Sáhla po jednom kousku na talířku. Muž ji napodobil a ťukl svou čtvrtkou koláčku o její.
„Na zdraví,“ pronesl.
„Na zdraví,“ vypravila ze sebe Lacey.
Strčila si zákusek do pusy. Byla to hotová chuťová senzace. Hustá, sladká smetana. Jahodová marmeláda tak čerstvá, že ji z její ostrosti chuťové buňky lechtaly. A ten koláček! Hutný a máslový, na hranici mezi sladkostí a slaností a tak neskutečně uspokojivý.
Ze všech těch chutí vzplanula v Laceyině paměti další vzpomínka. S tátou, Naomi a mámou seděli u bílého kovového stolu ve světlem prozářené kavárně a nacpávali se smetanovo marmeládovým pečivem. Zasáhla ji vlna příjemné nostalgie.
„Já už tu kdysi byla!“ zvolala Lacey ještě než dožvýkala.
„Opravdu?“ otázal se muž pobaveně.
Lacey nadšeně přikývla. „Navštívila jsem Wilfordshire jako dítě. Tohle je vdolek, že ano?“
Muž s upřímným zájmem povytáhl obočí. „Ano. Dřív tuto cukrárnu vlastnil můj otec. Vdolky dělám pořád podle jeho speciálního receptu.“
Lacey zalétla pohledem k oknu. Ačkoli se v něm nyní nacházela vestavěná dřevěná lavice se světle modrou poduškou a rustikálním stolem ze stejného dřeva, dokázala si v duchu téměř přesně vybavit, jak to tu vypadalo před třiceti lety. Najednou měla dojem, jako by se do té chvíle přenesla v čase. Skoro cítila, jak ji vzadu na krku chladí lehký vánek, jak má prsty ulepené od marmelády a jak jí z jamek ve skrčených kolenou stéká pot… Dokonce si pamatovala i smích, smích jejích rodičů a bezstarostné úsměvy, které jim zdobily obličeje. Byli tehdy tak šťastní, nebo ne? Nepochybovala, že to všechno bylo opravdové. Tak proč se to tak pokazilo?
„Jste v pořádku?“ ozval se mužův hlas.
Lacey se s trhnutím vrátila do přítomnosti. „Ano. Omlouvám se, na chvíli jsem se zatoulala v myšlenkách. Chuť toho vdolku mě vrátila o třicet let zpátky.“
„No, teď si budete muset dát dopolední svačinku,“ poznamenal muž se smíchem. „Podaří se mi vás nalákat?“
Lacey se při jeho slovech rozechvělo celé tělo a ona pojala důvodné podezření, že by mu zřejmě kývla na cokoli, co by jí navrhl tím půvabným přízvukem a se svýma svůdnýma, laskavýma očima. Přikývla tedy, protože náhle zjistila, že na to, aby dokázala zformulovat nějaká slova, má příliš sucho v krku.
Potěšeně si zamnul ruce. „Výborně! Hned vám to vše připravím. Čeká vás plnohodnotný anglický zážitek.“ Už už se otáčel, když vtom se zarazil a ohlédl se na ni. „Mimochodem, já jsem Tom.“
„Lacey,“ odpověděla a připadala si jako poblázněná školačka.
Zatímco se Tom činil v kuchyni, Lacey se posadila na lavici v okně. Snažila se vybavit si další vzpomínky na dobu, kterou tu v minulosti strávila, nebylo však co dalšího si připomínat. Jen chuť vdolků a smích celé rodiny.
O chvilku později se krasavec Tom objevil s podnosem plným vdolků, sendvičů bez kůrky a vybraných pestrobarevných košíčků. Postavil ho na stůl a vedle něj položil konvičku s čajem.
„To přece všechno nikdy nesním!“ zhrozila se Lacey.
„To je pro dva,“ vysvětlil Tom. „Na účet podniku. Je neslušné nechat na prvním rande platit dámu.“
Posadil se těsně vedle ní.
Jeho přímočarost Lacey zaskočila. Cítila, jak se jí zrychlil tep. Bylo to už dávno, co s nějakým mužem naposledy hovořila laškovným tónem. Opět se vrátila do role zabouchlé školačky. Zvláštní. Možná že to tak v Británii prostě fungovalo. Třeba se tak chovali všichni Angličané.
„První rande?“ zopakovala.
Než stihl Tom odpovědět, vyrušil je zvonek nad vchodem. Dovnitř se nahrnula skupinka asi deseti japonských turistů. Tom vyskočil na nohy.
„A jéje, zákazníci.“ Pohlédl na Lacey. „Necháme to rande na jindy, nevadí?“
S tou samou neochvějnou sebejistotou zmizel za pultem a Lacey osaměla, slova stále zadrhnutá v hrdle.
Obchod byl teď nacpaný turisty, takže v něm zavládl ruch a halas. Lacey do sebe házela svou dopolední svačinku a přitom se snažila jedním okem neustále pokukovat po Tomovi. Ten měl ale plné ruce práce s obsluhováním davu zákazníků a přípravou jejich objednávek.
Když dojedla, pokusila se zamávat na rozloučenou, jenže Tom se mezitím vzdálil do kuchyně a neviděl ji.
Lacey zamířila s lehkým zklamáním a extrémně plným žaludkem ven z cukrárny a zpět na ulici.
Vtom se zastavila. Očima spočinula na prázdné výloze naproti cukrárny. Vyvolala v ní tak silné emoce, až jí to doslova vzalo dech. Ten obchod předtím něco byl, něco, co se snažilo vymanit z nejhlubších koutů jejích dětských vzpomínek. Něco, co si žádalo, aby si výlohu lépe prohlédla.
Kapitola čtvrtá
Lacey nahlížela prázdnou výlohou do obchodu a pátrala v paměti, jaké vzpomínky to v ní jen mohlo rozvířit. Nedařilo se jí však přijít na nic konkrétního. Spíš to v ní probudilo jakýsi pocit; byl hlubší než nostalgie a trochu připomínal zamilování.
Skrze sklo viděla, že potemnělý obchod zeje prázdnotou. Podlahu tvořila bledá dřevěná prkna. V četných výklencích se rýsovaly řady vestavěných polic a regálů a u jedné zdi stál velký dřevěný stůl. Ze stropu visel starožitný mosazný lustr. Drahý, soudila Lacey. Ten tu musel určitě zůstat omylem.
Lacey si v tu chvíli všimla, že dveře obchodu nejsou zamčené. Nedokázala se zastavit. Vešla dovnitř.
Přivítal ji kovový pach s příměsí prachu a plísně. Lacey okamžitě přepadla další vlna nostalgie. Přesně takový pach znala ze starožitnictví svého otce.
Naprosto jeho obchod milovala. Jako dítě tam trávila celé hodiny; proplétala se bludištěm různorodých pokladů, hrála si se starými, strašidelnými panenkami z porcelánu, četla všechny možné sběratelské komiksy pro děti, od Buntyho přes Beana až po nesmírně vzácná a cenná původní vydání Medvídka Rudíka. Ze všeho nejraději si ale prohlížela jednotlivé tretky a představovala si, jaký život a jakou povahu asi měli jejich někdejší majitelé. Byla to nekonečná zásoba krámů a harampádí, nejrůznějších věciček a udělátek a z každého z nich se vznášelo úplně stejné aroma kovu, prachu a plísně, jaké jí vnikalo do chřípí právě teď.
Přesně, jako když se v ní při prvním pohledu na přímořskou Crag Cottage znovu probudil dětský sen bydlet u moře, ji nyní opět zaplavila dětská touha otevřít si vlastní podnik.
Dokonce i uspořádáním se obchod podobal bývalé prodejně jejího otce. Zatímco se rozhlížela kolem, vyvstávaly z nejhlubších zákoutí její paměti dávno zapomenuté výjevy a překrývaly vše, co měla před očima, jako kdyby na obraz položila průsvitný papír. Najednou viděla, jak se police prohýbají pod překrásnými památkami—zejména kuchyňskými potřebami z viktoriánského období, o něž se její otec obzvláště zajímal—a na pultu si dokázala přesně vybavit velkou mosaznou pokladnu; takovou tu neforemnou, staromódní kasu se ztuhlými klávesami, na jejímž používání její otec trval, protože „pomáhá udržovat bystrou mysl“ a člověk si „zdokonalí své mentální matematické schopnosti“. Nepřítomně se usmála otcovu hlasu, který jí zněl v uších, a obrázkům a vzpomínkám, jež se jí promítaly před očima.
Lacey se natolik ztratila ve vlastním snění, že ani nezaslechla, jak se k ní ze zadní místnosti blíží kroky. Stejně tak si nevšimla ani muže, jemuž kroky patřily a jenž se nyní—se zamračeným obličejem—vynořil ze dveří a zastavil se vedle ní. Až když ucítila poklepání na rameno, uvědomila si, že není sama.
Srdce jí v hrudi poskočilo. Lacey překvapením málem zakřičela a vyletěla z kůže, místo toho se ale otočila a pohlédla cizinci do tváře. Postarší muž, řídnoucí bílé vlasy, pod zářivě modrýma očima napuchlé fialové kruhy.
„Můžu vám nějak pomoct?“ obořil se na ni muž nepřátelsky a nevrle.
Lacey se rukou chytila za hruď. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že jí na rameno nepoklepal duch jejího otce a že už není dítě a nestojí v jeho starožitnictví, ale že je dospělá žena na dovolené v Anglii. Dospělá žena, která se právě dopustila neoprávněného vstupu na cizí pozemek.