Oči Rose se otevřou doširoka.
“Je to pravda?” ptá se.
Pokývám. A ona se pomalu zeširoka usměje.
“Jak dlouho to potrvá, než tam dorazíme?”
Usměji se. “Nevím, zlatíčko.”
Ale Bree je cyničtější, než Rose.
“Je to skutečně pravda?” ptá se jemně. “Opravdu takové místo existuje?”
“Existuje,” říkám jí a dělám co můžu, abych přitom zněla přesvědčivě. “Není-li pravda, Logane?”
Logan se podívá a krátce na ně pokývá, potom svůj pohled odvrátí. Nakonec to je on, který věří v Kanadu, věří v zaslíbenou zemi. Jak by to teď mohl popřít?
Hudson se vine a zatáčí, zužuje se a potom se znovu rozšiřuje. Konečně vplouváme do známého území. Ženeme se kolem míst, která rozpoznávám, čím dál víc se blížíme k otcově domu.
Zatočíme za dalším břehem a uvidím malý, neobydlený ostrov, jen malý kamenný výčnělek. Na něm sedí zřícenina majáku, jeho světlo bylo roztříštěno už dávno, ta stavba není už nic, než jen průčelí.
Zahneme za další ohyb řeky a v dáli uvidím most, na kterém jsem byla před několika málo dny, kdy jsem pronásledovala otrokáře. Tam, uprostřed mostu, je vidět, že jeho prostředek byl odstřelen, ta ohromná díra, jako by prostředkem propadla bourací koule. Vzpomenu si na okamžik, kdy jsme po něm s Benem závodili na motorce a málem jsme na něm dostali smyk. Nemohu tomu uvěřit. Už jsme skoro tam.
To mi připomělo Bena, přinutilo mě to vzpomenout si, jak mi ten den zachránil život. Otočím se podívám se na něj. Rozmrzele se dívá do vody.
“Bene?” ptám se.
Otočí se a dívá se na mě
“Vzpomínáš si na ten most?”
Otočí se a dívá se a já v jeho očích vidím strach. Vzpomněl si.
Bree do mě šťouchne loktem. “Mohu dát Penelope trochu z mé sušenky?” ptá se.
“Já taky?” opakuje Rose.
“Samozřejmě,” řeknu nahlas, aby to Logan slyšel. Není jediný, kdo tu rozhoduje, a my si můžeme s naším jídlem dělat, co chceme.
Fena na klíně u Rose se napřímí, jako by rozumněla. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem neviděla tak chytré zvíře.
Bree se k ní nakloní, aby ji dala kousek své sušenky, ale já ji chytnu za ruku.
“Počkej,” říkám. “Když ji budeš krmit, pak by měla mít jméno, ne?”
“Ale ona nemá obojek,” říká Rose. “Mohla by se jmenovat jakkoli.”
“Nyní je tvůj pes,” řeknu. “Dej jí nové jméno.”
Rose a Bree se na sebe vzrušeně podívají.
“Jak jí budeme říkat?” ptá se Bree.
“Co třeba Penelope?” řekne Rose.
“Penelope!” křičí Bree. “To se mi líbí.”
“Také se mi to líbí,” řeknu.
“Penelope!” vykřikne Rose na psa.
Je to zvláštní, ale ten pes se na ni otočí v momentě, kdy to řekla, jako by to bylo vždy její jméno.
Bree se usmívá a natahuje se a dává jí kousek sušenky. Penelope jí ho vyškubne z ruky a hltavě ho spolkne. Bree a Rose se hystericky chichotají a Rose jí dává zbytek své sušenky. Také po tom chňapne a já se natáhnu a dávám jí poslední kousnutí ze své sušenky. Penelope se na nás tři vzrušeně dívá, třese se a třikrát zaštěká.
Všechny se smějeme. Na chvilku téměř zapomínám na naše trable.
Ale potom něco uvidím v dáli za rameny Bree.
“Tam,” rychle říkám Loganovi a ukazuji doleva. “Tam musíme jet. Zahni támhle.”
Zahlédnu poloostrov, kam jsme s Benem jeli na motorce, na ledem pokrytý Hudson. Cuknu sebou, když na to pomyslím, když pomyslím na to, jak bláznivá byla ta honička. Je ohromující, že jsem stále naživu.
Logan se ohlédne přes rameno, aby se podíval, zda nás nikdo nepronásleduje; potom neochotně ubere plyn a zahne s námi do strany a zamíří do zátoky.
Nervózně a ostražitě se rozhlížím kolem, jak připlouváme do ústí poloostrova. Proplouváme vedle něj, jak se stáčí do vnitrozemí. Nyní jsme blízko břehu, míjíme polorozpadlou vodní věž. Pokračujeme dál a brzy plujeme podél trosek města a přímo do jeho centra. Catskillu. Na všech stranách jsou vyhořelé budovy a vypadá to, jako by bylo zbombardováno.
Všichni jsme napjatí a pomalu pronikáme do vnitrozemí, hlouběji a hlouběji, břeh je nyní necelou stopu daleko, jak se úžina zužuje. Jsme vystaveni obklíčení a já nevědomky sahám k boku a svou ruku pokládám na nůž. Všímám si, že Logan dělá totéž.
Ohlédnu se přes rameno po Benovi; ale ten je pořád strnulý.
“Kde je ten náklaďák?” ptá se Logan, v hlase je znát nervozita. “Nepopluji moc daleko do vnitrozemí, to ti říkám rovnou. Jestli se něco stane, musíme mít možnost dostat se na Hudson, a to rychle. Je to tu životu nebezpečné,” říká a ostražitě sleduje břeh.
Také ho sleduji. Ale břeh je prázdný, opuštěný, zamrzlý, bez známky lidstva, kam oko dohlédne.
“Vidíš, támhle,” říkám a ukazuji. “Ta zrezivělá bouda? Je uvnitř.”
Logan s námi pluje přibližně dalších třicet yardů a pak se stočí k boudě. Je tam stará, rozpadající se molo, a podaří se mu vytáhnout loď pár stop od břehu. Vypne motor, uchopí kotvu a hodí ji přes palubu. Potom chytí provazy z lodi, na jednom konci udělá volný uzel a hodí jej na zrezivělý kovový sloupek. Ten se zachytí a on nás úplně přitáhne, upevní jej, takže můžeme vstoupit na molo.
“Vystupujeme?” ptá se Bree.
“Jen já,” řeknu. “Počkej na mě tady na lodi. Je příliš nebezpečné, abys šla také. Budu hned zpět. Pohřbím Sašu. Slibuji.”
“Ne!” vykřikne. “Slíbila jsi, že už nebudeme nikdy jedna bez druhé. Slíbila jsi to! Nemůžeš mě tu nechat samotnou! Nemůžeš!”
“Nenechávám tě tu samotnou,” odpovídám se zlomeným srdcem. “Budeš tu s Loganem, Benem a Rose. Budeš v naprostém bezpečí. Slibuji.”
Ale Bree se postaví a k mému překvapení přeskočí přes příď a doskočí na písčitý břeh, dopadne přímo do sněhu.
Stojí na břehu, ruce má v bok a vzdorovitě se na mě dívá.
“Jestli jdeš ty, pak já jdu taky,” prohlásí.
Zhluboka se nadechuji, když vidím, jak je rezignovaná. Vím, že kdyš se začne takto chovat, myslí to skutečně vážně.
Bude přítěží, vzít ji s sebou, to musím přiznat, jedna moje část se raduje, že ji bude mít pořád na očích. A když se jí to pokusím rozmluvit, budu jen plýtvat časem.
“Tak dobře,” řeknu. “Jen buď celou dobu blízko mně. Slibuješ?”
Pokýve hlavou. “Slibuji.”
“Já se bojím,” řekne Rose a dívá se na Bree s doširoka otevřenýma očima. “Já nechci z lodi pryč. Chci tu zůstat s Penelope. Můžu?”
“Chci, abys tu zůstala,” říkám jí a tiše tak odmítám vzít ji s sebou.
Otočím se k Benovi a on se otočí ke mně a podívá se mi do očí svým žalostným pohledem. Z toho pohledu se mi chce podívat se jinam, ale přinutím se to neudělat.
“Jdeš s námi?” Ptám se. Doufám, že řekne ano. Jsem rozzlobená, že tu Logan chce zůstat, že mě zklamal, opravdu by se mi hodil někdo, kdo může pomoci.
Ale Ben, který je stále v šoku, se na mě jen dívá. Dívá se jako by nerozuměl. Přemýšlím, jestli si vůbec uvědomuje vše, co se kolem něj děje.
“Jdeš s námi?” Ptám se důrazněji. Na toto nemám trpělivost.
Pomalu zakroutí hlavou a stáhne se do sebe. Je opravdu mimo a já se mu snažím odpustit – ale je to těžké.
Otočím se, abych opustila loď a vyskočím na břeh. Je příjemné cítit pod nohama suchou zem.
“Počkej!”
Otočím se a vidím, jak se Logan zvedá ze sedadla kormidelníka.
“Věděl jsem, že se stane nějaká blbost,” řekne.
Jde po lodi a dává si dohromady své věci.
“Co děláš?” ptám se.
“Co myslíš?” zeptá se on. “Nenechám vás dvě jít o samotě.”
Mé srdce překypuje úlevou. Kdyby se jednalo jen o mě, bylo by mi to skoro jedno – ale jsem ráda, že na Bree bude dohlížet další pár očí.
Seskočí z lodi na břeh.
“Už teď ti říkám, že je to hloupý nápad,” řekne, jak přistane vedle mně. “Měli bychom vyrazit. Brzy bude noc. Hudson může zamrznout. Mohli bychom tu uvíznout. A to ani nemluvím o otrokářích. Máš 90 minut, rozumíš? 30 minut tam, 30 minut na místě a 30 zpátky. Žádné výjimky z žádného důvodu. Jinak odjíždím bez tebe.”
Podívám se na něj, ohromená a vděčná.
“Platí,” říkám.
Myslím na oběť, kterou právě udělal a začínám pociťovat něco jiného. Za vším tím pózováním začínám pociťovat, že mě má Logan opravdu rád. A není tak sobecký, jak jsem si myslela.
Jak se otočíme k odchodu, na lodi se to začíná vrtět.
“Počkejte!” vykřikne Ben.
Otočím se a dívám se.
“Nemůžete mě tu nechat o samotě s Rose. Co když někdo přijde? Co mám dělat?”