Zdálo se to jako dobrý plán. Alespoň v to doufala. Pokud to tak totiž nebylo, odsoudila svoje lidi k smrti.
Je to dobrý plán, poslal jí Lucas myšlenkou.
Jen doufám, že vyjde, odpověděla Sophia.
Přidal se k nim třetí hlas. Nesl se nad vodou. Vyjde. Postarám se o to.
Sophia se ohlédla a spatřila blížící se menší skupinu lodí. Na první pohled působily jako žoldnéřské nebo pirátské lodě. Hlas, který z nich vycházel, ale patřil její sestře.
Kate? Ty jsi tady?
Jsem tady, odpověděla. A mám s sebou tu nejproslulejší svobodnou společnost. Lord Cranston vzkazuje, že mu bude ctí ti sloužit.
Ta myšlenka zvedla Sophii náladu skoro stejně jako přítomnost její sestry. Nešlo jen o další muže ve zbrani, i když se Sophii hodila každá pomoc. Šlo o fakt že se její sestra vrátila ke společnosti, kterou měla tak ráda a…
Je tu i Will? zajímala se Sophia.
Je, odpověděla Kate. Sophia v její myšlence cítila radost. Brzy se uvidíme, sestřičko. Nech tam pár nepřátel i pro mě.
Určitě jich tu bude dost pro všechny.
„Kate se blíží,“ řekla Sophia Lucasovi.
„Já vím,“ odpověděl její bratr. „Cítím její myšlenky. Už jsem myslel, že se s ní uvidím teprve, až se vrátíme.“
„A pak najdeme naše rodiče,“ pronesla Sophia. Věděla, že by neměla uvažovat tak moc dopředu. Měla by se soustředit na nadcházející bitvu, ale bylo v podstatě nemožné udržet myšlenky na uzdě. Hlavou jí vířily možnosti, co všechno by to mohlo znamenat. Získá Sebastiana. Osvobodí královniny poddané ze zdrcující nadvlády. A najdou svoje rodiče.
„Kate bude mít z možnosti nalezení našich rodičů stejnou radost jako my,“ pronesla Sophia. „Možná i větší. Nejsem si jistá, jestli si je vůbec vybavuje.“
„Už brzy budeme mít všichni víc než jen vzpomínky,“ prohlásil Lucas.
„To doufám,“ odpověděla Sophia. Přesto si dál dělala starosti. „Máš ho?“
Lucas přikývl. Očividně pochopil, co měla na mysli. Vytáhl disk složený z kovových pásků. Jak se ho dotkl, kruh zářil jasným světlem. Když na kov položila ruce i Sophia, přesunuly se jeho jednotlivé komponenty na jiná místa. Odhalily tak mapu – od vdovina království po nevýrazné obrysy, které musely patřit Vzdáleným koloniím a Hedvábným krajům. Chybělo už jen málo, aby se dozvěděli, kde jsou teď jejich rodiče. Sophia předpokládala, že až se k nim Kate přidá, ukáže se jim jejich úkryt. Doufala v to.
„Hlídej ho dobře,“ řekla. „Když o něj přijdeme…“
Lucas přikývl. „Doteď jsem ho ohlídal. Víc se ale bojím o tebe a Kate.“
Nad tím Sophia nepřemýšlela. Všichni tři měli zamířit do bitevní vřavy. Pokud jeden z nich zemře, mohli by úplně ztratit naději na nalezení rodičů. Bylo by to dvojnásob bolestivé – přijít o možnost nalezení matky a otce a současně truchlit nad ztrátou bratra či sestry.
„Dávej pozor i na sebe,“ pronesla Sophia. „A neříkám to jen proto, že chci najít rodiče.“
„Já vím,“ pronesl Lucas. „Udělám, co budu moct. Správce Ko mě vycvičil dobře.“
„A Kate se naučila hodně od čarodějnice, která ji zkusila ovládnout,“ přikývla Sophia.
„Pokud je jen z poloviny tak dobrá, jako byla, když semnou házela po hradě, bude v pořádku,“ přikývl Lucas. „Ale co ty, Sophie? Vím, že máš Sienne, ale budeš uprostřed bitvy v bezpečí?“
„Nebudu uprostřed,“ prohlásila Sophia. Ochranitelsky si položila ruku na břicho. „Ale udělám, co budu muset, aby moje dítě mělo otce.“
„Ona bude mít otce,“ pronesl Lucas a v jeho hlase zaznělo něco, co Sophii přimělo se na něj podívat. Ve snech se jí zjevovaly útržky různých věcí. Zajímalo by ji, jestli to má Lucas stejně.
„Viděl jsi něco?“ zeptala se.
Lucas zavrtěl hlavou. „Občas něco vidím, ale myslím, že ty máš větší nadání. Třeba zítra vidím hlavně krev.“
Tu bylo možné vidět i bez magie, která jim občas přinášela zvláštní sny. Sophia se znovu rozhlédla. Na obzoru už bylo vidět linii pobřeží. A na ní spočívalo město.
„Ashton,“ vydechla Sophia. Měla pocit, že ho neviděla celou věčnost.
Město se rozprostíralo jako dlouhá skvrna na pevnině. Bylo staré a budovy se táhly i daleko za hradby. Sophiina flotila se už začala rozpadat. Hans mířil dál po pobřeží, aby získal okolí.
Zbytek lodí se přibližoval k městu. Signální vlajky koordinovaly jejich postup. Kotvy shodili mimo dostřel děl, na vodu byly spuštěny menší čluny s posly nesoucími požadavky kapitulace. Sophia věděla, že Ulf a Friga připravují vlastní čluny, na kterých se před začátkem bitvy nenápadně přiblíží k městu a připraví se u říční brány.
Sophia si prohlížela lodě připravené na válku. Nebylo jich dost, aby zastavily flotilu, kterou měla k dispozici. Ne takhle blízko u pobřeží. Jak se přiblížili, slyšela zvuky trubek a viděla plápolající signální ohně.
Zadívala se dál po pobřeží. Směrem k paláci a čtvrti boháčů. Sebastian je někde tam, drží ho v cele a on čeká na záchranu.
„Můžeme zaútočit tak, jak to navrhoval Ulf,“ pronesl Lucas.
Sophia se zadívala na nebe. Slunce už se blížilo k obzoru, dlouhými rudými prsty osahávalo hladinu oceánu. Musela se doslova nutit, aby zavrtěla hlavou. Tohle bylo téměř to nejtěžší, co kdy udělala.
„Nemůžeme riskovat útok v noci,“ řekla. „Musíme se držet plánu.“
„Pak zaútočíme za úsvitu,“ pronesl Lucas.
Sophia přikývla. Za úsvitu se rozhodne. Uvidí, jestli získá zpět království svojí rodiny. I s mužem, kterého milovala. Nebo možná všichni zemřou.
„Zaútočíme za úsvitu,“ pronesla.
Kapitola čtvrtá
Kate nechávala mořský větřík, aby ji hladil po tvářích. Poprvé za kdo ví jak dlouhou dobu si připadala skutečně svobodná. Pohled na blížící se Ashton přinášel vzpomínky na život, který prožila jako jedna z Nechtěných. Tyhle vzpomínky na ni ale už neměly žádný vliv. Připadaly jí jako tupá, zapomenutá bolest a ne jako něco čerstvého a řezavého.
Cítila, přicházejícího lorda Cranstona dřív, než k ní dorazil. Vracela se jí její moc. Její moc, ne něco, co jí dala Siobhan nebo její fontána.
„Zaútočíme za úsvitu, můj pane,“ pronesla a otočila se k němu.
Lord Cranston se pousmál. „To je tradiční čas pro útok. A teď už mě takhle nemusíš oslovovat, Kate. To my jsme přísahali, že ti budeme sloužit, výsosti.“
Výsosti. Kate předpokládala, že si na takové oslovení nikdy nezvykne. Zvlášť ne od muže, který jí jako první dal místo, na kterém měla pocit, že skutečně zapadá.
„Stejně tak není nutné mě oslovovat takhle,“ opáčila Kate.
Lord Cranston se překvapivě elegantně uklonil. „Tohle teď jsi, ale dobrá, Kate. Budeme předstírat, že jsme zpátky v táboře a ty se ode mne učíš taktiku?“
„Předpokládám, že se mám ještě hodně co učit,“ řekla Kate. Pochybovala, že se za dobu pobytu v jeho společnosti naučila byť jen polovinu toho, co ji lord Cranston mohl naučit.
„Ach, to nepochybně,“ pronesl lord Cranston. „Tak tedy výuka. Řekni mi, jak a kdy došlo k dobytí Ashtonu.“
Kate se zamyslela. Něco takového nikdy dřív neřešila.
„To nevím,“ přiznala.
„Došlo k tomu zradou,“ pronesl lord Cranston a současně odpočítával na prstech. „Došlo k tomu získáním zbytku království, takže nemělo smysl odporovat. A kdysi v dávné minulosti k tomu došlo magií.“
„A silou?“ zajímala se Kate.
Lord Cranston zavrtěl hlavou. „I když to samozřejmě mohou změnit děla.“
„Má sestra má plán,“ řekla Kate.
„A zdá se dobře promyšlený,“ přikývl lord Cranston, „ale co se děje s plány v bitvách?“
Tohle Kate věděla. „Rozpadají se.“ Pokrčila rameny. „Pak je dobře, že máme tu nejlepší ze svobodných společností, aby ho zase slepila dohromady.“
„A je dobře, že máme dívku, která umí vyvolávat mlhu a pohybovat se rychleji, než stačí normální člověk sledovat,“ odpověděl lord Cranston.
Kate nejspíš viditelně zaváhala.
„Co se děje?“ zeptal se lord Cranston.
„Zbavila jsem se čarodějnice, která mi tu moc dala,“ řekla. „Já… já nevím, kolik mi jí zbylo. Pořád umím číst myšlenky, ale rychlost a síla jsou pryč. Předpokládám, že i magie.“
Pořád znala teorii, která za ní stála. Pořád ji cítila, ale přístup k ní se zdál spálený ztrátou spojení se Siobhaninou fontánou. Zdálo se, že všechno mělo svoji cenu a tohle byla cena, kterou ochotně zaplatila.