“Pohřbít tvého psa?” zeptá se a přitom mu stoupá hlas. “Zbláznila ses? Chceš, aby nás všechny kvůli tomu zabili?”
“Slíbila jsem jí to,” říkám.
“Slíbila?” vyhrkne ze sebe. “Tvému psovi? Tvému mrtvému psovi? To si musíš dělat srandu.”
Projedu po něm očima a on si hodně rychle uvědomí, že si nědělám legraci.
“Když něco slíbím, tak to splním. Pohřbila bych tebe, kdybych ti to slíbila.”
Zatřese hlavou.
“Poslouchej,” řeknu rozhodně. “Tys chtěl do Kanady. My jsme mohli jít kamkoli. Byl to tvůj sen. Ne můj. Kdo ví, jestli to město vůbec existuje? Následuji tě z rozmaru. A tato loď není jen tvoje. Jediné, co chci, je zastavit se u otce. Vzít si nějaké věci, které potřebujeme a pochovat svého psa. Nebude to trvat dlouho. Před otrokáři máme velký náskok. A ani nezmiňuji, že tam máme malý kanystr. Není toho moc, ale pomůže to.”
Logan pomalu zakroutí hlavou.
“Raději bych to palivo neměl a nedělal něco tak riskantního. Mluvíš o horách. Mluvíš o dvaceti mílích ve středozemí, že ano? Jak navrhuješ se tam dostat poté, co zakotvíme? Půjdeme pěšky?”
“Vím o starém nákladním voze. Pomláceném pickupu. Je to jen zrezivělá skořápka, ale jede a má dost paliva na to, aby nás dovezl tam a zpět. Je schovaný u řeky. Řeka nás dovede přímo k němu. Náklaďák nás doveze tam a zpět. Bude to rychlé. A pak můžeme pokračovat na naší dlouhé cestě do Kanady. A budeme na tom mnohem lépe.”
Logan se dlouze dívá na vodu a pevně svírá kormidlo.
Nakonec řekne,“No jak myslíš. Riskuješ svůj život. Ale já zůstávám na lodi. Máš dvě hodiny. Jestli se nevrátíš včas, odplouvám.”
Odvrátím se od něj a pohlédnu na vodu, vše ve mně vře. Chtěla jsem, aby šel se mnou. Zdá se mi, jako by se staral jen sám o sebe a to mě zklamalo. Myslela jsem, že je jiný.
“Tak ty se staráš jen sám o sebe, že?” zeptám se.
Také mě trápí, že mě nechce doprovodit do domu mého otce; to mě nenapadlo. Vím, že Ben nebude chtít jít a byla bych ocenila nějakou pomoc. No co. Jsem stále odhodlaná. Něco jsem slíbila a svůj slib splním. S ním nebo bez něj.
Neodpoví a já vidím, že je otrávený.
Dívám se na vodu, nechci ho vidět. Jak se voda čeří mezi neutišujícím sténáním motoru, uvědomuji si, že se zlobím nejen, protože mě zklamal, ale protože se mi vlastně začal líbit a začala jsem na něj spoléhat. Nebyla jsem dlouho na nikom závislá. A je to děsivý pocit, znovu na někom záviset a cítit se zrazená.
“Brooke?”
Srdce mi poskočí, když uslyším známý hlas a otočím se a uvidím svou mladší sestru vzhůru. Rose se také vzbudila. Ty dvě už se sobě podobají jako vejce vejci, jsou jako jeden člověk.
Stále mohu jen stěží uvěřit, že Bree je tady, je opět se mnou. Je to jako sen. Když ji vzali, část ze mě si byla jistá, že už ji nikdy neuvidím živou. Každá chvíle, kdy jsem s ní, se zdá být jako bych dostala druhou šanci a cítím se více odhodlaná, než kdy dříve, abych na ni dohlížela.
“Mám hlad,” řekne Bree a hřbetem ruky si tře oči.
Penelope v Breeině klíně si také sedne. Nepřestává se třást a podívá se na mě svým zdravým okem jako by měla také hlad.
“Je mi zima,” dodává souhlasně Rose a tře si ramena. Má na sobě jen tenkou sukni a je mi jí líto.
Chápu to. Mám hlad a je mi také zima. Mám červený nos a skoro ho necítím. Dobrůtky, co jsme našli na lodi, byly užasné, ale vůbec nás nezaplnily – obzvláště, když byly na prázdný žaludek. A to už bylo před několika hodinami. Znovu pomyslím na truhlu s jídlem, na to málo, co nám zbylo, a přemýšlím, jak dlouho to potrvá, než nám nezbude nic. Vím, že bych měla vydávat jídlo na příděl. Ale stejně všichni hladovíme a nemohu to vydržet, vidět Bree takhle.
“Už nemáme moc jídla,” řeknu jí, “ale trochu vám teď můžu dát. Máme sušenky a krekry.”
“Sušenky!” obě naráz vykřiknou. Penelope zaštěká.
“Já bych to nedělal,” zazní vedle mne Loganův hlas.
Podívám se na něj a vidím, jak se nesouhlasně dívá.
“Musíme zavést příděly.”
“Prosím!” vykřikne Bree. “Potřebuji něco sníst. Umírám hlady.”
“Něco jim dát musím,” odpovídám rozhodně Loganovi, sice rozumím, proč to řekl, ale jsem otrávená nedostatkem jeho soucitu. “Přidělím jednu každému. Nám všem.”
“A co Penelope?” zeptá se Rose.
“Ten pes nedostane žádné naše jídlo,” odsekne Logan. “Ať se postará sama o sebe.”
Cítím další nával zklamání v Logana i když vím, že je racionální. A pak, když vidím ten sklíčený pohled na tvářích Rose a Bree a když ji znovu slyším štěkat, nemohu to vydržet, nechat ji hladovět. V tichosti ustupuji a dávám jí jídlo z mého vlastního přídělu.
Otevírám truhlici a znovu si prohlížím naši zásobu jídla. Vidím dvě krabice sušenek, tři krabice krekrů, několik pytlíků želatinových medvídků a půl tuctu čokoládových tyčinek. Kéž by tu bylo nějaké vydatnější jídlo, nevím, jak se nám podaří si toto udržet, jak to bude stačit na tři jídla denně pro pět lidí.
Vytáhnu sušenky a přidělím každému jednu. Ben se při pohledu na jídlo konečně vzpamatuje a vezme si sušenku. Pod očima má černé kruhy a vypadá, jako by vůbec nespal. Je bolestné vidět ten jeho výraz, tak zničený ze ztráty svého bratra, a jak mu podávám jeho sušenku, dívám se jinam.
Přejdu na příď lodi a Loganovi podám tu jeho. Vezme si ji a v tichosti si ji vloží do kapsy, samozřejmě, že si ji schovává jako příděl na později. Nevím, kde bere svou sílu. Já slábnu, jen když cítím čokoládovou sušenku. Vím, že bych si ji také měla schovat na později, ale nemohu si pomoci. Kousek si ukousnu, rozhodnutá zbytek odložit – ale chutná tak dobře a já si nemohu pomoci – zhltnu ji celou a nechám jen poslední kousnutí, které dávám stranou pro Penelope.
Z jídla je mi tak dobře. Cukr mi stoupá do hlavy a celým mým tělem a já si přeji, abych jich měla ještě další tucet. Pro pocitu bolesti v žaludku se zhluboka nadechnu, abych znovu nad sebou získala kontrolu.
Řeka se zužuje, břehy se k sobě stále přibližují, jak se vine a zatáčí. Jsme blízko pevniny a já jsem v plném pozoru, hledím na břehy a vyhlížím jakoukoli známku po nebezpečí. Jak zahneme za ohyb, pohlédnu doleva a vysoko na útesu vidím zříceninu starého opevnění, nyní rozbombardovaného. Jsem v šoku, když si uvědomím, co to předtím bylo.
“West Point,” řekne Logan. Musel si to uvědomit ve stejný okamžik, jako já.
Je šokující vidět tuto tvz americké moci, která je nyní jen hromadou trosek, se svým zkrouceným vlajkovým stožárem, který zplihle visí nad Hudsonem. Jen stěží z toho zbylo to, čím byla dříve.
“Co to je?” ptá se Bree, zuby jí drkotají. S Rose vylezly na příď lodi, vedle mě, a ona vyhlíží tam, kam se dívám já. Nechci jí odpovědět.
“To nic není, drahoušku,” říkám. “Jen zřícenina.”
Obejmu ji jednou rukou a přimáčknu ji k sobě a tu druhou dám kolem Rose a také si ji k sobě přivinu. Zkouším je zahřát a oběma třu ramena, jak nejlépe umím.
“Kdy půjdeme domů?” ptá se Rose.
S Loganem se na sebe podíváme. Nevím, jak mám odpovědět.
“Nejdeme domů,” řeknu Rose, co nejjemněji to dokážu, “ale jsme na cestě si nový domov najít.”
“Pojedeme kolem našeho starého domova?” ptá se Bree.
Zaváhám. “Ano,” řeknu.
“Ale nevracíme se tam, že ano?” ptá se.
“Přesně tak,” řeknu. “Žít tam nyní je příliš nebezpečné.”
“Já už tam nechci žít,” říká. “Nenáviděla jsem to místo. Ale nemůžene tam Sašu jen tak nechat. Zastavíme a pohřbíme ji? Slíbila jsi to.”
Vzpomenu si na hádku s Loganem.
“Máš pravdu,” řeknu jemně. “Slíbila jsem to. A ano, zastavíme.”
Logan se odvrátí, je jasné, že je naštvaný.
“A co potom?” ptá se Rose. “Kam potom půjdeme?”
“Budeme pokračovat proti proudu řeky,” vysvětluji. “Co nejdál to půjde.”
“Kde končí?” ptá se.
To je dobrá otázka a já nad ní přemýšlím jako nad hlubokomyslnou otázkou. Kde toto všechno končí? Naší smrtí? Naším přežitím? Skončí to vůbec někdy? Je konec na dohled?
Tu odpověď neznám.
Otočím se a kleknu si a pohlédnu jí do očí. Musím jí dát naději. Pro něco žít.
“Končí to na nádherném místě,” řeknu. “Tam, kam jedeme, tam je vše opět dobré. Ulice jsou tak čisté, že se lesknou a vše je perfektní a bezpečné. Budou tam lidé, dobří lidé, a přijmou nás a budou nás chránit. Také tam bude jídlo, opravdové jídlo, vše, co dokážete sníst, a bude tam pořád. Bude to to nejkránější místo, jaké jsi kdy viděla.”