„Pokusila se mě zabít,“ připomněl si Thanos.
„Co jsi říkal?“ zeptal se kapitán a Thanos si uvědomil, že přemýšlel nahlas.
„Nic,“ pronesl Thanos a povzdechl si. „Popravdě, sám nevím. Někoho hledám a Ostrov vězňů je jediné místo, kde by mohla být.“
Věděl, že se Ceresina loď potopila cestou na ostrov. Pokud by přežila, pak dávalo smysl, že by se na něj nakonec dostala, nebo ne? To také vysvětlovalo, proč o ní Thanos od ztroskotání nic neslyšel. Thanos věřil tomu, že kdyby měla možnost se k němu vrátit, udělala by to.
„Se mi zdá, že je to dost velký risk – nevědět,“ řekl kapitán.
„Stojí za to,“ ujistil ho Thanos.
„Musí být opravdu výjimečná, jestliže je lepší než paní Stephania,“ pronesl pašerák s úšklebkem, kvůli kterému ho Thanos málem praštil.
„Mluvíš o mojí ženě,“ upozornil ho Thanos, ale sám si uvědomoval, jaký je v tom rozpor. Nemohl ji bránit, když to byl právě on, kdo ji nechal v přístavu, na druhou stranu ona předtím nařídila jeho smrt. Pravděpodobně si za to všechno mohla sama.
Teď ještě kdyby o tom dokázal přesvědčit sám sebe. Kdyby jeho myšlenky na Ceres nenarušovaly myšlenky na Stephanii. Na to, že s ním byla na rušných královských hostinách, že s ním byla v okamžicích, kdy neměl náladu mluvit, na to, jak vypadala ráno po svatební noci…
„Víš určitě, že mě dokážeš bezpečně dostat na Ostrov vězňů?“ zeptal se Thanos. Nikdy tam nebyl, ale věděl, že celý ostrov by měl fungovat jako dobře střežená pevnost, ze které pro její obyvatele nebylo úniku.
„Jistěže, to je snadné,“ ujistil ho kapitán. „Občas to tam navštěvujeme. Strážní prodávají vězně, které se jim podařilo zlomit. Dělají z nich otroky. Když se přiblížíme, poutají je ke kůlům na pobřeží, abychom si je mohli prohlédnout.“
Thanos si už dávno uvědomil, že toho muže nenávidí. Přesto se ale rozhodl svoji nenávist nedávat najevo, protože pašerák byl jeho jedinou šancí, jak se dostat na ostrov a najít Ceres.
„Nemám v úmyslu se setkat se strážnými,“ podotkl.
Muž pokrčil rameny. „Nevadí. Prostě se přiblížíme, vysadíme tě ve člunu a budeme pokračovat, jako by se jednalo o běžnou návštěvu. A pak na tebe počkáme nedaleko od pobřeží. Ale upozorňuju tě, že ne moc dlouho. Když se zdržíme delší dobu, strážní začnou mít podezření, že máme něco za lubem.“
Thanos v žádném případě nepochyboval o tom, že by ho pašerák opustil při nejmenším náznaku nebezpečí, které by hrozilo jemu nebo jeho lodi. Muž jako on nemohl pochopit lásku. Pro něj to bylo pravděpodobně něco, co si člověk mohl koupit za přiměřený obnos v přístavu, na hodinu či dvě. Ale i tak dostal Thana až sem, a to bylo jediné, na čem teď záleželo.
„Uvědomuješ si, že i když tu ženu na Ostrově vězňů najdeš,“ zeptal se kapitán, „že už nemusí být taková, jakou si ji pamatuješ?“
„Ceres bude vždycky Ceres,“ nedal se Thanos.
Slyšel, jak druhý muž posměšně odfrkl. „Je snadné tohle říct, ale ty nevíš, jaké věci tam provádějí. Někteří, které nám prodávají jako vězně, jsou už tak mimo, že se nepostarají ani sami o sebe, pokud jim to nenařídíme. Umřeli by hlady, kdybychom jim nenařídili, aby něco snědli.“
„Jsem si jistý, že vám to takhle vyhovuje,“ vyštěkl Thanos.
„Nemáš mě moc v lásce, co?“ zeptal se kapitán.
Thanos jeho otázku ignoroval a dál hleděl na moře. Oba dobře znali odpověď, a právě teď měl lepší věci na přemýšlení. Musel vymyslet způsob, jak najít Ceres, ať už—
„Je to země?“ zeptal se a ukázal do dálky.
Nebylo to nic víc než tečka na obzoru, ale i tak působila bezútěšně. Obklopovaly ji mraky a převalující se vlny. Čím více se blížili, tím větší pocit hrůzy v Thanovi narůstal.
Ostrov vystupoval z vody jako řada žulových útesů, které působily jako zuby nějaké obrovské nestvůry. Na nejvyšším bodě ostrova stála bašta, maják, na kterém neustále plápolal oheň, jako by měl odradit všechny, kdo by se sem snad mohli dostat. Thanos viděl, že na jedné straně ostrova jsou stromy, ale vypadaly, že jsou suché a opadané.
Když se přibližovali, viděl Thanos okna, která vypadala, že jsou vytesaná přímo do skal. Jako by byl celý ostrov poddolovaný, aby se na něj vešlo víc vězňů. Také viděl kamenité pláže, na kterých se povalovaly vybělené kosti. Slyšel skřeky a zbledl, když si uvědomil, že nedokáže určit, jestli je to skřehotání mořských ptáků nebo lidských bytostí.
Thanos si připravoval člun, aby mohl odrazit ke kamenité pláži, a otřásl se odporem, když si všiml, že do okolních skal jsou přikovaná pouta v takové výšce, že během přílivu musela být ponořená pod hladinou. Jeho představivost mu okamžitě řekla, k čemu asi sloužily: k mučení či popravě vězňů za pomoci vln. Hromádky kostí na pobřeží vyprávěly svůj vlastní příběh.
Kapitán pašerácké lodi se k němu obrátil a usmál se.
„Vítej na Ostrově vězňů.“
KAPITOLA DRUHÁ
Svět připadal Stephanii bez Thana jako bezútěšné místo. Připadal jí chladný i přes teplo slunečních paprsků, které jí dopadaly na kůži. Prázdný i přes davy lidí kolem hradu. Zírala na město a přemýšlela nad tím, jak by ho s chutí vypálila do základů, protože pro ni už nic nemělo smysl. Nemohla dělat nic jiného než nečinně sedět u okna a utápět se ve své bolesti, v pocitu, že jí někdo vyrval srdce z těla.
Možná, že jí ho někdo skutečně vyrve. Konec konců, kvůli Thanovi riskovala vše. Jaký byl vlastně trest za pomoc zrádci? Stephania znala správnou odpověď, protože byla stejná, jako odpověď na všechny ostatní otázky v záležitostech Impéria – cokoli, co král nařídí. Neměla pochybnosti, že ji za to nechá zemřít.
Jedna z jejích služebných jí nabídla uklidňující bylinné tonikum. Stephania ho nepřijala, i když ho dívka položila na malý kamenný stolek.
„Má paní,“ řekla dívka. „Některé dívky… přemýšlejí… neměli bychom se chystat k opuštění města?“
„Opuštění města?“ zeptala se Stephania. Slyšela, že její hlas zní hloupě a ploše.
„Jde o to… nejsme v nebezpečí? Vzhledem k tomu, co se stalo. A co jsme pro tebe udělaly, co jsme udělaly pro Thana.“
„Pro Thana!“ To jméno na okamžik vyrazilo Stephanii dech. Vzápětí ji zalila vlna vzteku. Stephania sebrala lahvičku s odvarem. „Neodvažuj se přede mnou pronášet jeho jméno ty hloupá holko! Vypadni! Vypadni!“
Rozzuřeně mrštila lahvičkou. Služebná se sklonila, což Stephanii podráždilo ještě víc, ale zvuk tříštícího se skla jí maličko zlepšil náladu. Hnědá tekutina se rozstříkla po zdi. Stephania si jí už dál nevšímala.
„Ať mě nikdo neruší!“ rozkřikla se na dívku. „Nebo tě nechám stáhnout z kůže.“
Stephania potřebovala být sama se svými myšlenkami, i když to byly myšlenky tak černé, že částečně měla chuť vrhnout se z balkonu do prázdna, jen aby to všechno ukončila. Thanos byl pryč. Kolik toho dokázala, kolik toho vymyslela. A Thanos byl pryč. Nikdy dřív nevěřila v lásku a pak přišel on. Vždycky si myslela, že je to jen slabost, která otevírá člověka bolesti, ale s ním se to zdálo jako přiměřené riziko. A teď se ukázalo, že měla pravdu. Láska jen umožňovala světu, aby člověku snadněji ublížil.
Stephania zaslechla zvuk otevírajících se dveří a prudce se obrátila. Hledala něco, co by po příchozím mohla hodit.
„Řekla jsem, že nechci, aby mě někdo rušil!“ vyštěkla ještě dřív, než uviděla, kdo vešel.
„Tak to není moc milé,“ pronesl Lucious a vešel do místnosti. „A já jsem tě sem přitom doprovodil, abych ti zajistil bezpečnost.“
Lucious byl oblečený jako princ z pohádky. V bílém sametu zdobeném zlatými výšivkami a barevnými drahokamy. U pasu se mu houpala dýka. Výjimečně na sobě neměl svoji zlatou zbroj a meč. Dokonce i jeho vlasy vypadaly, že jsou čerstvě umyté. Naprosto čisté, bez městského prachu. Na Stephanii působil spíš jako trubadúr, který se chystá pět milostné písně pod jejím oknem než jako muž, který měl být pověřen organizací obrany města.
„Doprovodil?“ zeptala se Stephania s úsměškem. „To je to slovo?“