Romulus se na ní podíval a ona ten pohled hrdě snášela. Dokonce jej neohroženě opětovala. Uvnitř se třásla strachem, ale byla odhodlána to na sobě nenechat znát. Takovou radost by mu neudělala. Přála si, aby ji zabil, zatímco se na něj vzpurně dívá. Alespoň na to bude moci být hrdá. Jen už aby to bylo za ní.
Jenže Romulus se namísto toho široce usmál a nadále se jí jenom díval do očí. Očekávala, že se místo toho okamžitě vrhne na ni a potom na most.
„Dostals cos chtěl,“ řekla zmateně. „Štít je dole. Prsten je tvůj. To mě teď nehodláš zabít?“
Zakroutil hlavou.
„Nejsi taková, jak jsem si myslel,“ odpověděl a prohlížel si ji. „Možná, že tě nechám naživu. Možná, že si tě dokonce vezmu za manželku.“
Luanda se uvnitř při tom pomyšlení otřásla. Tohle rozhodně nebyla reakce, kterou očekávala.
Zaklonila se a plivla mu do tváře v naději, že jej tím rozzuří a on ji nakonec zabije.
Romulus si však docela klidně její slinu hřbetem ruky z tváře otřel. Luanda se připravila na ránu, která jistě přijde. Čekala, že ji udeří pěstí, jako to udělal už jednou, roztříští jí čelist, nebo něco podobného. On namísto toho jenom přistoupil k ní, chytil ji rukou zezadu za krk a začal ji zuřivě líbat.
Cítila jeho hrubé, podivně tvarované rty. I tady byl samý sval. Na dotek byl více jako had než člověk a tlačil ji k sobě takovou silou, že se sotva dokázala nadechnout.
Konečně se odtrhl – a potom ji vrazil facku tak silnou, že málem upadla.
Zděšeně se na něj podívala. Vůbec nechápala, co to do něj vjelo.
„Svažte ji a veďte ji s námi tak, abych ji měl pořád nablízku,“ poručil. Svá slova téměř ještě ani nedořekl a jeho muži už se hnali rozkazy splnit. Svázali jí provazy ruce za zády.
Romulův obličej se rozzářil radostí. Otočil se ke svým mužům, aby se ujistil, že má pozornost všech. Bylo to zbytečné. Vždycky měl pozornost všech. Potom teatrálně vkročil na most.
Nebyl tam žádný Štít, který by jej zastavil. Stál na mostě a byl naprosto v pořádku a volný.
Spokojeně se zašklebil a potom vybuchl v smích. Svalnatá ramena se mu jenom otřásala. Jeho hurónský smích, smích radosti a triumfu, se v několika ozvěnách proháněl Kaňonem tam a zpátky.
„Je můj!“ křičel Romulus. „Je celý můj!“
Provolání se několikrát vrátilo.
„Muži!“ zavelel. „Kupředu!“
Jednotky se okamžitě daly do pohybu a s bojovým pokřikem, znějícím jako bouře se hrnuly na most. Draci se už chvíli předtím vydali sami na průzkum dosud nepoznaného území. Prolétávali se v mlhách Kaňonu a potom zamířili na druhý okraj. Jejich řev věstil jednu velikou novinu: Prsten už nikdy nebude takový, jako býval.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Alistair ležela v Erecově náručí na zádi mohutné lodi, která se jemně pohupovala na vlnách. Všude kolem se rozprostíral nekonečný oceán. Nemohla se vynadívat na myriády narudlých hvězd, lemujících noční nebe a třpytících se někde strašlivě daleko. Tady na moři to byl skutečně úchvatný pohled. Foukal hřejivý mořský vánek a v jednom kuse ji kolébal ke spánku. Byla spokojená. Když mohla být tady, těsně vedle Ereca, svět se zdál být skvělým místem. Jako kdyby vody tohoto oceánu odmývaly i všechny její problémy. Všechny ty nekonečné překážky, které je v jednom kuse rozdělovaly, už konečně pominuly a její sny se konečně mohly stát skutečností. Byli spolu a už nezůstalo nic, co by je mohlo znovu rozdělit. Vyrazili na cestu na Jižní ostrovy, Erecovy domoviny a až tam budou, tak se za něj provdá. Na světě jenom stěží bylo něco, co by si přála více.
Erec ji k sobě přitisknul a pohladil ji po zádech. Společně se takhle dívali na noční nebe už hodiny a hudební doprovod jim k tomu dělaly mořské vlny, narážející tiše o boky jejich lodi. Alistair se klížily víčka.
Přinutila se ještě neusnout a znovu se zadívala na nebe. Pokaždé se musela podivit, jak obrovský svět vlastně je. Myslela na svého bratra Thorgrina a přemýšlela, kde teď asi je. Věděla, že se vyrazil setkat s jejich matkou. Najde ji? Jaká bude? A existuje vůbec?
Část jejího já si přála se k němu na té výpravě připojit a také se s matkou setkat. Zároveň jí ale už teď chyběl Prsten a přála si vrátit se zpátky domů. Ze všeho nejvíc však cítila vzrušení z brzké budoucnosti. Její život začne psát zcela novou kapitolu, společně s Erecem a na úplně novém místě. Těšila se na setkání s jeho lidmi a až uvidí, jaká jeho domovina ve skutečnosti je. Přemýšlela, kdo asi tak může žít na Jižních ostrovech. Jací jsou tamní lidé? Přijme jej jeho rodina zpět srdečně? Budou šťastní, že si ji přivedl s sebou, anebo s jeho volbou nebudou souhlasit? Budou přát jejich svatbě? Anebo si pro Ereca představovali někoho jiného? Někoho z vlastních řad?
Obávala se především toho, co si o ní jeho lidé pomyslí, až se ukáže pravda o jejích zvláštních schopnostech. Co udělají, až zjistí, že Alistair je druid? Budou se k ní chovat jako k nějaké příšeře, jako tomu bylo na mnohých jiných místech předtím?
„Pověz mi znovu o tvém lidu,“ řekla jemně Erecovi.
Podíval se na ní a potom se obrátil zpět k nebi.
„Co bys chtěla vědět?“
„Více o tvojí rodině,“ odpověděla.
Erec se na notnou chvíli odmlčel, než konečně promluvil:
„Můj otec je brilantní muž. Je králem ostrovů zhruba od chvíle, kdy byl stejně starý, jako já teď. Až zemře, změní to ostrovy navždycky.“
„A další členové rodiny?“
Erec opět chvíli váhal a potom pokýval hlavou.
„Ano. Mám sestru a…bratra,“ řekl váhavě. „Moje sestra a já jsme si byli velmi blízcí, když jsme byli malí. Ale musím tě před ní varovat. Je docela teritoriální a snadno začne žárlit. Nemá ráda cizince a už vůbec ne nové členy rodiny. A můj bratr…“
Odmlčel se.
Alistair jej pobídla.
„Copak?“
„Nejlepší bojovník, jakého jsi kdy viděla. Jenže je mladší než já a odjakživa se se mnou srovnával. On pro mě byl vždy bratrem, ale já byl pro něj především soupeř. Někdo, kdo mu stojí v cestě. Nevím, proč to tak je. Ale je to fakt. Přál bych si, abychom k sobě měli blíže.“
Alistair se na něj překvapeně podívala. Nedokázala si představit, že by Ereca někdo mohl nemít rád.“
„A je pořád ještě takový?“ zeptala se.
Erec pokrčil rameny.
„Neviděl jsem ho od chvíle, kdy jsme byli děti. Tohle je můj první návrat domů. Uběhlo skoro třicet slunečních cyklů. Nemám tušení, co mohu očekávat. Jsem teď už mnohem více Prsteňan. Ale stejně, pokud otec zemře, pak jsem já ten nejstarší. Moji lidé budou chtít, abych jim vládnul.“
Alistair se na chvíli odmlčela, aby nepůsobila příliš zvědavě, ale nakonec jí to stejně nedalo.
„A budeš?“
Znovu pokrčil rameny.
„Není to něco, co by mě zrovna lákalo. Ale pokud si to otec bude přát…nemohu jej odmítnout.“
Podívala se na něj.
„Máš ho hrozně rád.“
Erec přikývl a ve svitu hvězd se mu trochu zaleskly oči.
„Jenom se modlím, abychom tam dorazili ještě včas.“
Alistair přemýšlela o jeho slovech.
„A co tvá matka?“ zeptala se. „Budu se jí líbit?“
Erec se široce usmál.
„Okamžitě tě přijme za vlastní,“ odpověděl, „jakmile uvidí jak moc tě miluju.“
Políbili se a potom se znovu zadívali na noční nebe.
„Pamatuj si prosím jednu věc, má paní. Miluji tě. Víc než všechny ostatní. To je všechno na čem záleží. Moji lidé nám uspořádají tu největší svatbu, která se kdy na Jižních ostrovech slavila. Doslova nás zaplaví radostí. A tebe budou milovat a přijímat úplně všichni.“
Alistair nespustila zrak z hvězd, stiskla Erecovu ruku pevněji a přemýšlela. Nepochybovala o jeho lásce, ale o jeho lidech už si tak jistá nebyla. Vždyť on sám je vlastně téměř neznal. Opravdu ji přijmou tak srdečně, jak Erec říká? Nedokázala o tom být přesvědčená.
Najednou zaslechla zvuk těžkých bot, klapajících o dřevěnou palubu. Otočila se, aby spatřila jednoho muže z posádky, jak kráčí podél boku lodi a přes rameno si nese velikou káď. Zvedl ji nad hlavu a potom ji převrátil přes palubu. Dole se ozvalo šplouchání, jak její obsah dopadl do vody. Následoval další, mnohem silnější zvuk. Jiná ryba nejspíše vyskočila z vody a pustila se do jídla.