„Ehm… myslím, že zůstanu u čaje,“ odpověděla Lacey.
„Tak tedy čaj!“ zvolala ta výstřední dáma. S dupotem přešla na opačnou stranu kuchyně a vytáhla z kredence dva hrníčky. „Jaký druh? Anglický snídaňový? Assam? Earl Gray? Lady Gray?“
Lacey neměla tušení, že existuje tolik druhů čaje. Přemýšlela, jaký čaj pila s Tomem na jejich „rande“. Byl výborný. Když na něj teď myslela, znovu se jí to všechno vybavilo.
„Který je tradiční?“ vyptávala se Lacey, protože si nevěděla rady. „Co by se normálně pil ke vdolkům?“
„To bude anglický snídaňový,“ odpověděla Gina a souhlasně přikývla. Našla v kredenci odpovídající dózičku, vylovila odtamtud dva sáčky čaje a vhodila je do nesourodých hrnečků. Pak naplnila konvici a dala ji vařit, načež se opět obrátila k Lacey. V očích jí jiskřila upřímná zvědavost.
„Tak povídej,“ vyzvala ji Gina. „Jak se ti ve Wilfordshiru líbí?“
„Už jsem tu kdysi byla,“ vysvětlovala Lacey. „Přijeli jsme sem na dovolenou, když jsem byla malá. Tehdy jsem si to tu zamilovala, a tak jsem chtěla vědět, jestli to bude mít stejné kouzlo i podruhé.“
„A?“
Lacey pomyslela na Toma. Na obchod. Na Crag Cottage. Na všechny vzpomínky na svého otce, které v ní pobyt rozvířil jako prach, jehož se dvacet let nikdo nedotkl. Koutky úst se jí roztáhly v úsměvu. „Rozhodně.“
„A jak jsi skončila v Crag Cottage?“ zajímala se Gina.
Lacey se jí právě chystala převyprávět, jak v hostinci Coach House náhodou narazila na Ivana, v tu chvíli se však konvice pustila do hlasitého bublání a přehlušila ji. Gina vztyčila prst, aby jí naznačila ať nezapomene, co chtěla říct, a pak se obrátila ke konvici, zatímco se jí border kolie Boudicca nepřetržitě pletla pod nohama.
Gina nalila vařící vodu do hrnků. „Mléko?“ zeptala se a ohlédla se přes rameno skrze zamlžené brýle.
Lacey si vzpomněla, že jí Tom dal malý džbánek s mlékem. „Ano, prosím.“
„Cukr?“
„Jestli se to tak má pít.“
Gina pokrčila rameny. „To záleží na člověku. Já si dávám, ale možná že ty už si sladká dost?“
Lacey se zachichotala. „Jestli si dáváš cukr ty, dám si ho taky.“
„Jasnačka,“ přikývla Gina. „Jedna kostka nebo dvě?“
Lacey ohromeně vykulila oči. „Netušila jsem, kolik toho takový šálek čaje obnáší!“
Gina se rozesmála kdákavým smíchem ježibaby. „Je to forma umění, moje milá! Jedna kostka cukru se považuje za nóbl. Dvě kostky už tak kultivované nejsou. Tři? Tomu tady říkáme dělnický čaj.“ Protáhla obličej a pak se znovu zachechtala.
„Dělnický čaj?“ zopakovala Lacey. „To si budu muset zapamatovat.“
Gina dodělala čaj a položila vymačkané sáčky na hromadu dalších použitých sáčků, které ležely na podšálku vedle konvice. Pak postavila hrníčky na vratký kuchyňský stůl. Posadila se, hodila do Laceyina šálku kostku cukru, rozmíchala ji a nakonec čaj postrčila před Lacey.
Lacey si ho s povděkem vzala a opatrně usrkla. Chutnal skoro jako ten, co jí uvařil Tom, jen byl o něco silnější a měl větší říz. Pořád se mu ale blížil dost na to, aby to v ní vyvolalo rozechvělé vzpomínky.
Boudicca si lehla k Gininým nohám a spokojeně vrtěla ocasem.
„Tak, zrovnas mi říkala, jak jsi skončila ve Wilfordshiru,“ navázala Gina na jejich konverzaci tam, kde ji opustily, když je neslušně vyrušila konvice.
„Rozvod,“ vysvětlila Lacey. Radši tu náplast strhnout najednou.
„Ach, má drahá,“ pronesla Gina a soucitně ji poplácala po ruce. „Tím jsem si taky jednou prošla. Příšerné období. To bylo ale ještě v devadesátých letech, abys rozuměla, takže jsem od té doby měla spoustu času se s tím vypořádat.“
„Nikdy ses znovu nevdala?“ zeptala se Lacey a při představě, že by dalších třicet let strávila svobodná a proměnila se ve druhou Ginu, se jí rozšířily oči.
„Bože, jen to ne! Ulevilo se mi, děvěnko,“ vykládala jí Gina. „Můj manžel byl jako každý druhý muž; nevyzrálý klučina v obleku. Jestli chceš něco vědět, bude ti samotné líp! Takových opletaček a nic z toho.“
Lacey nedokázala zadržet úsměv. „Měli jste děti?“
„Jen jedno, syna,“ řekla Gina a zhluboka si povzdechla. „Rozhodl se jít vojenskou cestou. Bohužel jsme o něj přišli při výkonu služby.“
Lacey zalapala po dechu. „Ach, to je mi moc líto.“
Gina se zarmouceně usmála. „Byl to skvělý kluk.“ Tvář se jí znovu rozjasnila. „Ale to stačí. Jak ti chutná čaj? Na to ve starých dobrých státech asi nejste úplně zvyklí, co?“
„Je výborný,“ pochvalovala si Lacey a opět usrkla. „Uklidňující. Asi ovšem nejsem dost nóbl.“ Přidala si do šálku druhou kostku cukru. „To je lepší.“
Teď chutnal úplně stejně jako ten, co jí připravil Tom. Lacey cítila, jak se v duchu usmívá a přemítá, kdy bude mít příště možnost se s ním vidět.
„Na jak dlouho si pronajímáš Ivanovu chatu?“ chtěla vědět Gina.
„V této chvíli je to na dobu neurčitou,“ vysvětlila Lacey. „Otevírám ve městě obchod. Starožitnictví.“
„Opravdu?“ zvolala Gina. Chovala se velice vstřícně, jako by ji tato cizí žena z Ameriky, co se jen tak zjevila na jejím prahu, skutečně zajímala a chtěla se o ní dozvědět víc.
Lacey přikývla. „Je to můj dávný sen. Můj otec měl starožitnictví, když jsem byla malá. Všechno se to tak nějak sešlo.“
„To je práce vesmíru, to ti povídám,“ poučovala ji Gina. „Říká ti co a jak. Říká ti, že jsi přesně tam, kde máš být.“
Lacey se usmála. Ta myšlenka se jí zamlouvala.
„Odkud budeš brát zboží?“ vyzvídala Gina.
„Hodně jsem se starožitnostmi zabývala v mé předchozí práci u firmy interiérového designu,“ odpověděla Lacey. „Mám seznam obchodů a kontaktů v Británii dlouhý jako moje ruka. Už potřebuju jen auto a budu jezdit po celé zemi, abych si vybudovala skladové zásoby a zaměření. Samozřejmě to pojmu z úhlu interiérového designu, protože ten dobře znám.“