„Když ses dostala ven?“ nechápal Kevin.
„Jeden řezník mě zamkl. Prý že jsem ho chtěla okrást.“
Zamkl ji někde, kam se nedostaly výpary? A znamenalo to, že už on ani Luna nepotřebují masky?
„Bude to dobré,“ řekl Kevin.
Chloe zase jen pokrčila rameny. „Ty jsi ten kluk z televize, že? Když ses představil jako Kevin, nedošlo mi to, ale teď tě poznávám. Proto jsi tady? Zavřeli tě na bezpečném místě, protože jsi ten kluk, který ví o mimozemšťanech?“
Kevin zavrtěl hlavou a znovu se k ní přiblížil. „Nezavřeli mě tady. Doktorka Levinová mi dala klíče od bunkru pod výzkumným centrem NASA, ale tam jsme se nedostali. S Lunou jsme museli najít tenhle.“
Chloe přikývla. „Luna… je tvá přítelkyně?“
Tohle byla věc, kterou si vždy všichni mysleli. Kevin nechápal proč. Zdálo se mu samozřejmé, že s Lunou nikdy chodit nebude.
„Je to má kamarádka,“ odpověděl. „My dva… tedy…“
Bylo zvláštní, jak snadné bylo mluvit o vetřelcích, ale když přišlo na něj a Lunu…
„Divný,“ prohlásila Chloe. „Chci říct, že vypadáš jako fajn kluk. Já bych tě rozhodně neměla jen za kamaráda. Zajímalo by mě—“
Kevin nezjistil, co by ji zajímalo, protože v tu chvíli se od dveří ozvalo nucené zakašlání. Když se Kevin ohlédl, uviděl Lunu, jak je probodává pohledem.
„Jen mě zajímalo, proč vám to trvá tak dlouho,“ řekla a nezněla vůbec nadšeně. Vypadala… jako by snad žárlila. Kevinovi to nedávalo smysl, protože se přece nic nestalo, a navíc mezi nimi nic nebylo. Nebo ano?
„Ahoj, Luno,“ vyhrkl Kevin. „Chloe mi o sobě zrovna vyprávěla.“
„Jo, určitě,“ pronesla Luna. „Možná by mohla povyprávět i mně. A možná, že bysme mezitím mohli zkusit vymyslet, co dál.“
***
Zamířili do kuchyně, protože ani jeden z nich ještě nesnídal. Kevin vyrazil pro zásoby do skladiště, i když si nebyl jistý, jestli má nechat Lunu s Chloe o samotě.
Vybral balíček, který tvrdil, že se v něm skrývají borůvkové palačinky. Když se k dívkám vrátil, obě mlčely. Což bylo poněkud zvláštní – Luna totiž téměř nikdy nemlčela.
„Našel jsem borůvkové palačinky,“ řekl.
„Super,“ prohlásila Luna. „Miluju borůvkové palačinky.“
„Taky je mám ráda,“ pronesla Chloe, i když měl Kevin pocit, že to říká jen kvůli Luně.
„No, nevím, jestli budou dobré,“ poznamenal Kevin.
Brzy si to ověřili. Palačinky chutnaly jako něco, co bylo zabalené mnohem déle, než by mělo být. I tak ale byli všichni tolik hladoví, že se rozhodli je sníst.
„Jak ses o tomhle místě dozvěděla?“ zeptal se Kevin Chloe během jídla.
„Můj táta… jeho prací bylo… že věděl spoustu věcí,“ pronesla. Nic víc ale nedoplnila. Kevin předpokládal, že kdyby se místo něj zeptala Luna, nedozvěděli by se ani tohle.
„Takže jsi sem vyrazila a bušila jsi do dveří, dokud jsme tě nepustili dovnitř?“ zeptala se Luna. Kevin měl pocit, že se jí to zdá nepravděpodobné.
„Někam jsem jít musela,“ pronesla Chloe.
„Zajímalo by mě, jestli jsou nějaká další taková místa. Jestli se někomu podařilo se ukrýt,“ pronesl Kevin dřív, než se Chloe s Lunou stihla pohádat. Chtěl, aby spolu ty dvě vycházely.
„Pokud jsou taková místa, nemůžeme se s nimi spojit,“ prohlásila Luna. „Nemáme signál pro obrazovky a všechno komunikační vybavení je na nic, když nevíme, s kým se chceme spojit.“
„Možná, že je jen neumíte použít,“ pronesla Chloe.
Luna ji probodla pohledem.
„Stejně tu můžeme zůstat, jak dlouho budeme potřebovat,“ řekla Luna. „Jsme tu v bezpečí. Už jsme se o tom s Kevinem bavili včera.“
To byla pravda a Kevinovi to v tu chvíli připadalo uklidňující. Ale co dál? Opravdu mohli všichni tři po zbytek života zůstat zavření v bunkru?
„Možná bych o něčem věděla,“ řekla Chloe, zatímco žvýkala palačinku.
„Jen tak prostě o něčem víš?“ zajímala se Luna. „Ze stejného zdroje, jako ses dozvěděla o tomhle bunkru?“
Kevin měl pocit, že Luna Chloe z něčeho podezírá. Vzhledem k tomu, že Chloe nic neprovedla, chtěl jí věřit, ale Luna měla zřejmě jiný názor.
Chloe odložila vidličku. „Slyšela jsem o něm od lidí, které jsem potkala. Došlo mi, že tohle bude blíž a bude to bezpečnější, ale pokud tu nikdo není…“
„Jsme tu my,“ opravila ji Luna. „A jsme tu v bezpečí.“
„Jsme?“ obořila se na ni Chloe a zadívala se na Kevina, jako by čekala, že něco řekne. „U Los Angeles by měla být skupina, která pomáhá uprchlíkům se shromáždit a zůstat v bezpečí. Říkají si Přeživší.“
„Takže chceš, abychom šli do Los Angeles a našli je?“ zeptala se Luna.
„A jaký je tvůj plán? Sedět tady a čekat, až se všechno spraví?“
Kevin klouzal pohledem z jedné dívky na druhou a snažil se přijít na to, jak je uklidnit.
„Máme dost jídla, abychom tu přežili a možná se nám podaří zprovoznit rádio. Nemůžeme jen tak jít ven, když tam může být úplně cokoli.“
Chloe zavrtěla hlavou. „Bude to jen horší. Věř mi.“
„Mám ti věřit?“ zeptala se Luna. „Vždyť tě ani neznáme. Zůstaneme tady.“
Kevin tenhle tón znal až moc dobře. Znamenalo to, že Luna neustoupí.
„To se podívejme, jak si tahle hezká tvářička myslí, že to tu vede,“ štěkla Chloe.
„Nic o mě nevíš,“ pronesla výhružným tónem Luna.
Kevin vlastně ani nechápal, proč se hádají. Snažil se, aby ho do toho nezatáhly, ale zdálo se, že se bude muset ozvat.
Vstal, aby něco řekl, ale zarazil se, protože ucítil pronikavou bolest v hlavě. Ucítil něco, co nevnímal už celé dny.
„Kevine?“ ozvala se Luna. „Jsi v pořádku?“
Kevin zavrtěl hlavou. „Myslím… myslím, že se blíží další vysílání.“
KAPITOLA TŘETÍ
Kevinovou myslí znovu blikotala čísla. Mihotala se rychle za sebou, jako kdyby se mu snažila vypálit do mozku. Byly téměř příliš rychlé na to, aby bylo možné si je zapamatovat, ale Kevin věděl, že to musí zkusit. Zkusil si je zapamatovat…
Probral se. Zamrkal a viděl nad sebou palandu. Hlava ho bolela, jako by ho někdo praštil, ale Kevin věděl, že se nic takového nestalo. Byla to bolest z toho, jak se jeho tělo snažilo zpracovat mimozemský signál. Marně se snažilo udržet ho. Kevin ucítil něco vlhkého na horním rtu a když si na něj sáhl, zjistil, že krvácí z nosu.
„Na,“ ozvala se Luna a podala mu kapesník.
„Díky,“ odpověděl Kevin.
Chloe ho sledovala z druhé strany postele, jako kdyby tvořil bariéru mezi ní a Lunou.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Co se stalo?“
„Už jsem ti řekla, co se stalo,“ pronesla Luna. Kevin v jejím hlase slyšel podráždění.
Chloe zavrtěla hlavou. „Chci to slyšet od něj.“
Kevin polkl. „Myslím… myslím, že bude další vysílání.“
„Říkala jsem ti to,“ pronesla Luna se sebeuspokojením. Pak se znovu zadívala na Kevina. „Počkej, ty myslíš, že bude další?“
Kevin si nebyl jistý. Dřív si jistý býval.
„Nebyla tam žádná slova,“ odpověděl. „Jenom samá čísla.“
„Stejně jako poprvé,“ pronesla Luna.
Kevin přikývl a pokusil se posadit. Když zamrkal, viděl ta čísla poměrně jasně. Jako by mu je někdo vypálil do víček, ať už chtěl nebo ne.
„Takže takhle se to děje?“ zeptala se Chloe nadšeně. „Ty svým mozkem zachycuješ vysílání?“
„Spíš náznaky,“ pronesl Kevin, „přímo to vysílání zachycuje NASA svými radioteleskopy. A já to umím přeložit.“
„To je… super,“ pronesla Chloe.
Bylo snadné zapomenout na to, že jsou lidé, kteří tohle všechno slyší poprvé.
„Není to nic zábavného,“ poznamenala Luna. „Sama vidíš, co to s Kevinem dělá. A taky jsi viděla všechny problémy, které to způsobilo… nejen to, že jsou tu vetřelci. Vyhrožovali nám, snažili se nás zabít. Lidé Kevinovi nevěřili. Víš, jaké to je, když ti nevěří a ty přitom říkáš pravdu? Když ti říkají, že jsi cvok?“
Chloe se tvářila stále navztekaněji, ale když Luna domluvila, nic neřekla.
„Jo,“ pronesla nakonec měkce. „Vím, jaké to je.“
Přešla k jiné posteli a posadila se na její roh. Kevin viděl, že si poklepává prsty na stehno, jako by chtěla říct, ještě něco dalšího, ale neudělala to. Kevin by se jí zeptal, ale místo toho promluvila Luna.
„Takže nás čeká další zpráva?“ zeptala se. „Další vysílání od mimozemšťanů?“
Kevin přikývl. „Ne od těch, kteří nás napadli. Tohle vypadá spíš na ty druhé. Ty, kteří se nás pokoušeli varovat.“
„Myslela jsem si to,“ řekla Luna. „Vždyť co by nám teď chtěli říct ti útočníci? Vzdejte se a nechejte se zničit, bídní pozemšťané? Odpor je marný? Co by to bylo za vetřelce, kdyby se takhle vytahovali, když už stejně vyhráli?“