„Ach můj bože, já se tak strašně omlouvám!“ zvolala. „Nevěděla jsem, že tu někdo je. Dveře byly odemčené.“
Muž na ni zíral s nepokrytým skepticismem. „Copak nevidíte, že je obchod prázdný? Není tu co nakupovat.“
„Já vím,“ pokračovala Lacey o překot v zoufalé snaze očistit své jméno a zbavit starého pána toho zamračeného výrazu. „Když já si nemohla pomoct. Tolik mi to tady připomínalo obchod mého otce.“ Laceyiny oči se k jejímu vlastnímu údivu zalily slzami. „Od malička jsem ho neviděla.“
Mužovo chování se rázem zcela změnilo. Jeho mrzutý, podezřívavý tón byl náhle tentam a vystřídal ho milý, laskavý hlas.
„Ale ale, no tak,“ řekl vlídně a potřásl hlavou, zatímco si Lacey spěšně utírala slzy. „To je v pořádku, děvenko. Váš otec vlastnil podobný obchod?“
Lacey rychle upadla do rozpaků; neměla v úmyslu si před tímto mužem vylívat své emoce. Navíc si také připadala nesmírně provinile, protože místo aby zavolal policii a vykopl ji ze svého soukromého pozemku, zareagoval jako zkušený terapeut a aniž by ji soudil, nabídl jí soucit, podporu a zájem. Nedokázala se však ovládnout. Dala průchod svým pocitům a nic neskrývala.
„Prodával starožitnosti,“ vysvětlovala a při té vzpomínce se jí na rtech znovu rozehrál úsměv, přestože jí po tvářích dál kanuly slzy. „Když jsem ucítila, jak to tady voní, přemohla mě nostalgie a všechno se mi to začalo vracet. Jeho obchod byl dokonce i podobně rozvržený.“ Ukázala směrem ke dveřím do zadní místnosti, odkud musel muž přijít. „Tu zadní místnost jsme používali jako sklad, vždycky z ní ale chtěl udělat aukční síň. Byla hrozně dlouhá a vzadu se z ní vycházelo na zahradu.“
Muž se rozesmál. „Pojďte se podívat. Naše zadní místnost je taky dlouhá a taky se z ní vychází na zahradu.“
Lacey jeho soucit dojal, a tak pána následovala protějšími dveřmi dozadu. Místnost byla opravdu dlouhá a úzká a připomínala jí vlakový vagón. Byla také téměř úplně totožná s místností, o níž její otec snil, že v ní bude jednou pořádat aukce. Bez zastavení jí prošli a pak už Lacey vykročila do okouzlující zahrady. I ta se rozprostírala spíš do délky, než do šířky; od dveří musela sahat dobrých patnáct metrů. Všude v ní rostly barevné květiny a strategicky rozesazené stromy a keře ji zahalovaly přesně správným množství stínu. Od zahrady vedlejšího obchodu ji dělil jen půl metru vysoký plotek. Kontrast mezi sousedními pozemky ovšem snad ani nemohl být větší—na rozdíl od perfektní zahrady, v níž právě stála, se zdálo, že vedlejší podnik používá tu svou jen jako skladiště, neboť tam stálo několik velkých, ošklivých, šedých plastových budek a řada popelnic, které jí na kráse nijak nepřidávaly.
Lacey obrátila svou pozornost zpět k pěkné zahradě.
„To je neuvěřitelné,“ rozplývala se.
„Ano, je to překrásné místo,“ přitakal muž, zvedl převržený květináč a vrátil ho na své místo. „Předchozí nájemníci tu měli obchod s potřebami pro dům a zahradu.“
Lacey v jeho hlase pohotově zaznamenala melancholický podtón. Uvědomila si, že skleník, na který se dívá, má dveře dokořán a po zemi jsou rozházené rostliny, jejich stonky zašlapané, hlína z květináčů rozmazaná po celé podlaze. Probudila se v ní zvědavost. Poničené květiny působily v jinak pečlivě udržované zahradě poněkud nemístně. Myšlenky se jí rázem stočily od otce k danému okamžiku.
„Co se tu stalo?“ optala se.
Starší muž se zatvářil zkroušeně. „Proto jsem tady. Dnes ráno mi volala sousedka, že to tu vypadá, jako by to tu přes noc vypakovali.“
Lacey zalapala po dechu. „Vykradli je?“ Její mysl si s půvabným, poklidným přímořským městečkem Wilfordshire nedokázala představu zločinu dost dobře spojit. V jejích očích se na takovém místě nemohli potýkat s ničím horším, než že místní darebáci ukradli čerstvě upečený koláč, který někdo položil na okenní římsu, aby vychladnul.
Muž zavrtěl hlavou. „Ne, ne, ne. Odešli. Sbalili si věci a vypařili se. Ani nedali výpověď. A nechali mi všechny své dluhy. Nezaplacené účty. Kopu faktur.“ Znovu smutně potřásl hlavou.
Lacey poznatek, že se obchod vyprázdnil teprve toho rána, šokoval, stejně jako i skutečnost, že se nechtěně připletla do odvíjející se situace a omylem se stala součástí záhadného příběhu, který sotva započal.
„To je mi moc líto,“ pronesla a upřímně s mužem soucítila. Nyní byla řada na ní, aby si zahrála na terapeutku a splatila pánovi jeho vlídnost. „Zvládnete se s tím vypořádat?“
„Popravdě ani ne,“ přiznal sklíčeně. „Budeme to tu muset prodat, abychom vyrovnali všechny účty, a se ženou jsme upřímně řečeno na takové starosti příliš staří.“ Poklepal si na hrudní kost, jako by chtěl naznačit slabost srdce. „Bude to ale zatracená škoda se s tímhle místem loučit.“ Hlas se mu zlomil. „Máme ho v rodině už celá léta. Miluju to tady. Svého času jsme tu měli pár velice zajímavých nájemníků.“ Uchechtl se a oči se mu zamlžily vzpomínkami. „Ale kdepak. Znovu už se do toho kolotoče nemůžeme pouštět. Je to příliš velká námaha.“
Ze smutku v jeho hlase se Lacey lámalo srdce. V jak strašné louži se to ocitli. V jak příšerné situaci. Hluboký soucit, jenž k muži chovala, jen umocňovalo její vlastní postavení a způsob, jakým byla neprávem připravena o život, který si v New Yorku vybudovala s Davidem. Pocítila náhlou zodpovědnost mužovy potíže napravit.
„Já si od vás ten obchod pronajmu,“ vybreptla. Slova se jí z úst vyhrnula dřív, než její mozek dokázal pochopit, co to říká.
Pánovo bílé obočí vylétlo s očividným překvapením vzhůru. „Promiňte, co jste to právě řekla?“
„Já si ho pronajmu,“ zopakovala Lacey rychle, než se do toho stihla vložit logická část její mysli a rozmluvit jí to. „Nemůžete ho prodat. Má v sobě příliš mnoho historie, sám jste to povídal. Příliš velkou citovou hodnotu. A mně se dá stoprocentně důvěřovat. A mám zkušenosti. Svým způsobem.“
Hlavou jí probleskla myšlenka na letištní policistku s tmavým obočím, která jí připomínala, že bude k práci potřebovat vízum, a na to, jak ji vehementně ujišťovala, že práce je to poslední, co v Anglii hodlá dělat.
A co Naomi? Její práce pro Saskii? Co bude s tím vším?
Na ničem z toho najednou nezáleželo. Ten pocit, co se Lacey zmocnil, když jí na obchod poprvé padl zrak, se dal přirovnat k lásce na první pohled. Šla do toho po hlavě.
„No? Tak co myslíte?“ chtěla vědět.
Starý muž vypadal poněkud ohromeně. Lacey mu to nemohla mít za zlé. Tahle podivná Američanka, vymóděná v posledních výstřelcích laciného obchodu, ho žádá, aby jí pronajal svůj obchod, který už se rozhodl prodat.
„No… já…“ začal. „Bylo by pěkné, kdyby zůstal v rodině o něco déle. Teď navíc vzhledem k situaci na trhu stejně není nejlepší doba na prodej. Nejdřív si ale budu muset promluvit se svou ženou, Marthou.“
„Samozřejmě,“ odpověděla Lacey. Rychle naškrábala na kus papíru své jméno a číslo a podala mu ho. Samotnou ji překvapilo, jak sebevědomě si počíná. „Nechte si tolik času na rozmyšlenou, kolik potřebujete.“
Koneckonců si ještě stejně musela obstarat vízum a vymyslet obchodní plán, zařídit finance a inventář a vlastně taky všechno ostatní. Možná by bylo nejlepší začít zakoupením výtisku Průvodce řízením obchodu pro natvrdlé.
„Lacey Doyleová,“ přečetl muž z papírku její jméno.
Lacey přikývla. Před dvěma dny jí to jméno bylo cizí. Nyní jí opět připadalo, že jí patří.
„Já jsem Stephen,“ představil se.
Potřásli si rukama.
„Budu se těšit na váš telefonát,“ prohlásila Lacey.
Vyšla z obchodu a hruď se jí nadouvala napjatým očekáváním. Jestli se Stephen rozhodne jí prodejnu pronajmout, bude její pobyt ve Wilfordshiru mnohem trvalejší, než plánovala. Ta myšlenka by ji měla děsit. Místo toho z ní však měla radost. Připadalo jí to správné. Víc než správné. Připadalo jí to jako osud.