Postrkující se děti se tu strkaly snad ještě víc. Oliver měl pocit, jako by se prodíral mořem těl. Příliv ho hnal vzhůru po schodech, a i kdyby chtěl jít opačným směrem, asi by to nedokázal. Musel se protlačit davem, aby se ve třetím patře dostal z proudu pryč.
Na chodbě ve třetím patře se zastavil a prudce oddechoval. Něco takového nebylo nic, co by si chtěl zopakovat několikrát denně!
S použitím mapy se Oliverovi podařilo najít učebnu angličtiny. Nakoukl dovnitř malým čtveratým okénkem ve dveřích. Třída už byla z poloviny plná studentů. Zmocnila se ho nervozita ze seznamování s novými lidmi. Z toho, že si ho budou prohlížet a posuzovat. Stiskl kliku a vešel dovnitř.
Samozřejmě, že se bál. Prošel si tím už tolikrát, že dobře věděl, jak si ho budou prohlížet. Všichni budou zvědaví na toho nového. Oliver to zažil víckrát, než si pamatoval. Snažil se vyhýbat pohledům ostatních.
„A ty jsi kdo?“ ozval se hrubý hlas.
Oliver se prudce ohlédl a všiml si učitele – starého muže s neskutečně bílými vlasy, který si ho prohlížel zpoza stolu.
„Oliver. Oliver Blue. Jsem tu nový.“
Učitel se zamračil. Tmavýma očima si Olivera podezřívavě přeměřil. Prohlížel si ho nepříjemně dlouho. Oliverovi to samozřejmě nijak nepomohlo, nervozita v něm nepřestávala narůstat. Teď si ho totiž prohlíželo ještě víc spolužáků a do třídy přicházeli stále další a další. Připadal si jako exponát v muzeu – nebo jako zvíře v cirkuse.
„Netušil jsem, že přijde někdo nový,“ pronesl učitel smířeně. „Bylo by hezké, kdyby mi o tom řekli.“ Unaveně si povzdechl a připomněl tak Oliverovi jeho otce. „Tak se asi posaď.“
Oliver spěšně zamířil k prázdnému místu. Cítil na sobě pohledy ostatních. Snažil se pokud možno zmenšit. Samozřejmě si ho ale všichni všímali, jako by měl nějakou vyrážku nebo co. Konec konců, byl tu nový.
Když byla obsazena v podstatě všechna místa, začal učitel přednášet.
„Navážeme na to, co jsme si říkali posledně,“ pronesl. „O gramatice. Může prosím Oskarovi někdo vysvětlit, o čem jsme se bavili?“
Celá třída se začala pochechtávat.
Oliverovi se udělal knedlík v krku. „Ehm, omlouvám se, ale jmenuji se Oliver. S V, ne Oskar s K.“
Učitelův výraz se prudce změnil. Oliver okamžitě věděl, že to není člověk, který je rád, když ho někdo opravuje.
„Kdybys žil šest a šedesát let se jménem jako je pan Portendorfer,“ pronesl učitel a probodával ho pohledem, „smířil by ses s tím, že lidé pletou tvé jméno. Profendoffer. Portenworten a podobně. Takže bych ti doporučoval, Oskare, aby ses tolik nezabýval správnou výslovností svého jména!“
Oliver udiveně pozvedl obočí. Učitelova reakce ho šokovala. Zbytek třídy na tom byl zřejmě podobně, protože se nikdo ani nezasmál. Reakce pana Portendorfera byla naprosto nepřiměřená, to bylo jasné úplně všem. Tím spíš, že směřovala na nově příchozího. Vzhledem k zapšklé recepční a výbušnému učiteli angličtiny začal Oliver uvažovat, jestli je v téhle škole vůbec někdo příjemný.
Pan Portendorfer začal drmolit něco o zájmenech, Oliver sklouzl ještě níž do lavice a cítil napětí a smutek. Pan Portendorfer si ho už naštěstí dál nevšímal, když ale zazvonil zvonek, Oliver měl stále pocit nespravedlnosti.
Vyrazil ven do chodeb a pátral po učebně matematiky. Když ji našel, zamířil přímou cestou do zadní řady. Pokud o novém žáku nevěděl pan Portendorfer, možná o něm nebude vědět ani učitel matematiky. Třeba se mu podaří zůstat mimo dohled celou další hodinu.
K Oliverově úlevě to skutečně zabralo. Seděl tichý a anonymní celou hodinu. Byl jako algebrou posedlý duch. Ale ani tohle asi nebylo to nejlepší řešení jeho problému. Když si Olivera nikdo nevšímal, bylo to skoro stejné, jako když ho veřejně ponižovali. Připadal si přitom nedůležitý.
Znovu zazvonil zvonek. Byl čas oběda, takže Oliver podle mapy zamířil dolů do haly. Pokud na něj hřiště působilo bezútěšným dojmem, v porovnání s jídelnou to nic nebylo. Děti se tu chovaly jako divoká zvířata. Jejich ječivé hlasy se odrážely od stěn a hluk tak byl téměř nesnesitelný. Oliver sklonil hlavu a zamířil do fronty.
Buch. Oliver narazil do velkého těla, které se náhle objevilo přímo před ním. Pomalu zvedl zrak.
Překvapilo ho, když zjistil, že před ním stojí Chris. Po obou jeho stranách, v jakési formaci, stáli tři chlapci a jedna dívka. Všichni se mračili. Kumpáni, takové slovo se Oliverovi objevilo v hlavě.
„Takže už sis naše kamarády?“ zeptal se Oliver a snažil se neznít překvapeně.
Chris přimhouřil oči. „Ne všichni jsme asociální ubožáci,“ odpověděl.
Oliver si uvědomil, že tohle nebude příjemné shledání. Na druhou stranu to tak bylo vždycky.
Chris se zadíval na své nové kumpány. „Tohle je můj malý brácha, Oliver,“ oznámil. Pak se zachechtal. „Spí ve výklenku.“
Jeho tyranští kamarádi se úslužně zasmáli.
„Můžete mu nacpat hlavu do záchodu, udělat zářez, nasadit kravatu, ale já mám nejradši,“ Chris se odmlčel a přitáhl si Olivera k sobě. „Ohníček.“
Oliver se mu pokusil vykroutit, ale Chris ho pevně držel v kravatě. Oliver si vzpomněl na to, jak včera použil svoji moc – na to, jak zlomil nohu stolu a zprovoznil svoji past. Kdyby jen věděl, jak to přesně udělal a jak tuhle moc použít právě teď. Bohužel ale netušil, co dělat. Vlastně si jen představil, jak se věci sypou ze stolu a že vojáček letí vzduchem. Možná stačilo jen to? Prostě použít představivost?
Zkusil to a představil si sám sebe, jak se vykroutí z Chrisova sevření. K ničemu to ale nebylo. Vzhledem k Chrisovým chechtajícím se kamarádům a nepříjemným pocitům se nedokázal odpoutat od reality svého ponížení, nedokázal se soustředit na vlastní fantazii.
Chris ho nakonec pustil. Oliver udělal několik vrávoravých kroků a promnul si krk. Co ho teď ale trápilo víc než Chrisova šikana, bylo, že nedokázal použít svoji moc. Možná ta příhoda se stolem byla jen pouhou náhodou. Možná neměl vůbec žádné zvláštní schopnosti.
Dívka, která stála kousek za Chrisem náhle promluvila. „Nemůžu se dočkat, až se s tebou líp poznám, Olivere.“ Pronesla to hrozivým hlasem a Oliver věděl, že se s ní poznávat rozhodně nechce.
Bál se tyranů a samozřejmě mohl tušit, že nejhorší ze všech bude vždycky jeho bratr.
Protáhl se kolem Chrise a jeho nových přátel a zamířil k frontě na obědy. Se smutným povzdechem se chopil sýrového sendviče a s těžkým srdcem zamířil k záchodkům. Věděl, že kabinka je jediné místo, kde si bude připadat v bezpečí.
*
Po obědě čekaly Olivera přírodní vědy. Procházel chodbami a hledal učebnu. Žaludek se mu svíral pocitem, že to určitě bude stejně špatné, jako první dvě hodiny.
Když našel správnou třídu, zaklepal na skleněné okénko. Překvapilo ho, když mu otevřela učitelka. Přírodní vědy totiž většinou učili staří a lehce podivínští učitelé. Paní Belfryová ale působila naprosto normálně. Měla dlouhé, rovné světle hnědé vlasy, které barvou odpovídaly jejím bavlněným šatům. Oliver si všiml, že má učitelka ve tvářích dolíčky.
„Ahoj,“ přivítala ho paní Belfryová. „Ty jsi Oliver?“
Oliver přikývl. I když byl ve třídě první, styděl se. Alespoň ho ale tahle učitelka očekávala, to byla dobrá zpráva.
„Ráda tě poznávám,“ pronesla paní Belfryová a natáhla k němu ruku.
Bylo to velice formální a Oliver nic podobného nečekal. Vzhledem k tomu, co zatím na Campbellově juniorské střední zažil, ho to opravdu překvapilo. Přesto učitelce rukou potřásl. Měla teplou kůži a její přátelské, ale přesto zdvořilé vystupování Olivera uklidnilo.
„Zvládl sis už něco načíst?“ zeptala se paní Belfryová.
Oliver vykulil oči a cítil, jak se ho zmocňuje panika. „Netušil jsem, že si mám něco načíst.“
„To nevadí,“ ujistila ho paní Belfryová a usmála se. „Nedělej si s tím starosti. Právě se učíme o vědcích a důležitých historických osobnostech.“ Ukázala na černobílý portrét na zdi. „Tohle je Charles Babbage, vynálezce…“