Jak se ponořím zpět do oceánu, jsem v šoku, studenou vodu mám až po hruď. Pevněji stisknu otcovu ruku a jak se vrátí zpětný proud, znovu mě pevně drží na místě. V ten moment cítím, že mě navždy od všeho uchrání.
Vlna za vlnou naráží a poprvé za velmi dlouhou dobu matka i otec nespěchají. Znovu a znovu nás vyzdvihují, Bree křičí s ještě větším nadšením. Ani nevím, kolik času uběhlo v tento nádherný letní den, na této mírumilovné pláži, pod nebem bez mráčku, s kapičkami vody na mém obličeji. Přeji si, aby slunce nikdy nezapadlo, aby se nic z toho nezměnilo. Chci zde takto zůstat navždy. A v tento moment cítím, že to snad bude možné.
Pomalu otevřu své oči, jsem dezorientovaná z toho, co vidím před sebou. Nejsem v oceánu, ale sedím na sedadle spolujezdce na motorové lodi, která se žene proti proudu řeku. Není léto, ale zima a břehy jsou lemované sněhem. Kolem nás občas proplují kusy ledu. Na obličej mi stříká voda, ale nejsou to chladivé kapičky z vln letního oceánu, ale mrazivé kapičky zimního Hudsonu. Snažím se přijít na to, co se stalo, jak se vše změnilo.
Se zamrazením se posadím a rozhlédnu se kolem sebe, mám se okamžitě na pozoru. Za denního světla jsem neusnula už ani nepamatuji a překvapilo mě to. Rychle se zorientuji a vidím Logana, který stojí se stoickým klidem za kormidlem, jeho oči jsou upřené na řeku a on naviguje po Hudsonu. Otočím se a uvidím Bena, v dlaních třímá svou hlavu a upřeně hledí na řeku, ztracen ve svém vlastním světě. Na druhé straně lodi sedí se zavřenýma očima Bree, opřená ve své sedačce a k ní je přitulena její nová kamarádka Rose a spí jí na rameni. Na klíně jí sedí náš nový domácí mazlíček, jednooká Čivava, a spí.
Jsem překvapená, že jsem si dovolila také usnout, ale jak se podívám dolů a uvidím ve své ruce napůl vypitou lahev šampaňského, uvědomím si, že mě musel uspat alkohol, který jsem neměla už několik let – alkohol, spolu s tolika bezesnými nocemi a tolika dny návalu adrenalinu. Mé tělo je tak potlučené, tak bolavé a pohmožděné, že muselo úplně samo usnout. Cítím se provinile: nikdy předtím jsem Bree nespustila z očí. Ale jak se podívám na Logana, jeho přítomnost je tak silná, uvědomuji si, že jsem se v jeho přítomnosti musela cítit dostatečně bezpečně na to, abych usnula. Určitým způsobem to je jako mít zpět svého otce. Tak proto se mi o něm zdálo?
“Je dobré, že jsi zpět,” zazní Loganův hluboký hlas. Pohlédne mým směrem a v koutku jeho rtů je patrný drobný úsměv.
Nakloním se dopředu a prohlížím si řeku před námi, jak jí proplouváme jako po másle. Řev motoru je ohlušující a loď pluje v proudu a malými pohyby se pohybuje nahoru a dolů a trošičku se houpe. Do obličeje mě zasáhnou mrazivé kapičky vody, podívám se dolů a uvidím, že mám na sobě stále to samé oblečení, které už mám na sobě několik dní. Oblečení se mi už doslova lepí na kůži, která je pokrytá zaschlou vrstvou potu, krve a špíny – a nyní zvlhčená od vodní spršky. Jsem provlhlá, je mi zima a mám hlad. Za horkou sprchu, horkou čokoládu, plápolající oheň a výměnu oblečení bych dala cokoli.
Prohlížím si horizont: Hudson je jako ohromné, široké moře. Držíme se uprostřed, daleko od obou břehů, Logan se nás chytře snaží udržet daleko od potenciálních predátorů. A pak se rozpomenu a okamžitě se otočím a hledám známky po otrokářích. Žádné nevidím.
Otočím se zpět a dívám se, zda před námi nejsou na horizontu nějaké lodě. Nic. Prohlížím si pobřeží a pátrám po známkách nějaké činnosti. Nic. Je to jako bychom měli svět jen pro sebe. Je to uklidňující a zdrcující zároveň.
Pomalu přestávám být ostražitá. Zdá se, jako bych spala celou věčnost, ale z pozice slunce na nebi se zdá být jen polovina odpoledne. Nespala jsem víc než hodinu. Dívám se kolem sebe a hledám nějaký orientační bod v terénu. Vlastně jsem už skoro doma. Ale žádný nevidím.
“Jak dlouho jsem byla mimo?” ptám se Logana.
Pokrčí rameny. “Možná hodinu.”
Hodinu, pomyslím si. Zdá se to být celá věčnost.
Zkontroluji kontrolku na ukazateli paliva a zdá se, že už je z poloviny pryč. To nevěstí nic dobrého.
“Je tu někde k mání palivo?” ptám se.
Jak se zeptám, uvědomím si, že je to hloupá otázka.
Logan na mě pohlédne, jako by chtěl říci skutečně? Samozřejmě, že kdyby byl zahlédl místo, kde natankovat, vyrazil by k němu.
“Kde to jsme?” zeptám se.
“To je tvoje končina,” řekne. “Chtěl jsem se tě zeptat na totéž.”
Znovu si prohlížím řeku, ale stále nemohu nic rozeznat. Takový je Hudson – je tak široký a táhne se donekonečna, že je tak snadné přestat se orientovat.
“Proč jsi mě nevzbudil?” ptám se.
“Proč bych měl? Potřebovala ses vyspat.”
Ani nevím, co jiného mu mám říci. Takový je Logan: mám ho ráda a cítím, že on má rád mě, ale nevím, zda si spolu máme co říci. To, že jsme oba hlídáni, tomu vůbec nepomáhá.
Pokračujeme v tichosti, pod námi víří bílá voda a já přemýšlím, jak daleko ještě můžeme plout. Co budeme dělat, až nám dojde palivo?
V dáli na horizontu najednou něco zahlédnu. Vypadá to jako nějaká stavba ve vodě. Nejprve mě napadá, jestli se mi to jenom nezdá, ale potom se Logan pozorně natáhne a pak si uvědomím, že to musel také uvidět.
“Myslím, že to je most,” řekne. “Spuštěný most.”
Uvědomuji si, že má pravdu. Neustále se přibližuje tyčící se kus zkrouceného železa, který trčí z vody jako nějaký monument peklu. Vzpomínám si na tento most: dříve nádherně překlenoval řeku; ale nyní je ohromnou hromadou starého železa a je rozeklaně ponořen do vody.
Jak se blížíme, Logan zpomalí loď a motor tichne. Naše rychlost se sníží a loď se divoce rozhoupe. Rozeklaný kov trčí ve všech směrech a Logan naviguje, loď otáčí doleva, doprava a tvoří si tak svou vlastní cestu. Když plujeme pod pozůstatky mostu, který se nad námi tyčí, podívám se vzhůru. Vypadá, jako by stoupal sto stop vysoko, testament tomu, co bylo lidstvo jednou schopné udělat, než jsme začali jeden druhého zabíjet.
“Tappan Zee,” poznamenám. “Jsme asi hodinu severně od města. Máme před nimi dobrý náskok, pokud nás pronásledují.”
“Oni nás pronásledují,” řekl. “Tím si můžeš být jistá.”
Pohlédnu na něj. “Jak si můžeš být tak jistý?”
“Znám je. Oni nikdy nezapomenou.”
Jak proplouváme kolem posledního kusu kovu, Logan zrychlí a já se opřu, zatímco nabíráme rychlost.
“Jak daleko myslíš, že jsou za námi?” ptám se.
Klidně se podívá na horizont. A nakonec pokrčí rameny.
“Těžko říct. Záleží, jak dlouho trvá shromáždit oddíly. Sníh je těžký, což je pro nás dobré. Snad tři hodiny? Snad šest, pokud máme štěstí? Je dobré, že je tehle drahoušek rychlý. Myslím, že jim můžeme utéci, budeme-li mít palivo.”
“To ale nemáme,” říkám a vyzvihuji to, co je všem jasné. “Vyjeli jsme s plnou nádrží – a nyní je tam jen půlka. Za několik hodin bude prázdná. Kanada je daleko. Co navrhuješ udělat, abychom našli palivo?”
Logan hledí na vodu a přemýšlí.
“Nemáme na výběr,” řekne. “Musíme ho najít. Neexistuje alternativa. Nemůžeme zastavit.”
“Někdy si budeme muset odpočinout,” řeknu. “Budeme potřebovat jídlo a nějaké přístřeší. Nemůžeme zůstat venku při této teplotě celý den a celou noc.”
“Lepší hladovět a mrznout, než být polapen otrokáři,” říká.
Myslím na otcův dům, který je dál, na horním toku řeky. Budeme proplouvat přímo kolem něj. Vzpomínám si na svůj příslib mému starému psovi, Saše, že ji pohřbím. Také myslím na to všechno jídlo, co tam je v té kamenné chatě – můžeme ho vzít a bude nás živit celé dny. Myslím na všechno to nářadí v otcově garáži, všechny věci, které se nám mohou hodit. Nezmiňujíc náhradní oblečení, deky a sirky.
“Chci zastavit.”
Logan se otočí a pohlédne na mě, jako bych se zbláznila. Vidím, že se mu to nelíbí.
“O čem to mluvíš?”
“Dům mého otce. V Catskillu. Asi hodinu severně odtud. Chci tam zastavit. Je tam spousta věcí, které si můžeme vzít. Věci, které budeme potřebovat. Jako třeba jídlo. A,” zastavím se, “chci pohřbít svého psa.”