Ale Thor nezpomalil ani v nejmenším – ne kvůli ní, ne kvůli nikomu. Zahnul do jedné postranní uličky, potom do druhé, kopírujíc svými pohyby dokonale všechny její zákruty, které znal i poslepu, až nakonec dorazil domů.
Bylo to malé, ničím nevýrazné obydlí, stejné jako všechna ostatní. Mělo bílé stěny a vysokou doškovou střechu. Stejně jako většina ostatních mělo jenom jednu místnost. Otec spal na jedné straně a jeho tři bratři naproti. Na rozdíl od ostatních však měl jejich dům vzadu přístavek pro slepice. To bylo místo, kde spal i Thor. Zpočátku spával společně s bratry, ale postupem času byli větší a větší, a také zlejší a namyšlenější. Potom už tam pro něj nebylo místo. Thorovi to zpočátku bylo líto, ale nyní si liboval, že má vlastní pokoj, kde se může od bratrů izolovat. Celé to vlastně jenom potvrdilo něco, co už dávno stejně věděl, že je v této rodině jen a pouze trpěným vyděděncem.
Thor se vřítil do vchodových dveří a zastavil se až ve světnici.
„Otče!“ křičel a zároveň lapal po dechu. „Stříbrní! Už jedou!“
Otec s bratry se zrovna mačkali kolem stolu se snídaní, oblečení ve svých nejlepších šatech. Na jeho slova vyskočili od stolu a drali se ke dveřím, strkajíce do Thora rameny tak, že ho málem porazili na zem.
Thor je spěšně následoval a za malou chvíli už všichni stáli s očima upřenýma k obzoru.
„Nikoho nevidím,“ řekl hlubokým hlasem Drake, nejstarší z bratrů. Se svými širokými rameny, hnědýma očima, úzkými odmítavými rty a na krátko střiženými vlasy, stejně jako zbývající dva bratři, se teď zamračil na Thora. Jako obvykle.
„Ani já nic nevidím,“ zahalasil o rok mladší Dross, vždy stojící po bratrově boku.
„Už jedou!“ bránil se Thor. „Přísahám!“
Otec jej chytil hrubě za ramena a otočil s ním k sobě.
“A jak to můžeš vědět?” dožadoval se odpovědi.
„Viděl jsem je.“
„Jak? Odkud?“
Thor zaváhal, protože ho otec dostal. Samozřejmě, že věděl, že jediné místo odkud mohl Thor kolonu spatřit, bylo z vrcholku kopce. Thor nevěděl co má odpovědět.
„Já…jsem vylezl na kopec…“
„Se stádem? Dobře víš, že nesmějí tak daleko.“
„Ale dneska je to jiné. Musel jsem je vidět.“
Otec se zamračil.
„Okamžitě jdi dovnitř, vylešti meče a přines je bratrům. Musí před královými muži vypadat co nejlépe.“
Tím byl otec s Thorem hotov a otočil se zpět k bratrům, kteří stáli na cestě a vyhlíželi.
„Myslíš, že náš vyberou,“ zeptal se Durs, nejmladší z těch tří, ale i tak o tři roky starší než Thor.
„Byli by blázni, kdyby to neudělali,“ řekl otec. „Letos jim chybí hodně rekrutů. Byl asi hodně malý výběr, jinak by se neobtěžovali jet až sem. Jen stůjte rovně, vy tři, brady vzhůru a vypněte hruď. Nedívejte se jim přímo do očí, ale ani neklopte zrak. Buďte silní a sebejistí. Nesmíte ukázat žádnou slabost. Jestli se chcete dostat do královy Legie, tak se musíte chovat jako když v ní už jste.“
„Ano, otče,“ odpověděli tři synové jako jeden a napřímili se.
Otec se otočil a zamračil na Thora.
„Co tady ještě děláš?“ zeptal se. „Mazej dovnitř!“
Thor stál na místě a nemohl se rozhodnout. Nechtěl neuposlechnout otce, ale také s ním přece musel mluvit. Jeho srdce prudce bušilo, zatímco se rozhodoval. Nakonec usoudil, že bude nejlepší uposlechnout, přinést meče a teprve potom promluvit k otci. Přestat poslouchat úplně by jeho věci nijak nepomohlo.
A tak se Thor rozběhl skrz dům k zadnímu vchodu, kde byl malý přístavek na zbraně. Našel meče svých bratrů, všechny tři byly to nádherné kusy, rukojeti zdobené stříbrným tepáním, vzácné dary, na které otec musel roky šetřit. Popadl všechny tři, jako vždy zaskočen jejich vahou, a běžel skrz dům zase ven.
Přiřítil se zpátky k bratrům a každému podal jeho zbraň. Potom se opět otočil k otci.
„Co? Nejsou vyleštěný?“ řekl Drake.
Otec se na něj odmítavě podíval, ale než stačil cokoliv říct, Thor začal mluvit sám.
„Otče, prosím. Musím s tebou mluvit!“
„Řekl jsem ti, že máš naleštit…“
„Prosím, otče!“
Otec se na něj znovu, ale tentokrát nejistě, zamračil. Musel v Thorově tváři spatřit, že to o čem chce mluvit, je opravdu důležité, protože nakonec řekl: “Takže?“
„Chci aby mě posoudili. Stejně jako ostatní. Pro Legii.“
Smích jeho bratrů, který se mu ozval za zády, způsobil, že se celý začervenal.
Ale otec se nesmál, naopak, jeho už tak zamračený obličej se teď se zachmuřil ještě více.
„Vážně jo?“ zeptal se.
Thor vzrušeně přikyvoval.
„Je mi čtrnáct. Už jsem způsobilý.“
„Odřezkovi už je čtrnáct,“ řekl Drake pohrdavě. „Kdyby tě vybrali, byl bys ze všech nejmladší. To si myslíš, že si vyberou spíš tebe než někoho jako jsem já, o pět let starší chlap?“
„Jseš drzej,“ řekl Durs. „Vždycky jsi byl.“
Thor se na ně podíval. „Já se ale neptám vás,“ řekl.
Potom se hned obrátil zpátky k otci, který se stále ještě kabonil.
„Otče, prosím,“ řekl. „Dej mi šanci. To je všechno o co žádám. Já vím, že jsem mladý, ale to se časem změní. Dokážu se o sebe postarat.“
Otec zakroutil hlavou.
„Ty nejsi voják, chlapče. Nejsi jako tvoji bratři. Jsi pasák ovcí. Tvůj život je tady. Se mnou. Budeš dělat svoje povinnosti a budeš je dělat dobře. Člověk by neměl snít příliš vysoko. Smiř se se svým životem a nauč se ho mít rád.“
Thor cítil, jak se mu srdce pomaloučku láme na malé kousky a jeho životní plány se rozpadají přímo před jeho očima.
Ne, pomyslel si. Tohle nemůže být konec.
„Ale otče…“
„Ticho!“ rozřízl otcův výkřik ranní vzduch. „Mám toho dost. Už jsou tady. Kliď se z cesty a chovej se slušně až tu budou.“
Otec postoupil kupředu a jednou rukou odstrčil Thora stranou, jako by byl nějaká věc, která ani nestojí za pohled. Svalnatá paže se prudce opřela do Thorovy hrudi.
Ulicí se náhle rozlehl velký hluk. Lidé se vyhrnuli ven z domků a postávali po stranách cesty. Velký oblak prachu ohlašoval příchod karavany, která se záhy objevila v ulicích. Tucet těžkých vozů, tažených koňmi si to hřmělo na náves.
Objevili se ve městě náhle jako skutečná armáda a zastavili nedaleko Thorova domu. Jejich koně tančili na místě a frkali. Zabralo notnou chvíli, než se zvednutý prach alespoň trochu usadil, zatímco Thor se snažil přes něj zahlédnout alespoň něco z jejich výzbroje a brnění. Nikdy neviděl Stříbrné takhle zblízka. Jeho srdce bilo vzrušením.
Voják jedoucí v čele kolony sesedl ze svého hřebce. Opravdový člen Stříbrných, oděný v blyštivé kroužkové košili a dlouhým mečem připásaným k boku. Vypadal asi tak na třicet let, strniště na bradě, jizva na tváři a nos kdysi zlomený v boji. Byl to nejpůsobivější muž jakého Thor kdy viděl, dvakrát široký jako ostatní. Výraz v jeho tváři prozrazoval, že zde má vedoucí úlohu.
Voják seskočil na prašnou cestu a, cinkaje ostruhami, předstoupil před seřazené chlapce.
Kolem celé návsi stáli tucty mladých mužů a chlapců v očekávání a s tichou nadějí. Vstoupit do řad Stříbrných znamenalo život plný cti, bitev, slávy a proslulosti – a také titulů, bohatství a třeba i půdy. Znamenalo to získat tu nejlepší nevěstu, nejpříhodnější pozemky a žít život na výsluní. Znamenalo to čest pro celou rodinu. Vstup do Legie byl pro tohle všechno prvním krokem.
Thor si prohlížel veliké, pozlacené vozy a dobře věděl, že jedině tato monstra dokáží uvést všechny rekruty. Kolona navštívila na své cestě mnoho měst a vesnic. Znepokojeně polknul, když si uvědomil, že jeho šance jsou ještě nepatrnější, než si původně myslel. Musel by se vyrovnat všem těmto chlapcům – mnozí z nich byli rození bojovníci – stejně jako svým třem bratrům. Měl pocit, že je možná všechno jeho snažení marné.
Thor mohl stěží dýchat, když voják tiše kráčel podél řady doufajících rádoby rekrutů. Začal na vzdálenějším konci návsi a pomaloučku obcházel dokola. Thor samozřejmě všechny přítomné chlapce dobře znal. Věděl také, že někteří z nich ve skutečnosti nechtějí být vybráni, ale jejich rodiny je přesto chtějí vyslat do světa. Takoví měli od začátku strach a nejspíš z nich budou jenom špatní vojáci.