srdce. Je to tady! Telefonát, na který tak netrpělivě čekala! Telefonát, který rozhodne o její budoucnosti!
„Vezmu si ho,“ zopakovala Lacey směrem k prodavačce, ačkoli náhle nervozitou sotva dýchala. „A čtyři další v libovolných barvách, které si myslíte, že mi budou slušet.“
Žena se zmateným výrazem odkráčela dozadu—k těm ošklivým šedým úložným budkám, pomyslela si Lacey—aby jí obstarala zbylé kostýmky.
Lacey vzala telefon. „Stephene?“
„Dobrý den. Lacey? Jsem tu s Marthou. Nechtěla byste se stavit k nám do obchodu, abychom si trochu popovídali?“
Podle jeho tónu to znělo slibně. Lacey nedokázala zadržet úsměv.
„Ale jistě. Za pět minut jsem tam.“
Prodavačka se vrátila a v rukou nesla nálož oblečení. Lacey neušlo, že zvolila ideální paletu barev—tělovou, černou, námořnickou modrou a starorůžovou.