Thor se pomalu postavil a podíval se na druida. Argon popošel o několik kroků blíže. Zastavil se a hleděl na Thora tak dlouho, až se chlapec začal ošívat.
„Máš oči po matce,“ řekl Argon.
Thor strnul v překvapení. Svou matku nikdy nepoznal a nikdy nepoznal ani nikoho, kdo ji znal, tedy kromě otce. Řekli mu, že zemřela během jeho porodu. Thor kvůli tomu celý svůj život cítil pocit viny. Myslel si, že to byl důvod proč ho jeho rodina nenáviděla.
„Myslím, že si mě s někým pleteš,“ řekl Thor. „Já nemám matku.“
„Nemáš?“ zeptal se Argon pobaveně. „Zrodil jsi se pouze z muže?“
„Chtěl jsem říci, sire, že má matka zemřela při porodu. Myslím, že si mě pleteš.“
„Jsi Thorgrin z klanu McLeodů. Nejmladší ze čtyř bratrů. Ten, kterého nevybrali.“
Thor vykulil oči. Stěží dokázal pochopit jak se tohle vůbec může dít. Že někdo jako je Argon ho zná a ví o něm tolik informací. Bylo to mimo jeho chápání. Nikdy ho nenapadlo, že by ho mohl znát ještě někdo jiný mimo lidi z vesnice.
„Jak…tohle víš?“
Argon se zasmál, ale neodpověděl.
Thora to pouze naplnilo zvědavostí.
„Jak…“ opakoval Thor, „…jaktože znáš moji matku? Znal jsi ji? Jaká byla?“
Argon se otočil a odcházel pryč.
„Otázky až někdy jindy,“ řekl nakonec.
Zmatený Thor sledoval, jak druid odchází. Celé setkání bylo záhadné a vše se seběhlo příliš rychle. Chlapec se rozhodl, že nesmí nechat Argona jen tak odejít a rozběhl se za ním.
„Co tu děláš?“ zeptal se Thor ve snaze druida dohnat. Argon, opíraje se o prastarou slonovinovou hůl, kráčel neskutečně rychle. „Nečekal jsi tady na mě, že ne?“
„A na koho jiného?“ zeptal se Argon.
Thor musel zase popoběhnout, aby se mu druid opět nevzdálil. Mýtina už zůstala někde za nimi.
„Ale proč na mě? Jak jsi věděl, že tu budu? A co ode mě chceš?“
„Příliš mnoho otázek,“ řekl Argon. „Pořád jimi naplňuješ vzduch. Měl bys místo toho zkusit poslouchat.“
Thor tedy následoval druida napříč lesem a ze všech sil se snažil zůstat zticha.
„Přišel jsi, abys hledal svou ztracenou ovci,“ řekl Argon. „Ušlechtilý záměr. Ale plýtváš svým časem. Ovce nepřežije.“
Thor vykulil oči.
„Jak to můžeš vědět?“
„Znám světy, o kterých nikdy nebudeš mít ani potuchy, chlapče. Tedy možná alespoň nemáš teď“
Thor se nepřestával divit. A také nesměl přestávat spěchat, jinak by druida brzy ztratil.
„Stejně neposlechneš. Taková je tvoje nátura. Tvrdohlavost. Stejně jako tvoje matka. Stejně se za ovcí poženeš a pokusíš se ji zachránit.“
Thor cítil jak rudne, protože Argon jako by mu četl myšlenky.
„Jsi zarputilý chlapec,“ doplnil druid. „Máš silnou vůli. Jsi velmi hrdý. Máš pozitivní záměry. Jednoho dne to může znamenat tvůj pád.“
Argon začal šplhat do příkrého břehu porostlého mechem. Thor ho těsně následoval.
„Chceš se přidat ke královské Legii,“ řekl Argon.
„Ano!“ odpověděl Thor vzrušeně. „Myslíš, že je pro mě nějaká naděje? Můžeš to zařídit?“
Argon se zasmál smíchem tak hlubokým, až Thora zamrazilo.
„Můžu zařídit všechno, anebo taky nic. Tvůj osud už je napsán. Ale je na tobě si jej zvolit.“
Tomu Thor nerozuměl.
Když vystoupali na vrchol svahu, Argon se otočil a pohlédl Thorovi do tváře. Chlapec se ocitl jenom stopu od druida a cítil energie procházející všude kolem.
„Tvůj osud je jeden z těch důležitých,“ řekl. „Neopusť ho.“
Thorovy oči se rozšířily. Jeho osud a důležitý? Cítil, jak se v něm rodí pocit hrdosti.
„Nerozumím. Mluvíš v hádankách. Prosím, vysvětli mi to.“
Argon zmizel.
Thor zůstal stát s otevřenou pusou. Díval se do všech stran, poslouchal, přemýšlel. To se mu to celé jenom zdálo? Byl to nějaký blud?
Thor se rozhlédl po okolním lese. Z místa, kde stál, měl mnohem lepší přehled o okolí než předtím. Jak se tak díval, všiml si náhle v křoví nějakého pohybu. Uslyšel také zvuk a najednou si byl naprosto jistý, že je to jeho ovce.
Seběhl dolů z mechového břehu a utíkal směrem, odkud přicházel zvuk. I když běžel, stále nemohl přestat myslet na setkání s druidem. Proč byl královský druid ze všech možných míst právě tady? Čekal tu na něj. Ale proč? A co to bylo s jeho osudem?
Čím více se Thor snažil tu záhadu rozmotat, tím méně tomu rozuměl. Argon ho varoval před pokračováním a zároveň ho pobídl aby pokračoval. Jak tak běžel lesem, měl Thor náhle pocit, že se má něco důležitého stát.
Najednou zůstal stát jako omráčený. Jeho nejhorší noční můry se právě naplnily. Vlasy se mu zježily na hlavě, když si uvědomil, že pustit se do Temného lesa byla největší chyba jeho života.
Přímo naproti němu, stěží více než třicet kroků od něj, stál Sybold. Mohutný, svalnatý, na všech čtyřech stojící a přesto téměř velký jako kůň. Sybold byl nejobávanějším zvířetem z celého Temného lesa a dost možná i celého království. Thor nikdy předtím žádného neviděl, ale zato slyšel hodně pověstí. Zvíře trochu připomínalo lva, ale bylo větší, širší, mělo temně rudou srst a žlutě žhnoucí oči. Pověst pravila, že jeho rudá barva pocházela z krve dětí, které sežral.
Thor za svůj život slyšel jenom několikrát, že Sybolda někdo spatřil, ale vždycky se tomu i tak dalo stěží věřit. Možná, že ve skutečnosti nikdo o setkání doopravdy mluvit nemohl, protože ho nepřežil. Někteří říkali, že Sybold je bůh lesa a zároveň jeho smyslem. Jaký ten smysl ale byl, o tom neměl Thor nejmenší potuchy.
Začal pomalu ustupovat zpátky.
Sybold jej svýma žlutýma očima a tlamou napůl otevřenou, ukazujíc zuby, ze kterých odkapávaly sliny, upřeně pozoroval. Ta obrovská tlama však nebyla prázdná. Byla v ní Thorova zmizelá a stále ještě bečící ovce. Polovina jejího těla byla rozdrásaná ostrými drápy. Zbýval v ní už jenom poslední doušek života. Sybold si dával na čas s jejím zabitím. Zdálo se, že mučení oběti je pro něj zábava.
Thor nemohl poslouchat ten nářek. Ovce se bezmocně zmítala a on se za to cítil zodpovědný.
První myšlenka, která Thorovi probleskla hlavou, byla obrátit se a utéct, ale hned mu bylo jasné, že by to stejně ničemu nepomohlo. Tahle příšera dokázala doběhnout cokoliv. Útěk by šelmu jenom vyprovokoval. Navíc nemohl svou ovci jenom tak opustit.
Zůstával stát, ztuhlý strachy, a bolestně si uvědomoval, že musí něco udělat.
Nakonec se vlády nad tělem ujaly jeho reflexy. Pomalu sáhnul dolů k opasku, vyndal jeden kámen a založil jej do praku. S třesoucí se rukou prak roztočil, udělal krok kupředu a vrhnul.
Kámen proletěl prostorem a přesně trefil cíl. Perfektní rána. Rovnou do oka nebohé ovce a dále dovnitř do mozku.
Ovce se okamžitě uvolnila. Byla mrtvá. Thor ji ušetřil dalšího trápení.
Sybold se zachmuřil, když zjistil, že chlapec zabil jeho hračku. Pomalu otevřel svoje neskutečné čelisti a upustil ovci, která s žuchnutím dopadla do listí. Potom pomalu otočil svoje zraky k Thorovi.
Odkudsi z hlubin jeho těla se ozvalo hluboké, démonické zavrčení.
V momentě, kdy se rozmrzelé zvíře otáčelo k chlapci, Thor, se srdcem až v krku, založil do praku další kámen a připravil se znovu vystřelit.
Náhle Sybold vyrazil. Rychleji než cokoliv, co Thor předtím kdy viděl. Chlapec nakročil kupředu a vrhnul kámen. Modlil se, aby kámen našel svůj cíl a zároveň věděl, že možnost nabít další už mít nebude.
Kámen trefil příšeru přímo do oka, vyrazil jej a pronikl do hlavy. Byl to úžasný hod. Takový, který by menší zvíře poslal rovnou na zem.
Jenže tohle nebylo menší zvíře. Sybold by nezastavitelný. Zaječel bolestí, když jej kámen zasáhl, ale jinak dokonce ani nezpomalil. I když ztratil oko a Thorův kámen mu pronikl do lebky, dravec se nadále řídil na chlapce. Thor s tím už nemohl nic víc udělat.
O vteřinu později byla příšera na něm. Svoje obrovské drápy zaryla chlapci do ramene.
Thor zaječel. Bylo to jako kdyby ho zaživa krájely tři nože najednou. Rány se okamžitě zalily teplou krví.
Příšera ho všema čtyřma přišpendlila k zemi. Její váha byla neskutečná, jako kdyby mu na hrudi stál slon. Thor cítil jak váha drtí jeho žebra.