„…kalkulačky,“ dokončil Oliver.
Paní Belfryová spráskla ruce. „Tak ty ho znáš?“
Oliver přikývl. „Ano. Také je často považován za otce počítačů, protože právě jeho návrhy vedly k jejich vynalezení.“ Zadíval se na další obraz na zdi. „A tohle je James Watt,“ řekl. „Vynálezce parního stroje.“
Paní Belfryová přikývla. Zdálo se, že je nadšená. „Olivere, už teď můžu říct, že spolu budeme báječně vycházet.“
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř se nahrnuli Oliverovi spolužáci. Oliver polkl a cítil, jak se ho znovu zmocňuje úzkost.
„Možná by ses měl posadit?“ navrhla paní Belfryová.
Přikývl a zamířil na místo nejblíž oknu. Kdyby toho na něj bylo moc, může se alespoň dívat ven a představovat si sám sebe na jiném místě. Měl odsud výhled na celé sousedství a na vítr prohánějící různé odpadky a listí všude kolem. Mraky na nebi byly ještě temnější než ráno. Oliverovi to od nepříjemných pocitů nijak nepomohlo.
Zbytek dětí ve třídě se choval hlučně a neohleduplně. Paní Belfryové trvalo dost dlouho, než je trochu zklidnila a začala s vyučováním.
„Dnes budeme pokračovat v tom, co jsme začali minulý týden,“ řekla a Oliver si všiml, jak zvýšila hlas, aby ji všichni dobře slyšeli. „Půjde o několik skvělých vynálezců z druhé světové války. Ví někdo, kdo je tohle?“
Pozvedla černobílou fotografii ženy, o které Oliver četl ve své knize vynálezců. Katharine Blodgett – vynalezla plynovou masku, kouřovou clonu a nereflexní sklo, které se používalo na periskopy ponorek. Po Armandu Illstromovi byla Katharine Blodgett jednou z nejoblíbenějších Oliverových vynálezkyň. Její objevy za druhé světové války mu totiž připadaly fascinující.
V tu chvíli si všiml, že se na něj paní Belfryová dívá, jako by něco očekávala. Nejspíš z jeho pohledu vyčetla, že přesně ví, kdo je na fotografii. Po dnešních zkušenostech se ale Oliver bál něco říct. Celá třída nakonec zjistí, že je šprt, on jim to ale nehodlal nijak usnadnit.
Paní Belfryová z něj ale nespouštěla pohled. Povzbudivě na něj kývla. Oliver věděl, že by to neměl dělat, ale přesto promluvil.
„To je Katharine Blodgett,“ řekl nakonec.
Paní Belfryová se zářivě usmála a na tvářích se jí přitom objevily dolíčky. „Přesně tak, Olivere. Můžeš třídě říct, co je zač? Co vynalezla?“
Oliver za sebou zaslechl uchechtnutí. Děti ho opravdu začaly považovat za šprta.
„Vynalézala během druhé světové války,“ řekl. „Vytvořila spoustu užitečných a důležitých vynálezů – například periskopy. A plynové masky, které zachránily spoustu životů.“
Paní Belfryová byla z Olivera nadšená.
„CVOKU!“ vykřikl někdo zezadu.
„Tohle si odpusť, Paule,“ pronesla paní Belfryová ostře k chlapci, který vykřikl. Obrátila se k tabuli a začala psát o Katharine Blodgett.
Oliver se usmál. Po knihovníkovi, který mu daroval jeho knihu byla paní Belfryová nejlaskavějším dospělým, kterého kdy potkal. Její nadšení bylo jako neprůstřelný štít, kterým se Oliver chránil a nemusel si tak všímat úsměšků zbytku třídy. Zavrtěl se na židli a připadal si tak dobře, jako už několik dní ne.
*
Dřív, než by to čekal, oznámil zvonek konec vyučování. Všichni spěchali ven, předbíhali se a pokřikovali. Oliver sesbíral své věci a zamířil k východu.
„Olivere, jsem velice překvapena tvými znalostmi,“ pronesla paní Belfryová, když na něj narazila v hale. „Kde ses o vynálezcích tolik dozvěděl?“
„Mám takovou knihu,“ vysvětlil. „Vynálezci mě baví. Chtěl bych se stát jedním z nich.“
„Vynalézáš i ty sám?“ zeptala se ho a vypadala, že ji to opravdu zajímá.
Oliver přikývl, o neviditelném plášti jí ale nic neřekl. Co kdyby si myslela, že je to hloupost? Rozhodně by nesnesl, kdyby v jejím obličeji uviděl něco, co by připomínalo úsměšek.
„Tak to je skvělé, Olivere,“ řekla a pokývala hlavou. „Je důležité mít své sny. Kdo je tvůj nejoblíbenější vynálezce?“
Oliver si vybavil portrét Armanda Illstroma na zašlém obrázku v knížce.
„Armando Illstrom,“ řekl. „Není moc slavný, ale vynalezl spoustu super věcí. Dokonce se pokoušel sestavit stroj času.“
„Stroj času?“ zeptala se paní Belfryová a pozvedla obočí. „To je zajímavé.“
Oliver znovu přikývl, cítil, že se může víc otevřít. „Jeho továrna je nedaleko. Přemýšlel jsem, že bych za ním zašel.“
„To bys měl,“ pronesla paní Belfryová a obdarovala Olivera vřelým úsměvem. „Víš, když jsem byla v tvém věku, milovala jsem fyziku. Všechny děti se mi posmívaly, nechápaly, proč mě baví stavět obvody, místo hraní si s panenkami. Jednoho dne se ale ve městě zastavil můj nejoblíbenější fyzik. Točil tam jeden díl svého televizního pořadu. Zašla jsem se podívat a promluvila si s ním. Řekl mi, že se nesmím vzdát. Ani když se mi bude někdo posmívat, že jsem divná a podobně. Když mám svůj sen, musím za ním jít. Kdyby ten rozhovor neproběhl, nestála bych tu teď s tebou. Nikdy nepodceňuj sílu povzbuzení od někoho, kdo pro tebe něco znamená. Zvlášť, když se zdá, že nikdo jiný tě nepovzbudí.“
Slova paní Belfryové měla na Olivera ohromující vliv. Poprvé za celý den měl pocit, že by se mu mohlo něco podařit. Byl odhodlaný najít tu továrnu a setkat se se svým hrdinou tváří v tvář.
„Děkuju, paní Belfryová,“ řekl a usmál se na ni. „Uvidíme se na hodině!“
Když utíkal pryč, slyšel ještě paní Belfryovou, jak za ním volá: „Jdi za svými sny!“
KAPITOLA TŘETÍ
Oliver se vlekl k autobusové zastávce. Bojoval přitom s dujícím větrem. Soustředil se na jedinou svoji útěchu, paprsek světla v jeho nové temné kapitole života: na Armanda Illstroma. Pokud najde vynálezce a jeho továrnu, bude Oliverův život snesitelnější. Možná, že by se z Armanda mohl stát jeho spojenec. Člověk, který se kdysi pokoušel vynalézt stroj času by se určitě spřátelil s chlapcem, který se snaží stát neviditelným. Kdo jiný, než podobně zaměřený člověk by dokázal snést Oliverovy výstřednosti? A když už nic jiného, byl Armando ještě větší šprt než Oliver!
Zašmátral v kapse a vylovil lístek papíru, na který si naškrábal adresu továrny. Ve skutečnosti byla od jeho školy dál, než si původně myslel. Bude tam muset jet autobusem. Zkontroloval si peníze a zjistil, že mu z peněz na oběd zbylo tak akorát na cestu. Ulevilo se mu. Současně ale cestou na zastávku cítil velké očekávání.
Zatímco čekal na autobus, vítr kolem jen hvízdal. Pokud ještě zesílí, nebude Oliver moct stát rovně. Vlastně i lidé, kteří chodili kolem se museli předklánět, aby se větru ubránili. Kdyby nebyl tak vyčerpaný z prvního dne ve škole, pravděpodobně by ho to pobavilo. Zrovna teď se ale soustředil jen na myšlenky na továrnu.
Konečně dorazil autobus. Byl starý a otřískaný, rozhodně už měl to nejlepší za sebou.
Oliver nastoupil a zaplatil jízdenku, pak se posadil na zadní sedadlo. Autobus páchl mastnými hranolky a cibulí. Oliverovi zakručelo v žaludku, uvědomil si, že pravděpodobně promešká večeři, která na něj čeká doma. Možná, že utratit peníze za autobus místo jídla nebyl dobrý nápad. Nalezení Armandovy továrny ale bylo jediným paprskem světla v Oliverových rozplizlých dnech. Pokud by to neudělal, k čemu by to všechno vlastně bylo?
Autobus sebou trhnul a vyrazil na silnici. Oliver si smutně prohlížel ulice, kterými projížděl. Odpadkové koše převrácené na chodnících, některé vítr proháněl po silnici. Mraky byly neskutečně tmavé, skoro černé.
Zástavba postupně řídla a výhled z okna byl stále neutěšenější. Autobus zastavil, několik lidí vystoupilo, po chvíli zastavil znovu a odešla z něj unavená matka s vřeštícím dítětem. Po několika zastávkách si Oliver uvědomil, že v autobuse zůstal sám. Byl to téměř děsivý pocit.
Konečně autobus projel kolem zastávky s orezlou a zašlou cedulí. Oliver si uvědomil, že to byla jeho zastávka. Vyskočil ze sedadla a hnal se k řidiči.