„To je Endi,“ řekla Emeline. „Sophiin bratranec.“
„Ten, který nás zradil tím, že odplul s polovinou invazní flotily?“ zeptal se Sebastian. Tohle věděl jen z doslechu, s Endim se nikdy přímo nesetkal.
„To je on,“ přikývla Emeline.
„Co dělá u Pána vran?“ zeptal se Sebastian.
„Nic dobrého to nebude,“ odpověděla Emeline. „Sebastiane, musíme pryč. “
Mezitím se začali shromažďovat kamenovští válečníci i uprchlíci, kteří byli schopní boje. Všichni se pohybovali překvapivě sebevědomě, i když pak si Sebastian uvědomil, že to bude způsobené štítem, který je chránil. Dokud byl štít na místě, nebylo se čeho bát. Byli v bezpečí.
Tak proč Emeline viděla zkázu Kamenova?
Sebastian se ani nehnul, snažil se jít příkladem svým lidem, i když cítil, jak ho sebevědomí opouští. Sophia byla pryč, což znamenalo, že vládcem království je teď on. To on musel všem dodávat sílu. Kdyby ukázal strach, propukla by panika.
Endi pomalu pokračoval ke hranicím Kamenova. Každých několik kroků se zastavil a prováděl něco s věcmi, které neslo několik služebníků. Vytvářel značky pomocí zlaté tyčinky a četl něco z knihy.
„Může ho někdo střelit?“ zeptal se Sebastian.
„Na takovou vzdálenost?“ zeptal se Vincent, ale začal nabíjet mušketu. „Asi to nevyjde, ale můžeme to zkusit.“
Kamenovští válečníci si začali připravovat zbraně. Sebastian měl pocit, že jim to trvá nekonečně dlouho.
„Palte!“ vykřikl Vincent a přes vřesoviště prosvištěla salva kulí. Všechny Endiho zdaleka minuly. „Je příliš daleko. Možná bychom ho trefili dělem.“
Sebastian tušil, že to nevyjde. Endi se pohyboval příliš rychle na to, aby bylo možné ho zaměřit dělem. Už samotná myšlenka na využití dělostřelectva kvůli palbě na jednoho člověka byla směšná. Přímý útok také nepřipadal v úvahu, protože přitom by museli spustit štít.
Mohli jen čekat.
Sebastian sledoval Endiho, který pomalu procházel kolem Kamenova. Obešel ho skoro celý dokola. Z nějakého důvodu měl Sebastian pocit, že je nutné ho zastavit dřív, než ten okruh dokončí. Silou ho porazit nemohli, ale možná mohl zvítězit rozum.
„Endi,“ vykřikl. „Endi, já jsem Sebastian. Sophiin manžel.“
Viděl, jak se Endi zastavil a zadíval se na něj.
„Vím, kdo jsi,“ odpověděl Endi.
„Bylo by snadnější si promluvit, kdybys byl blíž.“
„Bylo by pak snadnější mě zastřelit,“ podotkl Endi. „A vy už jste ukázali, že jste ochotní to udělat.“
„Co to děláš, Endi?“ zeptal se Sebastian. „Jsi bratranec mojí ženy. Moje dcera je tvojí krve. Neměl bys pomáhat našim nepřátelům.“
Endi na něj dlouho jen tak hleděl. „Kdyby byla rodina tou jedinou věcí, na které záleží, zemřel bys s tou svojí a moje rodina by mě nevyhnala.“
„Ale teď pomáháš Pánovi vran!“ vykřikl Sebastian. „Víš, jak zlý je. Zaútočil na Ishjemme, tvoji rodinu i tvé přátele!
„Alespoň pro mě má nějaké místo!“ vykřikl Endi. Sklonil se a udělal zlatou tyčinkou posledních několik značek. Zdálo se, že si přitom něco mumlá. Rychle jako útočící had se obrátil a bodl jednoho a pak druhého sloužícího. Jejich krev skropila zemi.
Místa, kudy procházel, se náhle rozzářila krvavě rudou barvou. Zdálo se, že vzduchem nad nimi víří energie. Sebastian měl na okamžik pocit, že zaslechl nářek umírajících odněkud z městečka. Ohlédl se a viděl, jak se z kamenného kruhu uprostřed potácejí lidé. Někteří se chytali za hlavu a jeden z nich upadl obličejem na zem. Už nevstal.
Pak se podíval zpět a viděl, jak se štít kolem Kamenova vlní a pak padá. Ozvaly se rohy a trumpety, jejich zvuk rezonoval vzduchem. Zaduněla koňská kopyta a doplnil je zvuk pochodujících lidí.
Sebastian viděl, jak se Nová armáda dala na pochod a nebylo už nic, co by ji zastavilo.
Kapitola čtvrtá
„Vy umíráte?“ zeptala se Sophia, protože nemohla uvěřit vlastním uším. Šok se v ní přeléval jako střídající se studené a horké vlny. Chtěla něco udělat, cokoli, jen aby tomu nemusela uvěřit. Sienne se k ní konejšivě přitiskla, ale to na situaci nic neměnilo.
„Nemůžete umírat,“ řekla Kate. „Takhle ne. Ne po tom, čím jsme si prošli. Takhle to být nemělo.“
Sophia cítila zármutek, který se sestry zmocnil, viděla slzy, které se jí hnaly do očí. Šokovalo ji to skoro stejně jako celá tahle situace, protože Kate nikdy nebrečela. Vždycky se raději rozčilila, aby nemusela být smutná.
„Neplakejte, drahouškové,“ ozvala se matka a rozpřáhla ruce. Sophia vstala a zamířila k ní. Viděla, že Kate udělala totéž. „Tohle se blížilo už dlouho.“
„Ale my vás zrovna našli,“ trvala na svém Sophia, jako by to snad k něčemu bylo. Věděla, že takhle to na světě chodí, i když by nemělo. Vážně by to mělo být jinak.
„Hlavní je, že jste nás našli,“ pronesl otec. „Máme možnost být zase rodina, i když jen nakrátko.“
Sophia viděla, jak sebou trhnul a zajel si rukou ke hrudi. Teprve teď si uvědomila, jak krátký může být jejich společný čas.
„Nejde s tím něco udělat?“ zeptal se Lucas. Sophia viděla, že se snaží skrýt své pocity. Nelíbilo se jí to. Chtěla, aby tu s nimi byl jejich bratr. Ne jen jeho skořápka.
„Něco jít musí,“ souhlasila Kate. „Kdybych pořád měla svoji moc, vyléčila bych vás. Kdybych o ni nepřišla…“
„Byla bys pořád otrokem jedné z nejstarších věcí v naší zemi,“ dokončila za ni jejich matka. „Tohle není tvoje chyba, Kate.“
„Ne, může za to vdova,“ štěkla Kate. „Ona a její přisluhovači. Ona je sice mrtvá, ale oni stále žijí. Všechny je najdu a zabiju.“
„Kate,“ pronesla jemně Sophia. „Teď není čas se rozčilovat.“
„Proč nejsi rozčílená ty?“ opáčila Kate. „K čemu je všechna ta moc, když nám nevrátí naše rodiče? Proč toho musíme pořád tolik obětovávat?“
Sophia chápala, že tím Kate nemyslí jen jejich rodiče, ale všechny ostatní věci, které se jim v životě staly. Všechnu bolest a utrpení.
„Musíme, protože někdy si to tak žádá osud,“ řekla matka. „Já vím, že jste viděli jen útržky toho, co se stane, Sophie, Lucasi. Já tahle vidění měla celý život. Čeká nás období ohromné moci. Viděla jsem válku i to, jak ta válka rozhodne o osudu celého světa.“
„Vdovu jsme porazili,“ řekla Sophia.
„A na pobřeží teď stojí Nová armáda,“ přikývla jejich matka. „Vede ji Pán vran. Kam přijde, tam zabíjí.“ Podívala se na Kate. „Je mi to líto, drahoušku, ale Will je mrtvý.“
Sophia cítila, jak se přes její sestru přelila vlna zármutku a bolesti. Jako by dostala zásah dělovou koulí. Pokusila se Kate obejmout, ale ta se od ní odtáhla. Nedovolila sestře, aby se jí dotkla.
„Ne, to nemůže být pravda. Určitě se pleteš,“ řekla. „Will… nemůže být…“
„Viděla jsem to,“ vysvětlila matka. „Zdálo se mi o pádu Ashtonu, viděla jsem okamžik, kdy obětoval svůj život, aby mohli ostatní utéct. Zachránil Sebastiana, poslal ho i s Violet pryč. Nechal vybuchnout dělo, které bránil, Pán vran přežil jen tak tak.“
Sophia čekala, že se v tu chvíli její sestra zlomí. Dokonce ani Kate nedokázala být silná věčně. Pokusila se se sestrou spojit v myšlenkách, ale zjistila, že je sestřina mysl obklopená stěnou ze žhavého vzteku. Kate nehnutě stála snad celou věčnost a teprve pak znovu promluvila.
„Jak ho zabiju?“
Procedila ta slova skrz zuby a čišela z ní přitom zuřivost.
„Tohle je temná cesta, Kate,“ pronesla jejich matka.
„Takhle to mělo být už od začátku,“ odpověděla Kate.
Sophia viděla, jak si jejich rodiče vyměnili pohledy.
„Jsou věci, které vy tři budete potřebovat, abyste se připravili na nadcházející bitvu,“ prohlásil jejich otec.
„Na nich mi nesejde,“ zavrtěla hlavou Kate. „Sejde mi jen na tom, aby zemřel ten, kdo nese vinu na Willově smrti!“
„K tomu budeš potřebovat svoji moc,“ upozornila ji matka. „Cesta k ní stále existuje, je ale poškozená.“
Sophia natáhla ruku, aby ji položila sestře na rameno. Kate jí to tentokrát dovolila.
„Najdeme způsob, jak ho zabít,“ pronesla. „I bez tvojí moci jsi pořád moje sestra, jsi—“
„Kdybych měla svoji moc, nebyl by Will mrtvý,“ řekla Kate. Sophia viděla, jak se zadívala na jejich matku. „Jak ji získám zpět?“