Alespoň se zdá, že Ryan si napětí nevšiml. Sebevědomě kráčí přes areál jako někdo, kdo nikdy nespatřil skutečnou smrt nebo destrukci. Ne jako Ben a já, jen naše kroky jakoby prozrazovaly naše minulá muka.
“Tak tady,” řekne Ryan pyšně, když otevře ohromné ocelové dveře.
Ve vzduchu se zvedne mračno krouživého prachu a zastře můj výhled. Když si sedne, poprvé spatřím poklady zbrojnice. Otevřou se mi ústa, když vstoupím dovnitř a prohlížím si pistole a ostřelovačské zbraně, automatické kuše a AK47. Jsem jako děcko v cukrárně.
Jak si prohlížím stěny, něco mě zaujme. Brokovnice. Připomíná mi jednu historickou, kterou měl otec vystavenou za sklem doma. Jdu k ní a vezmu ji.
“Jsi si jistá, že si tu věc chceš vzít?” Zeptá se Ryan, když v ruce testuji její váhu. “Pro tvou postavu by bylo lepší něco menšího.”
V několika vteřinách brokovnici zavřu a nabiji předtím, než si ji přiložím k ramenu pro pozici k výstřelu. Pohyby provádím jako expert; díky otci zacházím s brokovnicí s lehkostí.
“Myslím, že tahle mi sedne dobře,” řeknu.
Ryanovy oči se rozšíří překvapením. Zdá se, že na něj zapůsobila má znalost zbraní a nemohu si pomoci a cítím, jak se dmu pýchou.
Ben přimhouří oči a uchopí svou vlastní zbraň, pušku.
“Takže jste oba již předtím zbraně používali?” Zeptá se Ryan.
“Samozřejmě,” odpoví Ben trošku drsněji.
Vzpomenu si, jak jsem se poprvé setkala s Benem, když jsme se hnali zamrzlou krajinou, pronásledovali jsme otrokáře, kteří unesli naše sourozence. Byl se zbraní marný a v jeden okamžik ji dokonce upustil.
“Ben je spíš na luk a šípy,” řeknu, trošku se mu vysmívám, snažím se ho jemně přimět k zapojení se do konverzace.
Ben se zamračí, zjevně mu ten vtip nesedl. Ben byl vždy přecitlivělý, ale je jasné, že je ještě citlivější, než obvykle. Připomínám si, abych si kolem něj dala více pozor. Nechci, aby si myslel, že se mu posmívám nebo že nechávám, aby na mě Ryan přenesl svůj bodrý přístup.
“To není problém,” řekne Ryan. “Máme dost luků i šípů, jestli jim dáváš přednost.”
“Tohle mi stačí,” odpoví Ben stroze.
Ryan pokrčí rameny, znovu netečný k narůstajícímu napětí.
Potom si všimnu vystavených nožů na zdi. Přejdu k nim a vidím, že to jsou stejné nože, jako měl můj otec, když jsem byla dítě, s do rukojetě vyraženými vojenskými znaky. Ovládne mě vlna nostalgie.
Konečny prstů se dotknu chladného kovového ostří. “Mohu si vzít také tyto?”
“Samozřejmě,” odpoví Ryan, náhle ke mně zezadu přistoupí. “Vezmi si co chceš.”
Cítím, jak z jeho těla vyzařuje teplo, natáhnu se po noži, potěžkávám si ho v ruce. Mám pocit, jako by byl můj, jako by vždy patřil do mého sevření. Potom vyrazím pryč z Ryanova stínu a za chůze si uschovám nůž na boku. Naložím si zbraň na rameno a luk a šíp na záda.
Ryan zapíská, zatímco si mě prohlíží.
“Připravena do služby,” řekne a radostně mi salutuje.
Nemohu si pomoci a usmívám se pro sebe. Cítím se každým coulem jako strážce a v podstatě se nemohu dočkat, až odtud odejdu, zjistím, jak se věci mají a dokážu Vůdci, že si zde místo zasloužím.
Ale Ben, na druhé straně, neobratně zápolí a začíná se rozčilovat kvůli přetočenému popruhu. Ryan k němu dojde a pomůže mu. Když si popruhy upevní, nemohu si pomoci a napadne mě, že Ben vypadá jako ztracené, zranitelné dítě, kterého obléká jeho rodič na první školní den.
Vyrazíme ze zbrojnice a z očekávání se mi sevře žaludek, když před námi zahlédnu skupinu strážců, se kterými budeme hlídat. Shromáždili se u jedné ohromné železné brány, na které je ostnatý drát. Kolem se motá několik psů, tlapkami hrabou trsy trávy ve spodní části plotu, čmuchají, při každém zvuku zvedají hlavu. Dochází mi, že byli všichni vycvičení, aby pomohli hlídat a chránili před útoky. Vůdce měl pravdu, když řekl, že každý v tvrzi Noix má sovu roli – dokonce i zvířata. Jsem znovu vděčná, že povolil, abychom si nechali Penelope a doufám, že dostane šanci dokázat, že i když je velká jako kočka a má jen jedno oko, je to ten nejchytřejší pes, jakého kdy potká.
Jack se od nás odtrhne a spěchá k ostatním psům, vzrušeně štěká. Jeho přítomnost upozorní skupinu na náš příchod. Hlavy se začnou otáčet naším směrem a vnímají pohled na Ryana, který k nim vede dva cizince. Nemohu si pomoci a cítím, že jsem hodnocena, měřena a snažím se uklidnit své bušící srdce. Nakonec toto není nic, v porovnání s chlípně pošilhávajících očích přihlížejících bio obětí v arénách.
Zdá se ale, že Benovi se nedaří tak dobře jako mně. Jak se přibližujeme ke spině, vidím, že jeho tvář zbledla. Vůbec na toto není připraven. Být s cizími, chystat si zbraně – to vše je pro něj příliš, je to jako být zpět v aréně. Nedostanu ale šanci mu říci, aby se otočil a šel domů, protože jsme náhle u vstupu. Ryan poklepává lidi na ramena, předhazuje jména, které mi jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jediné, které si zapamatuji, je Molly, protože dívce, které patří, má křiklavě zrzavé vlasy.
Podívá se na mě.
“Bydlíš s Neenou, viď?” zeptá se s přátelským úsměvem. Vypadá stejně stará jako já, má zářivě zelené oči a pihovatý nos.
Kývnu, trochu zaskočená všemi těmi jmény a tvářemi.
“Já taky,” odpoví. “Hádám, že to z nás dělá spolubydlící.”
Spolubydlící. To slovo mi zní cize, jako by to byl výraz, který patřil do starého, prastarého světa, o kterém jsem si myslela, že už je ten tam. Není to poprvé od doby, co jsem sem přijela, kdy mě zasáhne vlna štěstí. Mám pocit, že se z ní může stát kamarádka. Kamarádka. Myslela jsem si, že to slovo už nikdy nepoužiji.
Skupina se rozpohybuje a my následujeme, držíme se Ryana a Molly. Projdeme kolem několika úrovní oplocení, u každé brány stojí stráž. Množství zabezpečení, které tady mají, je šílené, ale rozumím jejich potřebě to takto přehánět. Jediný způsob, jak udržet lidi uvnitř tvrze Noix v bezpečí, je udělat ji neprostupnou všem monstrum, která číhají venku.
Mezi jednou řadou oplocení a další uvidím na stromech usazenou řadu dřevěných kabin.
“Zůstáváte v nich přes noc?” Zeptám se Molly.
Zakroutí hlavou. “Ne, lidé v nich bydlí.”
“Opravdu?”
Ještě než má Molly šanci odpovědět, Ryan promluví, naprosto slintá po příležitosti sdílet nějaké znalosti.
“Říkáme jim Lesní obyvatelé,” řekne. “Jsou a zároveň nejsou součástí tvrze Noix.”
“Proč?” Ptám se.
“No, ne každý chce žít vojenským stylem. Chtějí svůj život vést jinak. Chtějí mát rodiny, domov, domácí mazlíčky a tak. Víš, ta celá věc o oddělování mužů a žen pro to není úplně dobrá.” Usměje se a pozvedne významně obočí. Začervenám se a podívám se jinam, zatímco on pokračuje.
“Nicméně, všichni se zavázali, že udrží tvrz v tajnosti, takže jsou vlastně naší součástí, obzvláště proto, že jsou v našem dohledu. Jen nejsou součástí stejného systému střídání – a nedostávají příděly.”
V ten okamžik si všimnu bosé mladé dívky, která sedí na dřevěném schodu jedné z kabin. V klíně jí sedí ohromný králík se světle hnědým huňatým kožichem, který jemně hladí. Jak procházíme kolem, vzhlédne a zamává. Také jí zamávám. Vysvětluje si to jako pozvání přijít, protože položí králíka na zem, vyskočí na nohy a vydá se vpřed. Její záplatované šaty šustí, jak kráčí směrem k nám a její blond culík poskakuje.
“Á jéje,” řekne Molly pod vousy a přitom kroutí očima, z čehož mám dojem, že není zrovna mateřský typ.
“Trixie,” řekne Ryan tónem jemného varovaní, když se k němu přidá. “Víš, že s námi nemůžeš jít na hlídku. Je to příliš nebezpečné.”
“Jen jsem chtěla pozdravit ty nové lidi,” řekne dívenka vesele.
Je naprosto rozkošná. Nemohu uvěřit, že takové usměvavé, bezstarostné dítě může existovat v tak brutálním světě.
“Já jsem Brooke,” řeknu Trixie. “A toto je Ben.”
Ohlédnu se kolem po mém společníkovi, uvědomím si, že byl tak potichu, že jsem na něj úplně zapomněla. Celou dobu, co jsme si povídali s Molly a Ryanem, byl potichu, jen to vše vnímal. Jak se na něj nyní podívám, vidím, jak se zdá být vyrušený, ohlíží se a cuká sebou při každém zvuku. Můj strach o něj se zvětší.