Thor se propadal hanbou. Cítil, že si zaslouží být vybrán stejně jako kterýkoliv z těch, co stáli teď v řadě. Jenom to, že jeho bratři byli starší, větší a silnější přece ještě neznamenalo, že by neměl alespoň dostat tu šanci postavit se do řady s nimi a být třeba i vybrán. Hořel nenávistí vůči svému otci, a když voják došel až k nim, měl pocit, že snad vyletí z kůže.
Voják se poprvé na své cestě kolem návsi zastavil. Přímo před Thorovými bratry. Prohlédl si je od shora dolů a zdálo se, že na něj udělali dojem. Natáhl se, chytil jílec jednoho z jejich mečů a tasil. Možná aby zjistil, jak kvalitně je kovaný.
Pak se uchechtl.
„Tys tenhle meč ještě nikdy doopravdy nepoužil, že?“ zeptal se Drakea.
Thor poprvé v životě uviděl Drakea nervózního. Drake těžce polkl.
„Ne, můj pane. Ale použil jsem jej mnohokrát při tréninku a…“
„Při tréninku!“
Voják propukl v hurónský smích a otočil se k ostatním, kteří se rovněž přidali, vysmívajíce se Drakeovi přímo do tváře.
Ta se okamžitě zbarvila do ruda. Bylo to poprvé, co Thor viděl Drakea poníženého. Běžně to byl Drake, kdo ponižoval ostatní.
„No, potom můžeme nepochybně našim nepřátelům říct, aby se tě báli – ty, který vládneš mečem v tréninku!“
Zástup vojáků se znovu rozesmál.
Velitel se potom otočil k dalším Thorovým bratrům.
„Tři kusy z jednoho stáda,“ hladil si strniště na bradě. „To se může hodit. Všichni jste pěkně urostlí. I když zelenáči. Budete potřebovat spoustu tréninku, aby z vás nakonec něco bylo.“
Na chvíli se odmlčel.
„Myslím, že pro vás najdeme místo.“
Kývnul bradou směrem k prvnímu vozu.
„Hybaj dovnitř. Ale pospěšte si, než si to rozmyslím.“
Všichni tři bratři se celí rozzáření rozeběhli k vozu. Thor si dobře všiml, že otcova tvář se rozjasnila také.
On sám se cítil pod psa, když je sledoval jak nastupují.
Voják už pomalu odcházel k dalšímu domu. Thorova sebekontrola a trpělivost právě došla.
„Sire!“ zakřičel Thor.
Otec po něm vrhl rozzlobený pohled, ale Thor se o to už nezajímal.
Voják se zastavil zády k Thorovi a pomaloučku se otočil.
Thor postoupil dva kroky kupředu a, se srdcem bijícím až v krku, vypínal hruď jak jenom dokázal.
„Ještě jste neposoudil mne, sire,“ řekl.
Voják si překvapeně prohlédl Thora od hlavy k patě, jako by to byl nějaký vtip.
„Opravdu?“ zeptal se a propukl v smích.
Jeho muži se začali smát také. Ale Thora to vůbec nezajímalo. Tohle byla jeho chvíle. Bylo to teď, nebo nikdy.
„Chci vstoupit do Legie!“ řekl Thor.
Voják předstoupil před chlapce a tyčil se nad ním jako hora.
„Ještě pořád tam chceš?“
Vypadal pobaveně.
„Bylo ti už vůbec čtrnáct let?“
„Bylo, sire. Před dvěma týdny.“
„Před dvěma týdny!“
Voják znovu vyprskl smíchy, stejně jako jeho druhové.
„V tom případě by se naši nepřátelé měli začít třást strachy jakmile tě spatří.“
Thor opět začínal cítit ponížení. Musel rychle něco udělat. Takhle to nemohl nechat. Voják se otočil a odcházel – přesně tomu musel Thor za každou cenu zabránit.
Postoupil o další krok kupředu a zařval: „Sire! Děláte chybu!“
Dav zděšeně zalapal po dechu, když se voják zastavil a znovu se velice pomaloučku otočil.
Teď už se ale mračil.
„Kluku hloupá,“ řekl Thorův otec a chytil chlapce za rameno, „koukej mazat domů!“
„Nikam nejdu!“ zakřičel Thor a setřásl otcovu ruku.
Voják znovu předstoupil před chlapce. Otec se okamžitě stáhnul.
„Víš jaký je trest za urážku člena Stříbrných?“ vyštěkl.
Thorovo srdce bušilo jako o závod, ale dobře věděl, že teď se nesmí poddat.
„Prosím, odpusťte mu, sire,“ řekl Thorův otec. „Je to ještě pořád jenom malé děcko a…“
„S tebou nikdo nemluví,“ řekl voják a neústupným pohledem donutil otce aby mlčel.
Potom se voják otočil zpátky k chlapci.
„Odpověz!“ řekl.
Thor těžce polkl. Tohle nešlo tak, jak si to plánoval.
„Urazit člena Stříbrných je stejné jako urazit krále samotného,“ řekl Thor pokorně tak, jak se mu to vynořilo z paměti.
„Přesně tak,“ řekl voják. „To znamená, že ti teď můžu nechat vysázet čtyřicet ran bičem jestli budu chtít.“
„Nechtěl jsem tě urazit, sire,“ řekl Thor. „Jenom chci být vybrán. Prosím. Snil jsem o tom celý svůj život. Prosím. Nechte mě stát se jedním z vás.“
Voják se na něj upřeně díval. Jeho tvář pomaloučku nabývala měkčích rysů. Po dlouhé chvíli pokýval hlavou.
„Jsi mladý, kluku. Máš statečné srdce. Ale ještě nejsi připravený. Vrať se k nám až přestaneš pít mámino mléko.“
Poté se otočil, rychle odkráčel pryč a vyskočil na koně. Ostatních chlapců si přitom už ani nevšiml.
Naprosto sklíčený Thor pozoroval, jak se kolona dala do pohybu a stejně rychle jako se ve vsi objevila, byla najednou ta tam.
Poslední věcí, kterou Thor z kolony zahlédl, byli jeho bratři sedící na konci vozu. Všichni tři mu věnovali pohledy plné posměchu. Odjížděli pryč přímo před jeho očima. Odjížděli daleko odsud, za lepším životem.
Thor cítil, že v něm cosi právě zemřelo.
Jakmile podívaná pominula, vesničané se opět začali rozcházet do svých domovů.
„Uvědomuješ si vůbec, jakou hloupost jsi udělal, ty kluku bláznivej?“ vyštěkl Thorův otec a chytil chlapce za ramena. „Uvědomuješ si, že jsi mohl naprosto zničit šance svých bratrů?“
Thor hrubě setřepal otcovy ruce z ramen. Ten se napřáhl a uštědřil synovi políček hřebetem ruky.
Chlapec se na otce také zamračil. Část jeho já chtěla zpočátku otcovi ránu oplatit. Ale nakonec se dokázal ovládnout.
„Dojdi pro moje ovce a přiveď je zpátky. Teď hned! A až se vrátíš, nečekej, že tu dneska budeš mít večeři. A doporučuju ti hodně popřemýšlet o tom co jsi vyvedl.“
„Možná se nevrátím vůbec!“ zakřičel Thor, otočil se a naštvaně odcházel pryč. Pryč od domova. Do kopců.
„Thore!“ křičel otec. Posledních několik vesničanů, kteří se ještě nerozešli domů, celé scéně přihlíželo.
Thor přešel do klusu a potom do běhu, ve snaze dostat se od toho místa co nejdál. Skoro si ani nevšiml, že jeho tváře začaly zalévat velké slzy, protože jediný sen, který se kdy odvažoval snít, se teď zdál být dočista pošlapán a zničen.
KAPITOLA DRUHÁ
Thor se potuloval v kopcích celé hodiny, až nakonec na vrcholku jednoho z nich konečně usedl, ruce zkřížil přes nohy a zadumaně sledoval obzor. Díval se, jak kolona mizí v dáli, a jak se rozplývá oblak prachu, který zvedala, a který se potom držel ve vzduchu ještě hodiny poté.
Žádné další návštěvy už nebudou. Nyní byl odsouzen zůstat v téhle vesnici po dlouhé roky a doufat, že přijde druhá šance – jestli ovšem vůbec někdy přijde. A jestli to jeho otec vůbec někdy dovolí. Odteď už bude v domě jenom on a otec, nikdo jiný. A může vzít jed na to, že mu otec dá pořádně pocítit, jak moc jej naštval. Chtěl by, aby Thor zůstal tady, a nadále dělat otci služebníka, až by se roky sešly s roky a on by nakonec skončil v téhle vesnici a v tom malém, bezvýznamném životě nadobro, přesně jako otec. Bratři mezitím budou sbírat slávu a proslulost. Po celém těle cítil ponížení, kterého se mu dostalo. Tohle nebyl život, který chtěl žít a dobře to věděl.
Znovu a znovu Thor namáhal mozek ve snaze na něco přijít. Cokoliv, co by to mohlo změnit. Ale nic takového tu jednoduše nebylo. Život mu rozdal právě tyto karty a žádné jiné.
Po několika hodinách se nakonec zvedl a, jakoby bez života, se začal šourat zpátky do známějších kopců. Výše a výše. Nevyhnutelně nakonec musel skončit na tom nejvyšším, kde ráno zanechal stádo. Zatímco šplhal vzhůru, první slunce zapadlo a druhé dosáhlo svého poledne a zalévalo oblohu svým zeleným světlem. Když se tak loudal krajem, pohrával si Thor s prakem, který měl uvázaný kolem zápěstí. Bylo to dobrá, léty prověřená zbraň. Potěžkal v ruce kožený pytlík, který měl uvázaný u boku, a prsty nahmatal kameny, jež byly uložené uvnitř. Jeden hladší než druhý, všechny nasbírané z okolních potoků. Někdy střílel po ptácích, jindy po hlodavcích. Byl to zvyk, který zakořenil v jeho životě už před mnoha lety. Zpočátku nedokázal trefit vůbec nic. Potom se mu jednou konečně podařilo trefit pohyblivý cíl. Od té doby byla jeho muška přesná. Nyní bylo vrhání kamenů jako jeho přirozenost – a navíc to byla činnost, u které se dokázal uklidnit. Jeho bratři možná dokáží mečem přeseknout poleno, ale nikdy by netrefili letícího ptáka kamenem.