Možná bych se mohla příjmení prostě dočista zbavit, uvažovala s hořkostí. Mohla bych si říkat Lacey Fay, jako nějaká popová hvězda. Cítila, jak jí v hrudi začíná bublat hysterie. Ale proč v tom případě končit u toho? Za pár dolarů si můžu jméno klidně změnit, na co chci. Mohla bych být—rozhlédla se kolem sebe po inspiraci a oči jí padly na šálek kávy, který ležel stále nedotčený před ní na stolku—Lacey Fay Cappuccino. Proč ne? Princezna Lacey Fay Cappuccino!
Hlasitě se rozesmála, zaklonila hlavu s leskle tmavými kadeřemi a s chechtáním ji obrátila ke stropu. Netrvalo to však dlouho a její smích ustal stejně náhle, jako začal. V prázdném bytě se rozhostilo ticho.
Lacey na rozvodové papíry rychle naškrábala svůj podpis. Hotovo.
Usrkla si kávy. Byla studená.
* * *
Lacey nastoupila jako každý den do nacpaného metra, které vyrazilo směrem k její kanceláři, kde pracovala jako asistentka interiérové designérky. Podpatky, kabelka, vyhýbání očnímu kontaktu—od ostatních dojíždějících se nijak nelišila. Až na to, že lišila. Protože z toho půl milionu lidí, co se právě v dopravní špičce nechávali unášet newyorským metrem, dostala ona jediná tohle ráno rozvodové papíry—tak jí to alespoň připadalo. Byla nejnovější členkou klubu zklamaných rozvedených.
Lacey cítila, jak se jí do očí derou slzy. Potřásla hlavou a přinutila se myslet na pěkné věci. Myšlenky se jí okamžitě stočily k Wilfordshiru a tamější poklidné, divoké pláži. Najednou se jí živě vybavilo šplíchání moře a slaný vzduch. Vzpomínala na zmrzlinářské auto s otravnou zvonivou znělkou, na horké hranolky—chips, tak se jim tam prý podle táty říkalo—které prodávali v malých polystyrenových vaničkách s ještě menší dřevěnou vidličkou, a na to, jak se jí všichni racci snažili je ukradnout, jen co na vteřinku obrátila pozornost jinam. Myslela na své rodiče, na to, jak jim na té dovolené obličeje jen zářily.
Copak to všechno byla lež? Bylo jí tehdy teprve sedm, Naomi čtyři a ani jedna z nich nebyla dost stará na to, aby pochytily jemné rozdíly v emocích dospělých. Její rodiče uměli zjevně velice dobře skrývat, co se děje, protože se všechno zdálo v naprostém pořádku, dokud se to zničehonic ze dne na den úplně nezhroutilo.
Vypadali v té době opravdu šťastní, přemítala Lacey. Jenže vnějšímu světu by zřejmě připadalo, že i ona s Davidem mají vše, co si mohou přát. A taky že měli. Skvělý byt. Dobře placená, naplňující zaměstnání. Pevné zdraví. Jen ta zpropadená děcka, co pro Davida najednou nabyla takové důležitosti. Vlastně k tomu došlo skoro tak znenadání, jako k odchodu jejího otce. Možná to byla mužská záležitost. Zničehonic je přepadne chvíle heuréky a jak se jednou rozhodnou, už je nic nezviklá. A tak cokoli jim stojí v cestě, to spálí na popel, protože proč se obtěžovat a nechávat něco neporušené?
Lacey vystoupila z metra a vmísila se do davu lidí, kteří se tlačili ulicemi New Yorku. Celý život to tu nazývala domovem. Teď jí ale přišlo, že ji město dusí. Odjakživa milovala jeho čilý ruch, o podnicích ani nemluvě. Nyní ji však zaplavila hluboká touha po radikální změně. Po novém začátku.
Zatímco pěšky kráčela posledních pár bloků ke své kanceláři, vytáhla z tašky telefon a zavolala Naomi. Její sestra se ozvala po prvním zazvonění.
„Všechno v pořádku, zlato?“
Naomi napjatě čekala, až jí přijdou rozvodové papíry, a proto zvedla telefon tak rychle i navzdory časné hodině. Lacey se ovšem o rozvodu bavit nechtěla.
„Vzpomínáš si na Wilfordshire?“
„Hm?“
Naomi zněla ospale. Jelikož se jednalo o svobodnou matku, vychovávající nejneposednějšího sedmiletého kluka na světě, Frankieho, nebylo se čemu divit.
„Wilfordshire. Poslední dovolenou, co byli máma s tátou ještě spolu.“
Na okamžik zavládlo ticho.
„Proč se mě na to ptáš?“
Naomi se stejně jako jejich matka zapřísáhla nikdy nemluvit o ničem, co se týkalo jejich otce. Byla mladší, když odešel, a prohlašovala, že nevidí důvod, proč by měla plýtvat energií na to, aby si dělala hlavu z nepřítomnosti člověka, na kterého se ani nepamatuje. Pak ale jedné páteční noci vypila o panáka víc, než jí prospělo, a přiznala, že si ho pamatuje moc dobře, často se jí o něm zdá a tři roky strávila docházením na týdenní terapie, kde na jeho odchod sváděla neúspěch všech svých dospělých vztahů. Naomi se ve čtrnácti vrhla do kolotoče vášnivých, bouřlivých románků, z něhož už nikdy nevystoupila. Lacey se z Naomina milostného života točila hlava.
„Dneska přišly. Papíry.“
„Ach, zlato. To je mi moc líto. Jsi—FRANKIE, POLOŽ TO NEBO UVIDÍŠ!“
Lacey sebou škubla a odtáhla si telefon od ucha, zatímco Naomi Frankiemu na druhé straně hrozila smrtí, jestli okamžitě nepřestane dělat, co nemá dělat, ať už to bylo cokoli.
„Promiň, zlato,“ ozvala se Naomi a hlas se jí vrátil zpět do běžné pokojové úrovně. „Jsi v pořádku?“
„Jsem v pohodě.“ Lacey se odmlčela. „Ne, popravdě řečeno nejsem. Mám chuť udělat něco spontánního. Na stupnici od jedné do deseti, jak šílené by bylo, kdybych se ulila z práce a nasedla na příští let do Anglie?“
„Ehm, řekněme jedenáct? Vyhodí tě.“
„Požádám o osobní volno.“
Lacey málem slyšela, jak Naomi obrácí oči v sloup.
„Saskii? Vážně? To myslíš, že ti dá třeba jen jediný den osobního volna? Ženská, co tě loni přinutila pracovat i přes Vánoce?“
Lacey otráveně zkroutila rty. Máma tvrdila, že to gesto zdědila po otci. „Musím něco udělat, Naomi. Dusí mě to tady.“ Zatahala za límec svého roláku, který jí náhle připadal jako oprátka.
„To je pochopitelné. Nikdo ti to nemá za zlé. Jen se nepouštěj do ničeho unáhleného. Chci říct, že sis vybrala kariéru místo Davida. Tak ji neriskuj.“
Lacey se zarazila a zmateně svraštila obočí. Copak takhle si Naomi její situaci vyložila?
„Já si nevybrala kariéru místo Davida. Dal mi ultimátum.“
„Vysvětluj si to, jak chceš, Lace, jen… FRANKIE! FRANKIE, JÁ PŘÍSAHÁM—“
Lacey mezitím dorazila do práce. Povzdechla si. „Zatím čau, Naomi.“
Ukončila hovor a zvedla pohled k vysoké cihlové budově, které věnovala patnáct let svého života. Patnáct let práci. Čtrnáct Davidovi. Určitě bylo načase, aby něco věnovala sobě? Aspoň jednu krátkou dovolenou. Vzpomínkový výlet. Týden. Dva týdny. Ne víc než měsíc.
S náhlým pocitem odhodlání vešla do budovy. Saskia stála u počítače a štěkala příkazy na jednoho z vyděšeně vyhlížejících stážistů. Lacey nedala šéfové šanci říct jediné slovo, místo toho ji zvednutím ruky umlčela
„Beru si na nějakou dobu osobní volno,“ oznámila.
Sotva stihla zahlédnout, jak se Saskia mračí, než se otočila na patě a vypochodovala stejnými dveřmi, jakými před okamžikem vešla.
O pět minut později držela Lacey v ruce telefon a objednávala si letenku do Anglie.
Kapitola druhá
„Ty ses oficiálně zbláznila, ségra.“
„Beruško, vždyť se chováš úplně nesmyslně.“
„Je teta Lacey v pořádku?“
Naomina, mámina a Frankieho slova Lacey kroužila hlavou, zatímco vystupovala z letadla na asfaltovou plochu letiště Heathrow. Možná že vážně zešílela, když nasedla na první letadlo z letiště JFK, aby strávila sedm hodin ve vzduchu jen se svou kabelkou, myšlenkami a sportovní taškou plnou oblečení a hygienických potřeb, které si na poslední chvíli nakoupila v řetězových obchodech na odletovém terminálu. Nicméně otočit se takhle k Saskii, k New Yorku i k Davidovi zády byl naprosto povznášející pocit. Najednou se zase cítila mladá. Bezstarostná. Dobrodružná. Odvážná. Popravdě jí to připomínalo Lacey Doylovou př. D. (před Davidem).
Oznámit své rodině—a to ještě ke všemu přes hlasitý odposlech—že se bez varování vydává do Anglie, už tak povznášející nebylo. Nikdo z nich totiž zjevně nedisponoval žádným filtrem, a všichni tři měli nepříjemný zvyk říkat nahlas, co si myslí.