Všimnu si, že mají oba talíře, do výšky naložené jídlem a oba se cpou.
Neena si asi všimla toužebného pohledu v mém obličeji, protože se usměje a řekne, “Jděte za nimi. Přinesu vám nějaké jídlo.”
Poděkujeme jí a jdeme si sednout k Charliemu a Benovi na lavici, která za obsazená farmáři. Všichni na nás slušně kývnou a my se usadíme. Na komunitu, která nepřijímá lidi zvenčí, se zdají být poměrně přívětiví, ohledně náhlého příchodu urousaných, vyhladovělých dětí a jednooké čivavy.
“Někdo se cítí jako doma,” řeknu Benovi, zatímco si cpe další nálož jídla do pusy.
Ale do očí se mu vrátil starý ztrápený pohled. Jeho zevnějšek je čistý, ale jeho mysl se zdá být zanešená věcmi, kterými si prošel. A i když jí, dělá to mechanicky. Ne stejným způsobem jako Charlie, který jako by měl požitek z každého sousta. Ben jí jako by jídlo ani nechutnal. A co víc, neřekne ani slovo, když si k němu přisedneme, téměř jako by si nevšiml, že tam jsme. Nemohu si pomoci a mám o něj strach. Slyšela jsem o lidech, kteří si prošli strašná muka a pak se zhroutili hned, jak se dostali do bezpečí. Modlím se, aby Ben nebyl jedním z nich.
Jsem vyrušená, když se Neena vrátí s dvěma talíři jídla, jedním pro Bree a druhým pro mne, naloženými kuřetem na másle a česneku, pečenými brambory a přílohou z pálivé cukety a rajčat. Už si ani nemohu vzpomenout, kdy jsem viděla takovéto jídlo. Vypadá to jako jídlo z restaurace.
Nemohu se udržet. Začnu ho hltat a mé chuťové pohárky ožijí. Je naprosto vynikající. Tolik let jsem přežívala na nejjednodušším jídle, nejmenších porcích a učila jsem se netoužit po dalším. Nyní se konečně mohu uvolnit.
Bree se trochu víc ovládá. Předtím, než sama jí, dá velkou porci kuřete Penelope. Cítím se trochu zahanbená způsobem, jakým hltám své jídlo, jako by na tom závisel můj život, ale etiketa stolování momentálně není mou prioritou.
U stolu naproti nám si všimnu chlapce, který vypadá trochu starší, než já, který krmí kusy mata pitbull teriéra. Chlapec vypadá přesně jako ten typ, který by pitbull teriéra vlastnil. Má oholenou hlavu, tmavé obočí, zadumané oči a domýšlivý úsměv.
“Kdo je to?” zeptá se Bree a kývne na čivavu.
“Penelope,” řekne. “A ten tvůj?”
“Jack,” řekne chlapec a hravě drbe psa na krku.
“Myslela jsem, že sem zvířata nesmí,” řeknu.
Jeho oči se do mých intenzivně a vztekle zadívají.
“Je to hlídací pes,” odpoví. Potom se podívá na Bree. “Myslíš, že by se Penelope a Jack chtěli přátelit?”
Bree se zasměje. “Možná.”
Oba své postaví na zem. Oba si okamžitě začnou hrát, jeden druhého honí a tlapkami chňapou po tváři toho druhého.
K mému překvapení potom Jack vyskočí na můj klín a uštědří mi velké, uslintané, horké líznutí přes můj obličej.
Ostatní se smějí a já si také nemohu pomoci.
“Myslím, že se mu Brooke líbí víc než Penelope,” řekne Bree a zazubí se.
“Myslím, že máš pravdu,” odpoví chlapec a upřeně se na mě dívá.
Konečně se mi podaří Jacka odstrčit a rukávem si otřu jeho sliny z tváře, chlapec se na mě dívá, zdá se, že se baví. Odtrhne kus chleba svými silnými prsty a jeden konec namočí do šťávy na talíři.
“Takže,” řekne předtím, než si kousne, “hádám, že Brooke je tvá sestra.”
“Ano,” řekne Bree. “A já jsem Bree.”
I když má plnou pusu, odpoví, “Ryan,” posune se po lavici, natáhne ruku a podá si ji s Bree.
Potom ji napřáhne ke mně. Podívám se vzhůru. Jeho tmavé oči se do mě zaboří, až mě bodne v žaludku. Ten pocit mi připomíná první okamžik, kdy jsem spatřila Logana: ne ten teplý, pomalu zesilující pocit, který jsem cítila k Benovi, ale okamžitou přitažlivost, ze které se zastavuje srdce. Nechci se ho dotknout, obávám se, že tím prozradím tu přitažlivost.
Okamžitě se cítím na vině, že k němu vůbec nějakou přitažlivost cítím. Je to jen několik hodin, co jsem snila o Loganovi. Stále mi chybí.
Podezíravě se podívám na Ryanovu nataženou ruku. Nemám na výběr. Jen tak to nevzdá. Uchopím ji a doufám, že to proběhne rychle. Pak se podívám zpět dolů na své jídlo, doufám, že si nevšimne, že jsem zčervenala.
Ryan se na mě dívá jak jím. Jen tak tak vidím jeho křivácký úsměv koutkem oka. Dívá se na mě tak intenzivně, že se mi třese srdce.
“Tvá sestra má zdravou chuť k jídlu,” řekne, hovoří k Bree, ale dívá se celou dobu na mě. “A máslo na bradě.”
Bree se směje, ale já se cítím rozpačitě a ještě více rudnu.
“Jen žertuji,” řekne Ryan. “Není třeba vyhlížet tak rozčíleně.”
“Já nejsem rozčílená,” odpovím ostře. “Jen se snažím v klidu najíst.”
Ryan při smíchu zakloní hlavu; snažila jsem se ho zbavit, ale zdá se, že ho má slova jen povzbudila. Jeho tmavé oči jiskří.
“Takže ty jsi z arény,” řekne.
Nesnadno polknu. “Kdo ti to řekl?”
A potom si vedle sebe všimnu Charlieho provinilého pohledu. Musel už naše muka vyzradit. To je ale začátek.
Já nic neříkám.
“Já tě nesoudím,” řekne Ryan. “Vlastně jsem ohromený.”
Při těch slovech se Ben ohlédne. Celou dobu byl ve vlastním světě, jako by ztracen ve vlastních myšlenkách, ale nyní je náhle ostražitý, jak na nás pohlédne, má v očích záblesk žárlivosti.
“Vrátil jsi se právě z polí jako ostatní?” zeptám se Ryana, snažím se nasměrovat konverzaci na bezpečnou půdu.
Ryan se pro sebe usměje, jako by byl rád, že má konečně mou pozornost. “Vlastně jsem dnes ráno hlídal.”
“Opravdu?” Zeptám se s vážným zájmem. “Jak to probíhá?”
Ryan se protáhne na židli, udělá si pohodlí a začne vysvětlovat.
“Jedna skupina hlídá nepřetržitě vnější hranice, zatímco druhá skupina hlídá uvnitř, ujišťuje se, že všichni následují pravidla. A ujišťuje se, že nikdo není příliš horlivý po pravomocích, střídáme se a rotujeme. Každý to musí dělat, dokonce i děti. Chci říct, že vy to nebudete muset dělat ještě nějakou dobu, protože se zotavujete, ale—”
“Já chci,” řeknu náhle a přeruším ho.
Myšlenka na to, že jen tak posedávám a nic nedělám, mě děsí. Jestli budu jen tak posedávat, moje mysl mě zase začne šálit. Budu mít vidiny Rose a Flo. Uvidím Logana. Nevím, jestli mé těžké srdce zvládne ho znovu vidět.
“No jednou budeš—” začne Ryan.
“Teď,” řeknu rozhodně. “Mohu jít s tebou na tvou směnu?”
Ryan se na mě překvapeně podívá a já v jeho očích vidím zájem a respekt.
“Zeptám se Generála Reece, jestli souhlasí s tím, abych s sebou někoho měl.”
“Přidej ještě jednoho,” řekne Ben najednou.
Podívám se na Bena a poprvé, co jsme sem přišli, se zdá být plně při smyslech.
“Jsi si jistý, že to skutečně chceš?” Zeptám se ho.
Tvrdě pokývá. “Jestli si ty myslíš, že jsi připravena na hlídku, pak já jsem určitě.”
Ryan kývne, vypadá, že ho Ben ohromil stejně jako já. Ale nejsem si úplně jistá, že Benovi je dost dobře na to, aby šel. Vypadá vyčerpaně, jeho oči jsou ohraničené černými stíny a já si nemohu pomoci, ale mám dojem, že jenom chce jít také, protože mě nechce nechat o samotě s Ryanem.
A potom mě napadne: do čeho jsem se to zapletla?
KAPITOLA ČTVRTÁ
Ryan vede mě a Bena přes celou tvrz Noix, směřujeme ke zbrojnímu skladu a jak kráčíme, cítím se poprvé po měsících nasycená. Žaludek mám téměř až nepříjemně ztěžklý. Je to dobrý pocit. Také je dobrý pocit jít na stráž, mít cíl a smysl a něco, co odpoutá mou pozornost. Myslím, že bych se bez toho zbláznila.
Projdeme kolem mnoha lidí, všichni jakou tak čistí a dobře živení, jako Ryan; nikdo není zjizvený od radiace, nemá roztavenou kůži od nukleárního spadu. Nikomu nechybí končetiny nebo zuby nebo za sebou při chůzi netáhne deformovanou nohu. Tolik zdravě vypadajících lidí na jednou místě jsem viděla naposledy před válkou. Je to téměř zneklidňující.
Ryan kráčí vedle mě, ale Ben se táhne několik kroků za námi. Nesporně panuje napjatá atmosféra, kterou se snažím ignorovat tím, že veškerou pozornost věnuji Jackovi, pitbullovi, který se drží pevně u mé nohy, jako bych já, a ne Ryan, byla jeho pán
“Zalíbila ses mu,” řekne Ryan s potlačovaným smíchem.
Benova hlava se okamžitě pohne. Zamračí se. nemohu si pomoci a přemýšlím, proč Ben trval na tom, že půjde s námi. Nechci, aby kolem mě kroužil jako temný bouřkový mrak, a házel mým směrem podezíravé pohledy. Jsme jeden tým a vždy jsme byli a nelíbí se mi, že ho takto vidím. Příliš mnoho mi to připomíná způsob, jakým se choval k Loganovi; žárlivý, chtěl ode mne víc, než jsem mu byla schopná dát.