Thor bezmyšlenkovitě založil kámen do praku, zaklonil se trochu dozadu, a vrhnul kámen vší silou, kterou našel, představuje si, že střílí na vlastního otce. Trefil větev vzdáleného stromu. Čistě ji ze stromu ustřelil. Když si kdysi uvědomil, že by mohl zvířata, která mu sloužila za cíle, vlastně zabít, zalekl se vlastní síly i toho, co mohla způsobit. Místo toho teď jako terče používal větve. Ledaže by se u jeho stáda objevila liška. Po nějakém čase je tímhle způsobem naučil, aby se držely dál. Thorovy ovce byly tím nejbezpečnějším stádem z celé vesnice.
Thor pomyslel na své bratry, na to kde teď asi jsou, a už byl zase rozzlobený. Po jednodenní jízdě dorazí do Králova Dvoru. On si to mohl jenom představovat. Viděl, jak přijíždějí za zvuků fanfár a jak je lidé, oblečení ve svých nejlepších šatech, přicházejí pozdravit. Válečníci je rovněž zdraví. Členové Stříbrných. Dostanou svá místa v kasárnách Legie, kde budou každý den trénovat v královských cvičištích s těmi nejlepšími zbraněmi. Každý z nich bude sloužit jako panoš pro některého z rytířů. A jednoho dne se sami stanou rytíři, dostanou své vlastní koně, své vlastní erby a své vlastní panoše.
Budou se podílet na všemožných festivalech a budou jíst u králova stolu. Byla to představa úžasného života. Možnost, která mu doslova protekla mezi prsty.
Thorovi se ze všeho dělalo nanic, a tak se snažil to prostě pustit z hlavy. Ale nemohl si pomoci. Část jeho já, někde hluboko uvnitř, na něj nepřestávala křičet. Říkala mu, že to nesmí vzdávat ani teď, že jeho osud byl, je a bude větší než jak se teď zdá. On sám nevěděl, jaký jeho osud je, ale byl si naprosto jistý, že to není život tady. Cítil, že je jiný než ostatní. Možná dokonce výjimečný. Nikdo z místních mu vlastně nikdy nerozuměl. A tak ho všichni jenom podceňovali.
Konečně Thor dorazil na vrchol nejvyššího kopce a našel své stádo. Skvěle vycvičené ovce se stále držely pohromadě a pásly se spokojeně na čemkoliv zeleném, co se dalo v okolí najít. Když však spočítal červené tečky, které měly namalované na zádech, strnul v úleku. Jedna ovce chyběla.
Počítal znovu a znovu. Nemohl tomu uvěřit, ale opravdu, jedna byla pryč.
Nikdy předtím Thor neztratil jedinou ovci, a otec ho nejspíš rovnou zabije až se to dozví. Ba co hůř, představa, že jedna z jeho ovcí je teď někde sama, vystrašená a zranitelná, jej trápila ze všeho nejvíc. Nesnášel pomyšlení, že kdokoliv nebo cokoliv nevinného musí trpět.
Thor pobíhal po vrcholku kopce sem a tam a obhlížel okolí, dokud ji neuviděl. Daleko odsud, o několik kopců dál, se pásla osamělá ovce s červeným znakem na zádech. Byla to ta nejmladší a nejdivočejší ze stáda. Poklesl na duchu, když si uvědomil, že ovce nejenže utekla, ale ze všech možných cest si vybrala právě tu, která vedla na západ, do Temného lesa.
Thor polknul. Temný les bylo zakázané místo. Nejenom pro ovce, ale dokonce i pro lidi. Bylo to daleko za hranicí vesnice a Thor věděl, že jít tam je riskantní. Nikdy předtím to neudělal. Jít tam byla podle pověsti téměř jistá smrt. Neprozkoumaný les byl plný nebezpečných zvířat.
Thor se podíval na temnící se nebe a zvažoval, co si počít. Nemohl přece nechat svoji ovci jen tak odejít. Nakonec si řekl, že jestli se bude pohybovat opravdu rychle, mohl by být do soumraku zpátky.
Jednou jedinkrát se ohlédl, aby zkontroloval stádo a potom se rychle rozběhl směrem na západ, do Temného lesa, kolem kterého se stahovala těžká mračna. Chvílemi měl pocit, že už prostě nemá žádný zbývající dech, ale nohy ho přesto nesly dál a dál. Věděl dobře, že teď už se nemůže vrátit, i kdyby třeba chtěl.
Bylo to jako běžet vstříc noční můře.
*
Thor seběhl sérii menších kopců aniž by si dopřál chvilku oddechu a už se blížil k těžkému baldachýnu Temného lesa. Cesty končily tam, kde stromy začínaly a on se najednou ocitl v neznámém teritoriu. Spadané listí hlasitě šustilo pod jeho nohama.
V okamžiku, kdy vstoupil do lesa, vše kolem něj pohltilo příšeří. Denní světlo bylo zachycováno borovicemi rozpínajícími své koruny někde v horních patrech lesa. Také zde bylo znatelně chladněji než venku, a jakmile překročil práh lesa, ucítil mrazení v zádech. Nebylo způsobené jenom temnotou a chladem – bylo tu ještě něco dalšího. Něco, co nedokázal pojmenovat…byl sledován.
Thor vzhlédl vzhůru k prastarým větvím, sukovitým, silnějším než on sám, pohupujícím se a vrzajícím v lehkém větru. Ještě se nedostal do lesa ani na padesát kroků, když tu zaslechl zvláštní zvířecí zvuky. Ohlédl se a zjistil, že už teď může jenom stěží rozeznat místo, kterým do lesa vstoupil, už teď se zdálo, že by nemusel najít cestu zpátky ven. Zaváhal.
Temný les byl odnepaměti pro celou osadu, i pro Thorovo vlastní povědomí, něčím hluboce záhadným. Žádný pasák, který kdy ztratil ovci v Temném lese, se nikdy neodvážil ji tam jít hledat. Dokonce ani takovýhle kousek do lesa. Pověsti o tomto místě byly příliš temné, příliš zlověstné.
Toho dne se ale už událo tolik věcí, že se Thor jednoduše přestal starat a odhodil veškerou opatrnost za hlavu. Jedna jeho část si ze všeho nejvíc přála opřít se do mantinelů jeho starého života, dostat se od domova co nejdál je to možné a jednoduše nechat život, aby s ním naložil tak, jak uzná za vhodné.
Odvážil se postoupit dále. Brzy se ale zase zastavil, protože si nebyl jistý kudy se vydat dál. Všiml si stop v listí a ohnutých větviček. Tudy jeho ovce určitě musela procházet. Vydal se tedy tím směrem. Po nějakém čase změnil směr ještě jednou.
Než stačila uběhnout další hodina, byl beznadějně ztracený. Snažil se vybavit si směr, kterým přišel, ale ať dělal co dělal, nebyl si vůbec jistý. Nepříjemný pocit sevřel jeho útroby, ale zároveň si uvědomoval, že jediný správný směr je teď ten, který vede kupředu.
V dálce najednou spatřil paprsek denního světla a vydal se k němu. Dostal se tak na malou mýtinku, na jejímž okraji se zastavil jako přimražený. Nemohl uvěřit tomu, co viděl.
Uprostřed mýtiny stál muž oblečený v modré saténové róbě. K Thorovi byl obrácený zády. Něco však nebylo v úplném pořádku. Postava stojící na mýtině nebyla normální člověk. Thor to mohl jasně cítit. Možná to byl druid. Stál tam, vysoký a vzpřímený, hlavu ukrytou v kápi, dokonale klidný a nehybný, jako kdyby ho okolní svět ani trochu nezajímal.
Thor si nebyl jistý co teď udělat. O druidech už slyšel, ale nikdy předtím žádného nepotkal. Podle znaků na jeho zlatě lemované róbě to nebyl jenom ledajaký druid, ty znaky byly královské. Byly to znaky Králova Dvora. Thor to nedokázal pochopit. Co dělá královský druid v téhle končině?
Po chvíli, která se zdála spíše jako věčnost, se druid pomalu otočil a podíval se na Thora. A Thor jeho tvář poznal. Sebralo mu to dech. Byla to totiž jedna z nejznámějších tváří v celém království. Králův osobní druid. Argon, kancléř králů Západního království v posledních několika stoletích. Co pohledával tak daleko od dvora, uprostřed Temného lesa, byla naprostá záhada. Thor si nebyl jistý, jestli se mu to všechno jenom nezdá.
„Tvé oči tě neklamou,“ řekl Argon a díval se přímo na Thora.
Jeho hlas byl hluboký, jakoby prastarý, jako kdyby skrze něj promlouvaly samotné stromy. Jeho velké průsvitné oči zkoumaly Thora od hlavy k patě a snad i skrz něj. Thor cítil silnou energii, která vyzařovala z druidova těla, jenž stál ve slunečním kuželu.
Thor se okamžitě vzpamatoval, poklekl a sklonil hlavu.
„Můj pane,“ řekl „je mi líto, že jsem tě vyrušil.“
Projev neúcty ke královu kancléři se trestal vězením nebo i smrtí. Tato informace byla Thorovi vštěpována od narození.
„Povstaň, dítě,“ řekl Argon. „Kdybych chtěl abys poklekl, řekl bych ti to.“