„Samozřejmě, že mluvil o krvi,“ odpověděla Angelica. „Zítra dojde k bitvě. Každý hlupák by v západu slunce viděl krev, když u pobřeží kotví lodě nepřátel.“
„Spousta jich to už udělala,“ řekl Rupert. Ukázal na dalšího muže, věštce, který používal nějaký komplikovaný strojek složený ze spousty ozubených koleček a škrábal přitom výpočty na útržek pergamenu. „Ty, řekni mi, jak to zítra půjde!“
Muž vzhlédl a působil napůl šíleným dojmem. „Znamení pro království nejsou dobrá, veličenstvo. Kolečka—“
Tentokrát Ruperta nikdo nezastavil. Nakopl muže a ten se rozplácl na zemi. Kdyby ho Angelica neodtáhla, nejspíš by do něj dál kopal, až by z muže zbyla jen hromada zlámaných kostí.
„Zamysli se, jak by to vypadalo. Na matčině pohřbu,“ pronesla.
To stačilo, aby se Rupert držel zpátky. „Nechápu, proč jim kněží dovolují tu být. Myslel jsem, že čarodějnice zabíjejí.“
„Možná to znamená, že nemají nadání,“ vysvětlovala Angelica, „a že bys jim neměl naslouchat.“
„Možná,“ pronesl Rupert, ale stejně jich kolem byla spousta. Zdálo se, že na nadcházející bitvu mají všichni nějaký názor. V paláci byli věštci – ať už skuteční, nebo šlechta, která se snažila věštit ze západů slunce nebo letu ptáků.
Teď ale záleželo jen na tomhle pohřbu. Na pohřbu jeho matky.
Očividně se ale našli lidé, kteří to nechápali. „Výsosti, výsosti!“
Rupert se prudce obrátil k muži, který k němu přiběhl. Měl na sobě vojenskou uniformu a hluboce se uklonil.
„Správné oslovení tvého krále je veličenstvo,“ pronesl Rupert.
„Veličenstvo, odpusť mi,“ pronesl muž. Napřímil se. „Mám naléhavou zprávu!“
„O co jde?“ obořil se na něj Rupert. „Nevidíš, že jsem na pohřbu své matky?“
„Odpusť mi… veličenstvo,“ pronesl muž. Očividně se zarazil právě včas. „Ale naši generálové si žádají tvoji přítomnost.“
Samozřejmě, že ano. Hlupáci, kteří netušili, jak porazit Novou armádu teď chtěli, získat jeho přízeň tím, že mu ukážou, kolik nápadů mají k poražení nové hrozby.
„Až po pohřbu. Možná přijdu, možná ne.“
„Říkali, že je to opravdu důležité,“ pronesl muž, jako kdyby ta slova mohla Ruperta přimět k akci. K poslušnosti.
„Sám rozhodnu, co je důležité,“ prohlásil Rupert. V tuhle chvíli se mu nic nezdálo důležitější než nadcházející pohřeb. Ashton ať si klidně shoří, on ale pohřbí svou matku.
„Ano, veličenstvo, ale—“
Rupert ho zarazil pohledem. „Generálové se snaží předstírat, že se vše musí dít hned,“ řekl. „Že beze mne nemají žádný plán. Že jsem potřeba k tomu, aby ubránili město. Mám pro ně vzkaz: dělejte svou práci.“
„Veličenstvo?“ zeptal se posel tónem, při kterém měl Rupert chuť mu jednu vrazit.
„Dělej svou práci, vojáku,“ řekl. „Ti muži tvrdí, že jsou naši nejlepší generálové, ale nezvládnou zorganizovat obranu města? Řekni jim, že přijdu, až budu připraven. Mezitím se o to musejí postarat oni. A teď jdi, než ztratím trpělivost.“
Muž krátce zaváhal a pak se uklonil. „Ano, veličenstvo.“
A odběhl pryč. Rupert ho ještě chvíli sledoval, než se obrátil k Angelice.
„Jsi nějaká tichá,“ pronesl. Její výraz se nijak nezměnil. „Taky nesouhlasíš s tím, abych pohřbil matku?“
Angelica mu položila ruku na rameno. „Myslím, že pokud to potřebuješ udělat, měl bys to udělat. Nemůžeme ale ani podceňovat nebezpečí.“
„Jaké nebezpečí?“ obořil se na ni Rupert. „Máme přece generály, nebo ne?“
„Generály tuctu různých jednotek, kteří mají tvořit armádu,“ podotkla Angelica. „Nedohodnou se na tom, kdo bude velet, aniž by tam byl někdo, kdo stanoví celkovou strategii. Naše flotila je příliš blízko u pobřeží, naše hradby jsou spíš přežitek z minulosti, než že by nás opravdu chránily a náš nepřítel je opravdu nebezpečný.“
„Opatrně,“ varoval ji Rupert. Zármutek ho svíral jako oprátka a jediný způsob, jakým uměl reagovat, byl vztek.
Angelica se k němu naklonila, aby ho políbila. „Jsem opatrná, lásko moje. Můj králi. Najdeme si čas na tohle, ale brzy bude nutné, abys jim určil směr, abys měl království, kterému můžeš vládnout.“
„Ať shoří,“ pronesl Rupert bezmyšlenkovitě. „Ať klidně všechno shoří.“
„To možná říkáš teď,“ pronesla Angelica, „ale brzy změníš názor. Budeš si ho chtít nechat. No a pak se najde někdo, kdo ti ho bude chtít sebrat.“
„Sebrat mi moji korunu?“ zeptal se Rupert. „Já jsem král!“
„Jsi následník trůnu,“ řekla Angelica, „a musíme ti najít podporu ve Šlechtické radě. O tu podporu ale můžeš přijít, pokud nebudeme opatrní. Generálové, které ignoruješ, budou přemýšlet, jestli bys měl vládnout ty. Šlechta bude zpochybňovat krále, který dává přednost zármutku před jejich ochranou.“
„A ty, Angelico?“ zeptal se Rupert. „Co si myslíš ty? Jsi loajální?“
Jeho ruka sklouzla k noži, téměř podvědomě. Uklidnilo ho, když zjistil, že ho má u sebe. Angelica položila svoji ruku na jeho.
„Myslím, že svoje místo jsem si už zvolila,“ řekla, „a je to místo vedle tebe. Někoho jsem poslala, aby se částečně postaral o flotilu. Pokud smrt zpomalí nás, zpomalí úplně stejně i je. A potom uděláme, co je nutné. Společně.“
„Společně,“ pronesl Rupert a vzal Angelicu za ruku.
„Jsi připraven?“ zeptala se ho.
Rupert přikývl, i když bolest, kterou cítil, byla příliš velká na to, aby ji zvládal. Nikdy nebude připraven na to, aby se rozloučil s matkou.
Do chrámu vstoupili společně. Uvnitř bylo vše připravené na oficiální pohřeb. Všechno proběhlo ve spěchu, ale poznat to nebylo. Všude kolem byly tmavé závěsy tu a tam zdobené královským erbem. Lavice byly plné truchlících. Veškerá šlechta z Ashtonu i z nejbližšího okolí se sešla a doplňovali ji obchodníci s vojáky, kněží a další lidé. O to už se Rupert postaral.
„Jsou tu všichni,“ řekl a rozhlédl se po přítomných.
„Všichni, kdo mohli přijít,“ odpověděla Angelica.
„Ti, kdo nepřišli, jsou zrádci,“ štěkl. „Nechám je pobít.“
„Samozřejmě,“ přikývla Angelica. „Ale až po invazi.“
Bylo zvláštní, že našel někoho, kdo souhlasil se vším, co bylo nutné udělat. Byla stejně nemilosrdná jako on, přitom krásná a inteligentní. I díky tomu tu teď stála s ním. Dokonce i pohřební černá na ní působila překrásně. Podpírala Ruperta na cestě chrámem k místu, kde spočívala rakev jeho matky. Na jejím víku pak ležela královnina koruna.
Sbor začal zpívat smuteční píseň. Nejvyšší kněžka drmolila modlitby k Bohyni. Nic z toho nebylo zvlášť určené pro tuto příležitost. Na to nebyl čas. Rupert byl odhodlaný najít skladatele, který složí oslavnou píseň na jeho matku. Jen co tohle všechno skončí. A nechá jí postavit sochy. Nechá—
„Jsme tu, Ruperte,“ pronesla Angelica a navedla ho k místu v první řadě. Bylo tam víc než dost místa i přesto, jak byla celá budova přecpaná lidmi. Strážní stojící opodál se o to zřejmě postarali.
„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s největším člověkem naší doby,“ drmolila nejvyšší kněžka, zatímco se Rupert usazoval. „Vdova královna Mary z rodu Flambergů teď nosí masku smrti, je v rukou Bohyně. Truchlíme kvůli jejímu odchodu.“
Rupert truchlil. Kněžka mluvila o tom, jak byla jeho matka skvělá vládkyně, jak důležitou roli sehrála ve sjednocení království. Stará kněžka měla dlouhou řeč o ctnostech, popisovaných ve svatých textech a které měla jeho matka. Pak přicházeli další muži a ženy a vyprávěli o její velikosti, laskavosti, skromnosti.
„Jako kdyby mluvili o někom jiném,“ zašeptal Angelice.
„Jsou to věci, které se na pohřbu očekávají,“ odpověděla.
Rupert zavrtěl hlavou. „Ne, tohle není správné. Tohle není správné.“
Vstal a přesunul se do čela chrámu. Bylo mu jedno, že nějaký lord ještě pořád plácal o tom, jak jednou potkal jeho matku. Když se k němu Rupert přiblížil, zmlkl a ustoupil stranou.
„Blábolíte nesmysly,“ řekl a jeho hlas se nesl chrámem. „Mluvíte o mojí matce a ignorujete to, jaká skutečně byla! Říkáte, jak byla dobrá, laskavá a štědrá? Taková ona nebyla! Byla tvrdá. Byla nemilosrdná. Dokázala být krutá.“ Opsal rukou oblouk ve vzduchu. „Je tu někdo, komu neublížila? Mně ubližovala často. Chovala se, jako bych neměl nárok být jejím synem.“